Kostel Nalezení svatého Kříže (Litomyšl)
| Kostel Nalezení svatého Kříže v Litomyšli | |
|---|---|
 Průčelí kostela a koleje | |
| Místo | |
| Stát |  Česko |
| Obec | Litomyšl |
| Souřadnice | 49°52′19,04″ s. š., 16°18′45,14″ v. d. |
  | |
| Základní informace | |
| Církev | Římskokatolická |
| Provincie | Česká |
| Diecéze | Královéhradecká |
| Vikariát | Litomyšl |
| Zasvěcení | Nalezení svatého Kříže |
| Datum posvěcení | 1722, 2014 |
| Světitel | J.E. Miloslav Vlk (2014) |
| Architektonický popis | |
| Architekt | Giovanni Battista Alliprandi |
| Stavební sloh | baroko |
| Výstavba | 1716–1726 |
| Specifikace | |
| Umístění oltáře | Jižně |
| Další informace | |
| Ulice | Jiráskova |
| Oficiální web | http://www.farnostlitomysl.cz |
| Kód památky | 23615/6-4224 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Areál piaristického kostela Nalezení svatého Kříže se nachází v Litomyšli na svahu východně od náměstí. Zahrnuje samotný kostel Nalezení svatého Kříže, budovu piaristické koleje, zahradu a budovu bývalého piaristického gymnázia, kde od roku 1926 sídlilo Regionální muzeum Litomyšl. V současnosti je zde Fakulta restaurování Pardubické univerzity.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Řád piaristů z Mikulova do Litomyšle přivedla Frebonie Eusebie z Pernštejna roku 1640. Piaristé nechali postavit tři křídla koleje, školu a kostel. Piaristické gymnázium bylo otevřeno v roce 1644. Poslední křídlo koleje bylo postaveno v roce 1681, součástí koleje byl refektář se štukovou a malířskou výzdobou a kaple zvaná Očistec. U koleje byla založena rozsáhlá zahrada se sadem, která je součástí komplexu tzv. Klášterních zahrad. V kostele se konaly bohoslužby zejména piaristů a studentů jejich škol.[1] Piaristé z Litomyšle odešli v roce 1948.[2]
Kostel
[editovat | editovat zdroj]Kostel byl postaven v barokním slohu v letech 1716–1726 podle, o dva roky mladšího, návrhu italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho na místě staršího piaristického kostela.[3][4] Budovu nechal postavit tehdejší majitel panství František Václav z Trauttmansdorffu.[5] Na stavbu byla pravděpodobně vypsána soutěž, jíž se účastnil mladoboleslavský architekt Mikoláš Rossi, který za neprovedené plány a model kostela dostal v roce 1715 honorář. V roce 1714 byla uzavřena smlouva s Alliprandim, který stavbu vedl do roku 1719, kdy se řízení stavebních prací ujal František Maxmilián Kaňka. Ten se věnoval práci na zevnějšku, vnitřku a portálu do roku 1726.[3] V roce 1722 byl kostel vysvěcen.[6] Roku 1735 při požáru shořela pravá věž, o čtyřicet let později v roce 1775 oheň pohltil celý kostel s částí vnitřního zařízení, požáru odolaly pouze tři dřevěné sochy evangelistů. Po požáru chrám opravoval Jan Kr. Habich.[3] V roce 1814 kostel postihl další požár.[1] Další opravy byly provedeny v letech 1814, 1892, 1894 a 1903.[3]
V letech 1948–1949 proběhla oprava věží a krytiny. V roce 1958 byl stanoven havarijní stav kostela a začaly snahy o rekonstrukci. Roku 1967 vandalové zdemolovali část rakví v kryptě kostela i další části stavby. O pět let později byl chrám převeden do státního vlastnictví. Spravuje jej Památkový ústav v Pardubicích. V roce 1978 byl zpracován projektový plán rekonstrukce. V letech 1981–1982 bylo vnitřní zařízení kostela demontováno a jeho část předána k restaurování. Na počátku 90. let 20. století se v kostele konalo několik koncertů festivalu Smetanova Litomyšl. V letech 1991–1994 se uskutečnila rekonstrukce střechy, věží a fasády. V letech 1997–2000 opravou prošla i budova koleje. Interiér kostela byl za 82 milionů korun renovován v letech 2010–2014 v rámci projektu Revitalizace zámeckého návrší, podle projektu architektů Marka Štěpána a Vandy Štěpánové z let 2007-2010.[1][4] Koncepce architektů reflektuje pohnutou historii kostela. Stěny kostela byly vylíčeny šedou barvou, která nechává vyniknout vznosnosti prostoru modelovaného světlem a přes severní část transeptu byla umístěna minimalistická lávka umožňující neobvyklý pohled do lodi.[4] Lávka propojuje výstavní prostory na ochozu, kde jsou prezentována sakrální umělecká díla z královéhradecké diecéze.[4] Na ochoz se vstupuje po nově vybudovaném dřevěném a spirálovitém schodišti v jižní věži, které vede na novou vyhlídkovou terasu mezi věžemi s výhledem na Toulovcovo náměstí, zámek a do dvora piaristické koleje.[4]
-
Lávka propojující ochoz s místností nad sakristií -
Expozice na ochoze -
Výstavní prostor nad sakristií s pohledem do presbytáře -
Výstavní prostor nad sakristií s viditelnou lávkou
.jpg)
Architektura a výzdoba
[editovat | editovat zdroj]Jednolodní chrám má půdorys latinského kříže s půlkruhovým závěrem. V průčelí jsou dvě nakoso postavené tříetážové věže na čtvercovém půdorysu, kryté členitými báněmi. K hlavní lodi v křížení přiléhají dvě půlkruhové kaple.[5] Kostel je zaklenut třemi poli valené klenby s výsečemi nad podélnou lodí a plackovou klenbou nad křížením. Vstupní průčelí má tři portály, je přepásáno těžkou kordonovou římsou.[3], na hlavní římse je balustráda se sochami a nani trojboký štít se sluncovým nimbem. Fasáda je konvexně řešená a zdobí ji plastiky z dílny sochaře Matyáše Bernarda Brauna.[5] Nad hlavním portálem je pískovcová kartuše pod korunou s erbem Trauttmansdorfského rodu od Jiřího Pacáka a na římse alegorie Naděje a Víry z dílny Matyáše Bernarda Brauna.[7] Nad postranními vchody jsou štíty s letopočty 1722 a 1892 a sochy puttů.[7] Mezi věžemi probíhá atika s balustrovým zábradlím a sochami sv. Václava a Vojtěcha.[7]
-
Kostel s přilehlou kolejí -
Průčelí kostela s věžemi -
Hlavní portál se sochami z Braunovy dílny (alegorie Víry a Naděje) a erbem Trauttmansdorffů -
Levý portál s putti -
Pravý portál s putti -
Stít lodi -
Socha mezi věžemi -
Závěr kostela a klášterní zahrady
.JPG)
Interiér je prosvětlený a bohatě vybavený.[6] Sochařskou výzdobu zadal František Václav z Trauttmansdorffu dílně Matyáše Bernarda Brauna, některé práce vytvořil i Jiří František Pacák, ale jeho podíl není rozpoznatelný. Právě Pacákovo jméno bylo s výzdobou kostela nejčastěji spojováno, ale podle posledních výzkumů výzdobu dělal Braun, zatímco Pacákovi práci zadával architekt František Maxmilián Kaňka.[8] Pacákovo jméno je uváděno pouze v účtech za kamenické práce a plastiky.[8]
K pracím Braunovy dílny, k jejímuž provedení objednavatel vyjadřoval jistou míru nespokojenosti, patří sochy sv. Václava a sv. Prokopa, které stojí na balustrádě atiky ve střední části průčelí (1723), dále do roku 1724 zhotovené alegorické sochy Víry a Naděje nad hlavním portálem. K výrazným prvkům interiéru patří monumentální dřevěné bíle štafírované sochy čtyř evangelistů, stojící v rozích křížení (1721–1725). Objednavateli se sochy nelíbily, takže byly sňaty, upraveny a pozlacení, což nejspíše provedl rakouský umělec Antonín Appeler.[9] Při požáru roku 1775 došlo ke zničení sochy sv. Matouše (donedávna byla považována za zničenou socha sv. Jana Evangelisty[10]). V roce 1783 ji novou sochou nahradil řezbář Jan Dornbacher z Dobrušky.[11][9] Klenbu kupole vymaloval morovým tématem roku 1728 Václav Jindřich Nosek, obraz pro hlavní oltář si František z Trauttmansdofrfu objednal u významného italského malíře Francesca Trevisaniho. Freska a část vnitřního vybavení byla zničena při zmíněném požáru, oltář byl nově postaven zděný v klasicistních formách a oltářní obraz v roce 1778 nahradila kopie od profesora vídeňské akademie Vincence Fischera. Sochy sv. Petra, sv. Pavla a Boha Otce z bílého štuku vypracoval Martin Keller z Vídně.[11]
Tři páry protějškových bočních oltářů kolem poloviny 18. století sochařsky obohatila dílna Františka Pacáka, syna Jiřího F. Pacáka. Byly do nich vsazeny obrazy sv. Judy Tadeáše od Felixe I. Leichera z Brna, sv. Anny od Josefa T. Rottera (1748), obraz sv. Josefa Kalasanského dodala Amalie von Peter roku 1847. Podobně i další zařízení bylo doplňováno v průběhu 19. století. Kazatelna je z roku 1842. Oltáře v křížení mají obrazy Apoteózy sv. Václava (1842) a Panny Marie (1843) od Amalie von Peter z Prahy. Protějškové oltáře sv. Čtrnácti pomocníků a sv. Antonína Paduánského s Pacákovou sochařskou výzdobou mají obrazy od K. Svobody (1864) a od Ignáce Raaba. Kazatelna je empírová z roku 1842.[12]
Na kůru se nacházejí varhany, které postavil varhanář Jan Josef Horák z Kutné Hory v roce 1821.[1][7]
-
Hlavní oltář -
Boční oltář v pravé části transeptu -
Socha evangelisty Jana -
Socha evangelisty Matouše -
Socha evangelisty Marka -
Socha evangelisty Lukáše -
Boční kaple sv. Václava -
Boční kaple na levé část lodi -
Kazatelna -
Kruchta s varhanami
Dvě řady pozdně barokních dubových lavic s rokajovým dekorem pocházejí nejpozději z roku 1752.[9][13] Přední část pravé řady lavic je ohořelá, nejspíše kvůli požáru z roku 1814.[9] Zpovědnice s rokajovým dekorem v první kapli na evangelijní straně je z roku 1748, opravována roku 1819.[13] V sakristii se nachází dubové skříně na paramenta s rokajovým dekorem a intarzií a také mramorové lavabo zdobené píšťalami a plastickým výjevem Mojžíše a vody tryskající ze skály od Jiřího Pacáka z 1. poloviny 18. století.[13][7] V minulosti se zde nacházelo také pět sochaných výjevů Kristova utrpení na odstupňovaném skalisku.[8] V místnosti sakristie je ve vitríně vystaveno liturgické náčiní z drahých kovů, kalichy, monstrance atp. Pohřbeni jsou v kostele příslušníci řádu, hrabata z Trautmansdorfu a Valdštejnové-Vartenberkové.[1]
-
Lavice -
Celo lavic -
Bok lavic -
Ohořelý bok lavice -
Zpovědnice -
Sakristie, pohled z presbytáře -
Sakristie, pohled ke dveřím do presbytáře -
Lavabo se skulpturou -
Kredenční skříň s kalichy
Instalace
[editovat | editovat zdroj]Roku 2014 zavěsili umělci Václav Cigler a Michal Motyčka do středu kupole instalaci Sloup s odraznou plochou.[9] Instalace je tvořena hranolem z optického skla, který láme světlo a vytváří duhu a kruhovou skleněnou deskou, skrze kterou se po otevření vstupuje do krypty. Toto dílo má představovat Hospodina jako Ducha vznášejícího se nad vodami podle druhého verše z knihy Genesis[14] a duha odkazuje na verš Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.[15][9] Prostor krypty slouží pro dočasné výstavy. Světelná instalace je doplněna ještě Menzou a Světelným křížem od týž autorů z roku 2015. Menza je tvořena objektem v podobě skleněného kvádru prosvíceného zevnitř a Světelný kříž vytváří dva laserové paprsky protínající loď a transept.[9]
-
Instalace před hlavním oltářem -
Detail hranolu
Zvony
[editovat | editovat zdroj]První zvony byly do pravé věže zavěšeny 8. září 1722, ale již roku 1735 se při požáru dva roztavily a jeden z nich zůstal. Následně byl jeden zvon přelit v Olomouci a roku 1766 tři nové zakoupeny v Praze. Při požáru roku 1755 se opět dva zvony roztavily a jeden zůstal, rovněž roku 1814 se dva roztavily a tak o čtyři roky později byly znovu slity.[7] Zvony s letopočty 1818 a 1819 byly zrekvírovány roku 1917 a rozbity. Následující nové zvony zasvěcené svatému Václavovi (773 kg), Panně Marii (453 kg) a svatému Josefovi (303 kg) byly posvěceny 25. září 1932.[16] Vyrobil je českobudějovický zvonař Rudolf Perner. V Březnu roku 1942 byly i tyto zvony zrekvírovány a zničeny, věž tak zůstala desítky let bez zvonů. Nové zvony se stejným zasvěcením byly ulity v Brodku u Přerova a umístěny do věže roku 2016.[9] Zvony jsou zdobeny modlitbami podle grafického návrhu Václava Kočího.[16] Zvon Svatý Václav Váží 750 kg, má průměr věnce 105 cm a je naladěn na tón G1. Zvon Panna Marie váží 380 kg, má průměr 88 cm a tón B1. Zvon Svatý Josef váží 320 kg, má průměr 80 cm a tón C2.[16]
Piaristické gymnázium
[editovat | editovat zdroj]
Bývalé piaristické gymnázium sousedí s kostelem Nalezení svatého Kříže, nachází se na zámeckém návrší nad městem. Postaveno bylo v letech 1714–1719 podle návrhu italského architekta Alliprandiho. V roce 1926 budovu zakoupilo městské muzeum. Objekt byl rekonstruován na počátku 80. let 20. století a byly do něj nainstalovány nové expozice – národní obrození v Litomyšli a historie města a okolí. Budova s obdélným půdorysem je postavena v barokním stylu. Dvě podlaží se nacházejí ve směru k zámku, na opačné straně jsou situována tři patra. Průčelí je ozdobeno portálem se sochou zakladatele piaristického řádu, Josefa Kalasanského. Střechu zdobí hranolová věžička.[6]
Program záchrany architektonického dědictví
[editovat | editovat zdroj]V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v letech 1995-2014 na opravu bývalého kláštera čerpáno 9 400 000 Kč.[17]
| rok | 1996 | 1997 | 1998 | 1999 | 2000 |
|---|---|---|---|---|---|
| částka | 2 500 | 800 | 2 000 | 1 600 | 2 500 |
Zahrady
[editovat | editovat zdroj]Zahrady piaristického kláštera se rozkládají mezi dvěma svatostánky – piaristickým kostelem Nalezení svatého Kříže a katolickým kostelem Povýšení svatého Kříže. Areál zaujímá plochu 1 ha. Dochoval se původní rastr historických zdí a zbytky původního zavlažovacího systému.[6] Po odchodu piaristů v roce 1948 zahrady zpustly a nebyly přístupné veřejnosti. Znovu byly zpřístupněny v roce 2000 v rámci Dnů Evropského dědictví. V centru se nachází bazén s mlhovištěm a sousoší, které městu věnoval Olbram Zoubek.[2]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže s kolejí [online]. Město Litomyšl, 2011-01-01 [cit. 2015-03-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02.
- ↑ a b Klášterní zahrady [online]. Město Litomyšl, 2011-01-01 [cit. 2015-03-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02.
- ↑ a b c d e NEUMANN, Jaromír. Český barok. Praha: Euromedia Group - Odeon, 1969. Kapitola Kostel Nalezení svatého Kříže v Litomyšli, s. 93.
- ↑ a b c d e VOLF, Petr. Litomyšl: renesanční město moderní architektury. Litomyšl: Město Litomyšl, 2014. 271 s. ISBN 9788090582118. S. 70–73.
- ↑ a b c PRAŽÁK, Václav. Baroko východních Čech : architektura, sochařství. Hradec Králové: Garamond, 1999. 119 s. ISBN 80-902593-0-8. S. 8.
- ↑ a b c d TKÁČ, Vladimír. Průvodce poklady UNESCO : Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Litomyšl, Praha. Olomouc: Fontána, 2006. 336 s. ISBN 80-7336-307-0. Kapitola Litomyšl, s. 90–91.
- ↑ a b c d e f HLÁVKA, Josef. Soupis památek historických a uměleckých v Království Českém od pravěku do počátku XIX. století. Praha: Archeologická komisse při České akademii císaře Františka Josefa, 1908. 163 s. S. 70–86.
- ↑ a b c BOUČEK, Jan. Jiří František Pacák a jeho tvorba ve východních Čechách. Praha, 2015. 259 s. Diplomová práce. Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Petra Oulíková. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h ŠTĚPÁN, Marek; KESSELGRUBEROVÁ, Ludmila; MOTYČKA, Michal. Chrám nalezení sv. Kříže/Zámecké návrší Litomyšl. Příprava vydání Helena Marie Hendrych. Litomyšl: Zámecké návrší Litomyšl, 2017. 23 s.
- ↑ MAREŠOVÁ-KESSELGRUBEROVÁ, Ludmila. Barokní sochařství mezi Lanškrounem, Litomyšlí a Ústí nad Orlicí. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta (disertační práce), 2012.
- ↑ a b JIROUŠKOVÁ, Tereza. Umění baroka v Litomyšli (diplomová práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2016.
- ↑ Emanuel Poche a kolektiv, Umělecké památky Čech. Academia Praha 1978, s.298-299
- ↑ a b c Emanuel Poche. Umělecké památky Čech. Svazek K/O. Praha: Academia, 1978. S. 298–299.
- ↑ Gn 1, 2 (Kral, ČEP)
- ↑ Gn 9, 13 (Kral, ČEP)
- ↑ a b c Živé zvony v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli. [s.l.]: Město Litomyšl, Zámecké návrší Litomyšl Brožura.
- ↑ MATOUŠKOVÁ, Kamila. 20 let Programu záchrany architektonického dědictví. Praha: Min. kultury, Národní památkový ústav, 2015. 134 s. ISBN 9788074800238, ISBN 8074800237. OCLC 935878025 S. 100–101.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel Nalezení svatého Kříže na Wikimedia Commons
