Kostel svatého Ignáce z Loyoly (Řím)
| Kostel svatého Ignáce z Loyoly | |
|---|---|
 Sant'Ignazio | |
| Místo | |
| Stát |  Itálie |
| Souřadnice | 41°53′56,54″ s. š., 12°28′47,03″ v. d. |
 | |
| Základní informace | |
| Církev | římskokatolická |
| Diecéze | římská |
| Status | farní kostel titulární kostel |
| Užívání | užíván |
| Zasvěcení | Ignác z Loyoly |
| Datum posvěcení | 1722 |
| Architektonický popis | |
| Architekt | Orazio Grassi, S.J. |
| Stavební sloh | baroko |
| Výstavba | 2. srpen 1626–1650 |
| Specifikace | |
| Délka | 81,5 m |
| Šířka | 43 m |
| Další informace | |
| Adresa | via della Caravita, 8a - Roma a Via del Caravita, 8 - Roma, Řím, Itálie |
| Oficiální web | Oficiální web |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kostel svatého Ignáce z Loyoly je římskokatolický titulární kostel zasvěcený svatému Ignáci z Loyoly, zakladateli Tovaryšstva Ježíšova, nacházející se v Římě v Itálii. Kostel byl postaven v barokním stylu v letech 1626 až 1650 a původně sloužil jako kaple přilehlé Římské koleje, která se v roce 1584 přestěhovala do větší budovy, a byla přejmenována na Papežskou Gregoriánskou univerzitu.[1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Římská kolej byla otevřena v roce 1551 jako "svobodná škola gramatiky, humanitních věd a křesťanské nauky".[2] V prvních letech byla sužována finančními problémy,[3] měla proto různá provizorní centra. V roce 1560 darovala markýza Vittoria della Tolfa[4] celý městský blok a jeho stávající budovy Tovaryšstvu Ježíšovu na památku svého zesnulého manžela markýze Camilla Orsiniho, který Římskou kolej založil.[3] Markýza Vittoria jej již dříve zamýšlela darovat klariskám na založení kláštera.[5] Jeptišky už ale začaly stavět kostel Santa Maria della Nunziata,[6] který měl stát na místě, kde kdysi stával Isidin chrám.[7]
Jezuité sice získali pozemek markýzy, na dostavbu kostela od ní ale nedostali žádné peníze. Rozpočtová omezení je přiměla si najmout vlastního architekta. Stavbu kostela převzal jezuitský architekt Giovanni Tristano. Kostel Zvěstování, zbudován výhradně jezuitskou prací, byl poprvé použit k bohoslužbám v roce 1567. Trojlodní kostel zasvěcený Nejsvětějšímu Zvěstování byl postaven mezi lety 1562 až 1567 na základech již existující stavby. Vzhledem k tomu, že dřívější kostel byl už v roce 1555 postaven do výše přízemí, neměli jezuité žádný způsob, jak stavbu rozšířit, aby pojal rostoucí počet studentů, jež kolej navštěvovali. V souladu s přáním markýzy byla na fasádě hrdě zobrazena Orsiniho paže. Kostel Zvěstování Panny Marie byl zvětšen v roce 1580, kdy papež Řehoř XIII. rozšířil samotnou kolej, zejména její boční kaple.
Starý kostel přestal Římské koleji stačit na začátku 17. století, kdy byla navštěvována více než 2000 studenty z mnoha národů.[8] Papež Řehoř XV., který býval jejím žákem, byl s kostelem silně spjat. Po svatořečení Ignáce z Loyoly v roce 1622 navrhl svému synovci, kardinálu Ludovico Ludovisimu, aby byl při samotné koleji postaven nový kostel zasvěcený právě zakladateli jezuitů. Mladý kardinál tuto myšlenku přijal a požádal několik architektů, aby nakreslili plány pro nový kostel. Ludovisi nakonec vybral plány vypracované jezuitským matematikem Oraziem Grassim, profesorem na Římské koleji.
Základní kámen byl položen až 2. srpna 1626, tedy o čtyři roky později. Toto zpoždění bylo způsobeno tím, že část budov koleje musela být rozebrána. Stavba mohutného kostela sv. Ignáce z Loyoly, jež začala roku 1626, byla dokončena až na konci století. Na rozdíl od kostela Zvěstování Panny Marie, který zabíral pouze malou část Římské koleje, zabíral kostel svatého Ignáce z Loyoly po dokončení čtvrtinu celého bloku.
Kostel byl otevřen pro veřejné bohoslužby až v roce 1650, u příležitosti jubilea. Slavnostně byl vysvěcen až v roce 1722 kardinálem Antonfelicem Zondadarim. Vchod do kostela dle plánu architekta Filippa Raguzziniho nyní směřuje k rokokovému náměstí Sant'Ignazio.[9]
Interiér[editovat | editovat zdroj]
Kostel má půdorys typického latinského kříže s početnými bočními kaplemi po obou stranách. Stavba byla inspirována jezuitským kostelem Gesù v Římě (dokončen koncem 16. století). Řady korintských pilastrů, které lemují celý interiér, zaměření na hlavní oltář v zadní části východní apsidy, barevný mramor, rozsáhlé zlacení, štukový figurální reliéf, bohatě zdobené oltáře a odvážné trompe-l'œilové malby v „kopuli“ a ve stropě lodi dohromady vytvářejí přepychový efekt. Finanční prostředky na stavbu kupole chyběly, byl tudíž najat malíř, který na stropě namaloval iluzi kupole.[10]
Západní stěna lodi se pyšní sousoším zobrazujícím Velkolepost a náboženství (1650) od Alessandra Algardiho. Algardi také pomohl navrhnout vysoké štukové reliéfy, které jsou k vidění na obou bočních stěnách a pod kladím lodi, a to těsně nad vstupy do kaplí.
Mezi další umělecká díla v kostele patří obrovská štuková socha sv. Ignáce z Loyoly od Camilla Rusconiho z roku 1728.[9] V kostele jsou pohřbeni svatí Aloysius Gonzaga, Robert Bellarmine a John Berchmans.[11]
Fresky Andrea Pozza[editovat | editovat zdroj]
Velkolepou fresku, která se táhne přes celý strop lodi a značně se podílí na popularitě kostela, namaloval kolem roku 1685 Andrea Pozzo.[12] Oslavuje dílo svatého Ignáce z Loyoly a Tovaryšstva Ježíšova ve světě a představuje světce, kterého Kristus a Panna Maria vítají v ráji, obklopeného alegorickými zobrazeními všech čtyř kontinentů.
Obratným využitím lineární perspektivy, světla a stínu udělal Pozzo z velké klenby lodi kostela slavnostní síň, aulu, z níž je vidět přijetí sv. Ignáce do otevřeného nebe.[12] Pozzo se snažil rozpustit skutečný povrch klenby, aby pozorovatel zdola viděl obrovskou kopuli, otevřenou jasné obloze a plnou vzhůru se vznášejících postav. Mramorový kotouč zasazený doprostřed podlahy lodi je ideálním místem, odkud lze iluzi zažít naplno.
Druhá značka na podlaze kostela poskytuje ideální vyhlídkový bod pro prohlédnutí si iluzivní malby trompe-l'œil na plátně, které zobrazuje vysokou, žebrovanou kupoli. Kopule, kterou zde člověk očekává, nebyla nikdy postavena a na její místo dodal v roce 1685 Andrea Pozzo plátno s pouhou projekcí kupole, která vytváří věrohodný obraz opravdové kupole. Původní obraz, dokončený v roce 1685, byl ale zničen požárem. V roce 1823 jej věrně reprodukoval Francesco Manno na základě kreseb a studií, které zanechal Pozzo.[9]
Pozzo také vyzdobil pendentivy na kostelním křížení freskami, jež vyobrazují postavy Starého zákona: Judith, Davida, Samsona a Jáel.[13]
Pozzo namaloval fresky i ve východní apsidě kostela. Zde zobrazují život a apoteózu, oslavu sv. Ignáce.[8] Vlevo freska Obléhání Pamplony na vysokém panelu připomíná zranění Ignáce, jež vedlo k rekonvalescenci. Panel nad hlavním oltářem, Vidění svatého Ignáce v kapli La Storta, zobrazuje vidění, které kdysi dalo světci jeho božské povolání. Svatý Ignác posílá svatého Františka Xaverského do Indie připomíná misijní práci jezuitů v cizích zemích, a nakonec Svatý Ignác přijímající Francesca Borgiu pozorovatelům připomíná nábor španělského šlechtice, který se měl stát generálem Společnosti jezuitů. Pozzo je také autorem fresky v konše, zobrazující Svatého Ignáce, jak léčí mor.
Kaple[editovat | editovat zdroj]
V první kapli vpravo se nachází oltářní obraz z 18. století, na kterém jsou zobrazeni Svatí Stanislav Kostka a Jan František Regis uctívající Pannu Marii s dítětem. Druhá kaple obsahuje oltářní obraz, který zobrazuje Sv. Josefa a Pannu a lunetu (pravá stěna) a Poslední přijímání sv. Luigi Gonzagy, obojí od Francesca Trevisaniho (1656–1746); samotnou kopuli vymaloval Luigi Garzi. Ve třetí kapli vpravo najdeme oltářní obraz Prezentace Panny Marie v chrámu z 18. století od Stefana Pozziho.
Kaple v pravém transeptu, zasvěcená jezuitovi sv. Aloisovi Gonzagovi, má velký mramorový reliéf zobrazující sv. Aloisa Gonzagu v slávě[14] (v letech 1697–99) od francouzského sochaře Pierra Le Grose. Andrea Pozzo namaloval této kapli strop, který také zobrazuje Slávu Svatého. V bočním oltáři vedle Gonzagy je pohřben kardinál sv. Robert Bellarmino.
V kapli v levé příčné lodi jsou uloženy relikvie svatého Jana Berchmanse.
V kapli vpravo od kostelního presbytáře (v jihovýchodním rohu budovy) jsou umístěny náhrobky papeže Řehoře XV. a jeho synovce, kardinála Ludovica Ludovisiho, zakladatele kostela Sant'Ignazio. Pomník navrhl Pierre Le Gros, který jej také zhruba v letech 1709–1714 z velké části zhotovil, s výjimkou dvou létajících personifikací bohyně Fémé od Pierra-Étienna Monnota.
Kaple v levé příčné lodi se pyšní mramorovým oltářním obrazem Zvěstování od Filippa Della Valleho s alegorickými postavami a anděly (1649) od Pietra Bracciho a stropem s freskou Nanebevzetí od Pozza. První a druhá kaple vlevo mají malby od jezuity Pierra de Lattre, který také vymaloval sakristii.[15]
Seznam kardinálských jáhnů[editovat | editovat zdroj]
Kardinální diakonie Sant'Ignazio di Loyola a Campo Marzio byla založena 28. června 1991. Mezi jeho kardinály patří:
- Paolo Dezza, SJ (28. června 1991 – 17. prosince 1999)
- Roberto Tucci, SJ (21. února 2001 — 12. února 2011; jako kardinál kněz 21. února 2011 — 14. dubna 2015)
- Luis Francisco Ladaria Ferrer, SJ (28. června 2018 – dosud)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sant'Ignazio, Rome na anglické Wikipedii.
- ↑ SOCIETY OF JESUS. Official Website of the Church of St Ignatius of Loyola at Campus Martius [online]. [cit. 2009-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-12-11.
- ↑ O'MALLEY, John. The First Jesuits. Cambridge: Harvard University Press, 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-674-30313-3. S. 366.
- ↑ a b BAILEY, Gauvin. Between Renaissance and Baroque. Toronto: University of Toronto Press, 2003. ISBN 0-8020-3721-6. Kapitola Jesuit Teaching and a Brief History of the Roman Collegiate Institutions, s. 112.
- ↑ VALONE, C. Architecture as a public voice for women in sixteenth-century Rome. Renaissance Studies. Blackwell Publishing Ltd, 2003-07-16, s. 301–327. DOI 10.1111/1477-4658.00372. S2CID 159674588.
- ↑ Bailey. p 112.
- ↑ BAILEY, Gauvin. Between Renaissance and Baroque. Toronto: University of Toronto Press, 2003. ISBN 0-8020-3721-6. Kapitola The Jesuit Collegiate Foundations of the Collegio Romano, the Seminario Romano, and the German-Hungarian College, s. 115–121.
- ↑ The present façade stands where the Roman aqueduct Acqua Vergine once stood, flowing down in a cascade to Imperial Rome.
- ↑ a b Archivovaná kopie [online]. [cit. 2023-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-11.
- ↑ a b c "The Church of St. Ignatius of Loyola", Turismo Roma, Major Events, Sport, Tourism and Fashion Department
- ↑ STEVES, Rick. Pocket Rome. [s.l.]: [s.n.], 2014-06-24. Dostupné online. ISBN 9781612385563.
- ↑ Vizzi, Daniel Diaz. "Church of St. Ignatius in Rome: the jewel of baroque architecture", Rome Reports, January 10, 2021
- ↑ a b Gietmann, G. (1911). Andreas Pozzo. The Catholic Encyclopedia New York: Robert Appleton Company. Retrieved November 15, 2022
- ↑ L. Montalto, "Andrea Pozzo nella chiesa di Sant'Ignazio al Collegio Romano," Studi romani 6 (1958): 668–679.
- ↑ St. Aloyzius Gonzaga in Glory
- ↑ LEVY, Evonne. Propaganda and the Jesuit Baroque. Berkeley: University of California Press, 2004. Dostupné online. ISBN 0-520-23357-3. S. 287.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Remigio Marini, Andrea Pozzo pittore (Trent, 1959).
- N. Carbonieri, Andrea Pozzo architetto (Trent, 1961).
- B. Canestro Chiovenda, "Della “Gloria di s. Ignazio” e di altri lavori del Gaulli per i gesuiti," Commentari 13 (1962), 290 ff.
- Zaccaria Carlucci, La chiesa di S. Ignazio di Loyola in Roma ([Roma] : [Chiesa di S. Ignazio], [1995]).
- Evonne Levy, Propaganda and the Jesuit Baroque (Berkeley-Los Angeles: University of California Press, 2004).
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel svatého Ignáce z Loyoly (Řím) na Wikimedia Commons - Oficiální web kostela Sant'Ignazio
