Přeskočit na obsah

Křest čtrnácti českých knížat roku 845

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na obrázku je stránka ze Schlettstadského rukopisu Fuldských letopisů psaného latinsky. Je zde zaznamenána zpráva o křtu čtrnácti českých knížat roku 845.
Stránka ze Schlettstadského rukopisu Fuldských análů obsahující zprávu o křtu

Ke křtu čtrnácti českých knížat roku 845 došlo 13. ledna na dvoře Ludvíka II. Němce nejspíše v Řezně na území tehdejší Východofranské říše. Tato zcela ojedinělá událost je zaznamenána pouze ve Fuldských análech a i zde jsou informace o tomto aktu podány velmi stroze a stručně. Křtu se zúčastnilo celkem 14 knížat kmene Čechů s jejich družiníky, ovšem pramen mlčí o dalších podrobnostech. Nejspíše se jednalo o svobodné rozhodnutí kmene přihlásit se ke křesťanské víře.[1] Rozhodnutí snad podnítila i porážka kmene Obodritů roku 844. Třebaže knížata křest přijala, později si ke křesťanství zřejmě utvrdila odpor kvůli politice východofranského krále Ludvíka II. Němce.[2] Stopy po odezvě tohoto činu nenalezly ani archeologické výzkumy.[3]

Text Fuldských letopisů

[editovat | editovat zdroj]

Latinský text:

„ Hludowicus XIIII ex ducibus Boemanorum cum hominibus suis christianam religionem desiderantes suscepit et in octavis theophaniae baptizari iussit. “
— Annales Fuldenses, anno 845, 35, Monumenta Germaniae Historica Scriptores rerum germanicarum, Hannover 1891

Český překlad:

„ Ludvík přijal 14 z knížat Čechů s jejich lidmi, kteří žádali přijetí křesťanské víry, a přikázal je v oktávu Theofanie pokřtít. “

Příčiny

[editovat | editovat zdroj]

Čechy byly tributárně závislé na Franské říši již od roku 806, kdy si je podrobil Karel Veliký. Tento systém se však od druhé poloviny dvacátých let 9. století začal hroutit. Když později roku 840 Ludvík Němec ustupoval před otcem a císařem Ludvíkem I. Pobožným přes „zemi Slovanů“, kladli mu Čechové překážky, což znamenalo, že tehdy už český kmen odpadl od říše. Další změna nastala Verdunskou smlouvou podepsanou roku 843, podle níž si území tehdejší Franské říše rozdělili tři synové Ludvíka I. Pobožného. Třetí ze synů, Ludvík II. Němec, obdržel východní část říše, která se pak stala říší Východofranskou. Ludvík II. v této oblasti vládl již dříve jako král bavorský a smlouva z Verdunu mu nahrála do pokusu obnovit faktickou moc vůči slovanským knížectvím.[4][5] Už ve čtyřicátých letech 9. století po zformování Východofranské říše král Ludvík podnikal různé výpravy směrem na východ, cílem bylo podmanit si slovanské kmeny a donutit je k placení tributu. Postupně pronikal na pohanská území obklopující hranice jeho království a prováděl výboje proti nim.[6][7] Klíčovou událostí byla poté porážka Obodritů, jednoho z kmenů Polabských Slovanů, v srpnu roku 844, při níž zemřel i obodritský kníže Gostimysl.[8] Následně Ludvík obsazenou zemi rozdělil mezi další knížata, která byla pravděpodobně dosud poddaná Gostimyslovi.[9] Tato porážka zřejmě česká knížata zaskočila a vzrostla jejich obava z budoucí franské ofenzívy, která by ohrožovala jejich území a životy.[10] Podle Dušana Třeštíka se čeští velmoži nechali pokřtít právě proto, aby předešli konfliktu s východofranským králem.[6] Třeštík také připustil, že se Čechové mohli inspirovat křtem Moravanů roku 831, který moravskému knížectví přinesl umírněnější vztahy s říší.[11] Dle historika Václava Novotného zase vladaři postrádali ochranu od krále Ludvíka, a proto přijali křest.[12]

Průběh

[editovat | editovat zdroj]
Na ilustraci je vyobrazen východofranský král Ludvík II. Němec sedící v modro-žlutém rouchu s korunou na hlavě a žezlem v ruce. Zleva je obklopen dvěma preláty.
Ludvík II. Němec, východofranský král

Neví se, odkud knížata vyrazila do Řezna společně či kde se setkala, tudíž je neznámá i délka cesty. Je také potřeba zmínit, že toho roku byly v lednu kruté mrazy a není jasné, proč čeští pánové do Řezna vycestovali v takové zimě.[2] I když knížat vyjelo celkově čtrnáct, Geograf bavorský, který sepsal dokument o městech na severní straně řeky Dunaje pravděpodobně roku 843 v okruhu krále Ludvíka II. Němce, uvádí, že tehdy se v české kotlině nacházelo 15 hradišť. To by tedy znamenalo, že v Čechách tenkrát vládlo 15 knížat a křest tak přijala drtivá většina.[13] Dušan Třeštík se domníval, že o tom, zda se knížata dají pokřtít, pravděpodobně rozhodl sněm, který sice není jakkoli doložen, jsou o něm ale jisté předpoklady.[6] Čechy v té době totiž nebyly sjednocené a neexistoval kníže, jenž byl měl mezi ostatními výsadní postavení.[14] S králem Ludvíkem se snad nevedla ani žádná předběžná jednání, proto byl Ludvík zprávou o křtu možná i zaskočen.[15]

Oktáv Tří králů v církevní kalendáři platném pro rok 845

Ke křtu došlo v úterý 13. ledna roku 845. Fuldské letopisy uvádí „v oktávě Theofanie“, tehdy běžnou dataci pomocí svátků. Svátek Theofanie čili Epifanie (Epiphania Domini) neboli Zjevení Páně, v pozdější západní tradici známý jako svátek Tří králů, se slaví 6. ledna. Velké svátky se znovu oslavovaly týden po vlastním svátku, „osmého dne“ zvaného oktáv. Protože Epifanie připadla roku 845 na úterý, slavil se oktáv Epifanie v úterý 13. ledna. Jde o neregulérní datum, které nepřipadá na obvyklé křestní svátky. Proto jej zřejmě letopisec zaznamenal a zdůraznil, že to bylo na příkaz krále Ludvíka, který asi jednal pod tlakem požadavku na neodkladný křest. Hromadné křty byly tehdy dovoleny jen o Velikonocích a Letnicích, k individuálnímu křtu byla výjimečně kvůli nedostatku kněží přípustná neděle, jak stanovila velká reformní synoda konaná v Paříži v roce 829 zprávou z téhož roku a bavorská církev zprávou z roku 796. Přípravy na křest se zřejmě nestihly do 6. ledna, kdy se křtilo dle staršího galikánského ritu, proto byl křtící biskup nucen zvolit datum alespoň v oktávu Epifanie, liturgicky ospravedlnitelného jako opakování tohoto svátku.[16][17]

Není ani jisté, kde ke křtu došlo. Řezno se dovozuje proto, že v něm Ludvík II. Němec trávil tehdejší zimu.[18] Křtu se zúčastnilo 14 nejmenovaných českých knížat společně se svými družiníky[19] za přítomnosti samotného krále Ludvíka, nic ovšem neprokazuje, že křest přijal i celý kmen Čechů.[6] Dušan Třeštík byl toho názoru, že knížata reprezentovala celý český kmen.[20] To odmítla polská historička Joanna Aleksandra Sobiesiak, jelikož podle ní v Čechách tehdy existovala nejméně tři mocenská centra kolem hradišť Levý Hradec, Drahúš a Kouřim a ta spolu nemohla politicky spolupracovat.[21] Čeští vládci se po křtu zřejmě zavázali králi Ludvíkovi podporou jeho vojska na příští rok a poddali se mu. Ludvík Němec si tak zjevně chtěl zajistit bezpečný průchod přes Čechy, aby mohl vytáhnout proti Moravanům, jak uvádí Eric Joseph Goldberg.[22] Letopisy nezaznamenaly jména knížat, jejich sídla, jejich další osudy, dokonce ani jejich pohnutku k přijetí křesťanství.[23] Díky časové shodě je však možné, že se této události účastnil i vévoda Vistrach, který je zmiňován k roku 857, jak se domnívají právník Miroslav Houška a politolog Petr Müller. Podle nich se křtu účastnili i otcové knížat Svatoslava, Herimana a možná i Spytimíra, pozdějších bojovníků v bitvě u Vltavy.[24] V Řezně se snad vyskytl i otec či děd (někdy nazývaný bájným Hostivítem) prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje vzhledem k tomu, že dorazili téměř všichni předáci kmene Čechů, soudí Michal Lutovský.[25] Archeolog Pavel Šebesta zastává názor, že se nechal pokřtít i panovník sídlící v Chebu. Po návratu z Řezna měl vládce zahájit stavbu kostela na chebském hradišti.[26]

Následné události

[editovat | editovat zdroj]

Čechové očekávali, že si přijetím křesťanství po vzoru Moravanů utvrdí mírové vztahy s Východofranskou říší. Křest měl ostatně zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem.[27] Když však Ludvík II. Němec v srpnu roku 846 napadl Moravu, přičemž v nastalých bojích patrně zemřel i moravský kníže Mojmír I.,[28] česká knížata byla zklamána a okamžitě se postavila proti říši.[2] Když se následně Ludvíkovo vojsko vracelo zpět přes Čechy, Čechové Franky nemilosrdně vyhnali a Frankové utrpěli těžké ztráty.[29] Podle Erica Goldberga některá z českých knížat tímto porušila dohodu z minulého roku.[30] Vztahy mezi říší a Čechy zůstávaly stále napjaté. Potyčky mezi Franky a Čechy pokračovaly dále, v srpnu roku 848 Čechové vpadli na franské území, ale posléze byli nuceni vyjednávat. Celý konflikt prozatímně vyvrcholil až bitvou u záseků roku 849, kdy došlo k drtivé porážce franského vojska na česko-franské hranici.[31] Franské ofenzívy proti Čechům touto bitvou však zcela neskončily a pokračovaly dále až do roku 857, kdy franská výprava vypudila z „Vistrachova města“ knížete Slavitaha, který se bránil placení tributu. Tento výpad měl tak završit obnovení poplatnosti Čechů.[32]

Důsledky křtu

[editovat | editovat zdroj]

František Palacký jako následek křtu v Řezně označil příslušnost Čech k řezenské diecézi,[33] která trvala až do založení samostatného pražského biskupství (asi roku 973). Předpokládá se však, že se knížata nedlouho po křtu nové víry vzdala a pohanství v Čechách nadále přetrvalo až do křtu knížete Bořivoje I. okolo roku 883.[23] Snad se tak stalo krátce poté v důsledku zklamání důvěry v Ludvíka II. Němce, který hned roku 846 vojensky vpadl na Moravu, jak uvádí Dušan Třeštík.[2] Tento názor později převzal i Petr Čornej.[34] Proti tomu stojí domněnka, že křesťanství se v Čechách udrželo. Na počátku 19. století přišel Josef Dobrovský s myšlenkou, že Bořivoj byl pokřtěn kněžími, které si česká knížata přivedla do Čech po křtu v roce 845.[35] Vratislav Vaníček myšlenku odpadnutí Čechů od křesťanství odmítl s tím, že Fuldské anály by takovou událost zaznamenaly.[36] Dle archeologa Pavla Šebesty alespoň vévoda panující v Chebu od křesťanství již neupustil.[26]

Památky a nálezy

[editovat | editovat zdroj]
Na obrázku je zobrazena pamětní deska na zdi kostela sv. Jana v Řezně ve třech jazycích: v latině, němčině a češtině. Připomíná křest českých knížat 13.1. 845.
Trojjazyčná pamětní deska v Řezně
Na obrázku je zobrazena pamětní deska na zdi baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě ve třech jazycích: v latině, němčině a češtině. Připomíná křest českých knížat 13.1. 845.
Pamětní deska na pražském Vyšehradě

Novodobé upomínky na křest jsou dvě: jedna trojjazyčná pamětní deska je umístěna v Řezně na zdi kostela sv. Jana vedle Svatopetrského dómu, tento kostelík byl v karolínské době křestní kaplí, propojenou se západním chórem dómu. Druhá pamětní deska, rovněž s textem ve třech jazycích, je na pražském Vyšehradě na zdi vedle severního portálu baziliky sv. Petra a Pavla.[37] Obě pamětní desky, na Vyšehradě, tak i v Řezně, jsou dílem českého umělce, akademického sochaře Josefa Kadlčíka (1941). V překladech na deskách se uvádí nechal je pokřtít místo původního přikázal je v oktávu Theofanie pokřtít.

V Kolíně nad Labem byl nalezen i dvojhrob snad jednoho ze čtrnácti vládců, jehož místo odpočinku obsahovalo bohatou výbavu i křestní dary, které velmož nejspíše obdržel v Řezně.[38] V hrobě se našly šperky, zbraně, ale i kalich symbolizující pravděpodobně liturgické učení.[39] Podle Pavla Šebesty byla po křtu jedním z jeho účastníků přikázána stavba kostela na hradišti v Chebu, kde vládce sídlil.[26] Nicméně i tak autoři Velkých dějin zemí Koruny české tvrdí, že chybí z období po přijetí křtu prokazatelné známky po odezvě tohoto činu, jako např. kostely a hroby slovanských elit, které by přiblížily danou dobu.[40]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. S. 78. [dále jen Počátky Přemyslovců]. 
  2. ↑ a b c d Počátky Přemyslovců, s. 94.
  3. ↑ BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. S. 200–201. [dále jen Velké dějiny]. 
  4. ↑ Velké dějiny, s. 199.
  5. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 87–88.
  6. ↑ a b c d Počátky Přemyslovců, s. 90.
  7. ↑ Velké dějiny, s. 199–200.
  8. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 83, 89.
  9. ↑ TOMÁŠEK, Jan. Obodritský státotvorný proces ve středoevropské dimenzi (789-1178) [online]. Praha: 2013 [cit. 2021-02-26]. S. 97–98. Dostupné online. 
  10. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 89.
  11. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 91–93.
  12. ↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. Dostupné online. S. 284. 
  13. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 83–84.
  14. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 79, 84.
  15. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 84.
  16. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 82, 84–85
  17. ↑ Velké dějiny, s. 201.
  18. ↑ Velké dějiny, s. 200.
  19. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 81–82.
  20. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Křest českých knížat roku 845 a christianizace Slovanů. Český časopis historický. 1994, roč. 92, čís. 3, s. 437. ISSN 0862-6111. 
  21. ↑ SOBIESIAK, Joanna Aleksandra. Boleslav II. († 999). České Budějovice: Veduta, 2014. 280 s. ISBN 978-80-86829-97-5. S. 64. 
  22. ↑ GOLDBERG, Eric Joseph. Struggle for Empire: Kingship and Conflict Under Louis the German, 817-876. Ithaca: Cornell University Press 388 s. ISBN 9780801438905. S. 139. (anglicky) [dále jen Struggle for Empire]. 
  23. ↑ a b ŠAFAŘÍK, Pavel Josef. Slovanské starožitnosti II. Od l. 476 před Kr. až do l. 988 po Kr. Praha: Rakouská národní knihovna, 1863. S. 444. 
  24. ↑ HOUŠKA, Miroslav; MÜLLER, Petr. Tajemství 14 knížat a jejich křtu v roce 845. Praha: Triton, 2016. 104 s. ISBN 978-80-7553-173-5. S. 91. 
  25. ↑ LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I.: Zrození státu (872–972): od Bořivoje I. po Boleslava I.. 2. vyd. Praha: Libri, 2009. 272 s. ISBN 978-80-7277-401-2. S. 84. 
  26. ↑ a b c ŠEBESTA, Pavel. Geneze nejstarších kostelů v Chebu. Archæologia historica. 2013, roč. 38, čís. 1, s. 292. ISSN 0231-5823. 
  27. ↑ Počátky Přemyslovců, s. 93–94.
  28. ↑ SKOWRONEK, Jerzy; TANTY, Mieczysław; WASILEWSKI, Tadeusz. Słowianie południowi i zachodni VI-XX wiek. [s.l.]: Książka i Wiedza, 2005. 688 s. S. 38. (polsky) 
  29. ↑ Velké dějiny, s. 202.
  30. ↑ Struggle for Empire, s. 141.
  31. ↑ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. I., od pravěkosti až do roku 1253. Praha: Kvasnička a Hampl, 1929. 707 s. Dostupné online. S. 101–102. [dále jen Dějiny národu českého]. 
  32. ↑ HASIL, Jan. Česko-bavorské kulturní kontakty v raném středověku [online]. Praha: 2010 [cit. 2021-02-25]. S. 32, 132–136. Dostupné online. 
  33. ↑ Dějiny národu českého, s. 100.
  34. ↑ ČORNEJ, Petr. České dějiny - Výpravná historie českých zemí. 1. vyd. Brno: Jota, 2012. 210 s. ISBN 978-80-7462-096-6. S. 10. 
  35. ↑ DOBROVSKÝ, Josef. Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von spätern Erdichtungen zu reinigen. 1., Bořiwoy's Taufe: zugleich eine Probe, wie man alte Legenden für die Geschichte benutzen soll.. Praha: Haase und Widtmann, 1803. 111 s. S. 46. 
  36. ↑ VANÍČEK, Vratislav. Svatý Václav - panovník a světec v raném středověku. Praha, Litomyšl: Paseka, 2014. 324 s. ISBN 978-80-7432-501-4. S. 30–31. 
  37. ↑ 14 českých knížat, kostel sv. Petra a Pavla, Štulcova ulice (Vyšehrad) - Encyklopedie Prahy 2
  38. ↑ CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 264 s. ISBN 9788074291753. S. 171–172. [dále jen Zrod českého státu]. 
  39. ↑ Zrod českého státu, s. 135.
  40. ↑ Velké dějiny, s. 200–201

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Křest_čtrnácti_českých_knížat_roku_845&oldid=24120786“