Jüan Š’-kchaj
| Jüan Š'-kchaj | |
|---|---|
| generál prezident Čínské republiky císař „Velkého čínského impéria“ | |
 prezident Jüan Š’-kchaj, 1915 | |
| Doba vlády | 22. prosince 1915 – 22. března 1916 |
| Éra vlády | 1. světová válka |
| Korunovace | 22. prosince 1915 |
| Narození | 16. září 1859 provincie Che-nan,  Čína |
| Úmrtí | 6. června 1916 Peking,  Čínská republika |
| Předchůdce | První na trůně |
| Nástupce | Poslední na trůně |
| Manželka | Jü I-šang |
| Dynastie | Chung-sien |
| Podpis |  |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jüan Š'-kchaj (čínsky 袁世凱, 16. září 1859 – 6. června 1916) byl čínský politik, vojevůdce a jediný císař „Velkého čínského impéria“, panovník z dynastie Chung-sien. Před svou autokorunovací císařem pak zastával čtyři roky post prezidenta Čínské republiky jako historicky druhý držitel tohoto úřadu. Svého politického postavení dosáhl již za vlády poslední čínské dynastie Čching, pod kterou působil jako generál armády severní Číny, která se účastnila mnoha válek dynastií vedených. Jüan Š'-kchaj je nejznámější svými politickými machinacemi, obohacováním se na válce i tím, že posledního císaře dynastie Čching donutil k abdikaci, což mělo za následek pád celé dynastie a nastolení republiky, reprezentované prezidentem Sunjatsenem. Ten se úřadu vzdal ve prospěch toho „kdo porazí císařství“, tedy Jüan Š'-kchaje, ke značné nelibosti většiny členů nové čínské vlády. Jakožto druhý prozatímní a později první právoplatný prezident se Jüan Š'-kchaj pokusil restaurovat monarchii. Restaurace měla být započata právě prezidentovou korunovací. Znovuzavedení císařského titulu však vyvolalo obrovský odpor, kvůli kterému se musel trůnu opět vzdát a definitivně tak ukončit monarchistické vládní zřízení na území Číny. Jako držitel titulu prezidenta Číny však i dožil.
Život
[editovat | editovat zdroj]Dětství
[editovat | editovat zdroj]Jüan Š'-kchaj se narodil 16. září 1859 v Siang-čchengu, v provincii Che-nan do vojenské rodiny. Během dětství mu bylo poskytnuto tradiční konfuciánské vzdělání, a ačkoliv se později snažil o nalezení své profese ve státních službách, nedokázal úspěšně složit císařské zkoušky. Tento fakt vedl k jeho rozhodnutí vstoupit do armády – konkrétně do Chuajské armády (armády, která sloužila k potlačení Tchaj-pchingského povstání). Za pomocí rodinných kontaktů byl schopen zabezpečit si místo v Čchingské brigádě v Tcheng-čou.
Působení v Koreji (dynastie Čoson)
[editovat | editovat zdroj]
V průběhu 70. letech 19. století byl Jüan jmenován do pozice vedoucího výcviku vojsk na území dynastie Čoson (tedy na území dnešní Koreje). Spolu s touto úlohou byl Jüan také povýšen na pozici sub-prefekta. V roce 1885 byl jmenován Císařským občanem Soulu - tato pozice, ač se oficiálně jednalo v podstatě o pozici ambasadora, reálně umožnila Jüanovi stát se hlavním poradcem ohledně postupů korejské vlády, a tedy i prosazování zájmů Číny na korejské půdě.[1]
Po povstání Donghaku poslala Čína vojsko do Soulu, aby uchránila své zájmy v Koreji, nicméně, Japonsko vyslalo svá vojska taktéž - a to z důvodu ochrany japonských obchodních základen. Tyto kroky se staly jednou z příčin napětí, které nastalo na Korejském poloostrově. Poté, co Japonsko odmítlo stáhnout svá vojska a postavilo blokádu na 38. severní rovnoběžce, došlo 25. července 1894 k vypuknutí 1. čínsko-japonské války. Jüan Š'-kchaj byl nicméně ještě před vypuknutím odvolán do Tchien-ťinu.
Konec dynastie Čching
[editovat | editovat zdroj]Jüan Š'-kchaj byl v roce 1895 jmenován velitelem Nové armády. Za jeho velení došlo k modernizaci armády, čímž si získal věrnost většiny vyšších důstojníků. Do roku 1901 bylo pět ze sedmi divizních velitelů jeho spojencem.[2] Vzhledem k blízké vzdálenosti jeho armády od hlavního města, ale také k efektivitě a úspěšnosti jeho vojska, se stal někým, na koho čchingský dvůr spoléhal - a to mu otevřelo dveře k vysokým postům nejen v armádě, ale také v politice.[3]
Jüan Š'-kchaj sehrál také velkou roli při potlačení Sto dní reforem v roce 1898. Tyto reformy se týkaly mnoha odvětví: např. modernizace vzdělávání (např. zrušení tradičních úřednických zkoušek), modernizace armády, zrušení sinekur, započetí těžby uhlí či omezení moci monarchie, a byly navrhnuty Kchang Jou-wejem, Liang Čchi-čchaem a dalšími, císaři Kuang-sümu, který je podpořil.[4] Při pokusu o státní převrat 21. září 1898 byly ovšem zastaveny císařovnou vdovou Cch'-si za pomoci právě Jüan Š'-kchaje. O den později císařovna s podporou konzervativců a Jüan Š'-kchaje provedla coup d'état a fakticky tak zbavila císaře Kuang-xüa moci. Nové císařské edikty byly zrušeny, část reformistů byla popravena (6 mužů 100 dní reforem), Kchang a Liang byli schopni utéct do Tokia, a císař Kuang-sü byl kromě zbavení moci, také uvalen do domácího vězení až do jeho smrti v roce 1908.[4]
Během vnitřním sporu na čchingském dvoře a po vytvoření politické aliance s císařovnou, se v roce 1899 Jüan odebral do Šan-tungu coby jeho nový guvernér. Během jeho tříletého funkčního období vypuklo Boxerské povstání (1899-1901), nicméně, Jüan dokázal pomocí svých vojsk ve své provincii zachovat pořádek (do jiných oblastí ovšem nezasahoval).
Součástí sporu na čchingském dvoře byla otázka podpory Boxerského povstání a útoku na Alianci 8 národů, či naopak podpora zahraničních mocností. Po vyhlášení války se zahraničními mocnostmi císařovnou, se Jüan, i přes uzavřenou politickou alianci s císařovnou, postavil proti podpoře Boxerského povstání a nadále pokračoval s jeho aktivním potlačováním. Stal se tedy podporovatelem paktu známého jako Vzájemná ochrana Jihovýchodní Číny.[5] V návaznosti Jüan, a jeho Pravá divize, pomohl potlačit Boxerské povstání poté, co Aliance obsadila Peking v srpnu 1909. Jüanovy jednotky zmasakrovaly během jejich anti-boxerského tažení v Č'-li desetitisíce lidí.[6]
Jüan Š'-kchaj také založil provinční vysokou školu (Shandong College, později Shandong University) v Ťi-nanu.
V červnu 1902 byl povýšen nejen na místokrále v Č'-li, ale také na komisaře obchodu Severní Číny, a na ministra Pej-jangu. Jako odměnu za dřívější podporu zahraničních mocností byl schopen dostat několik lukrativních půjček, za které byl schopný ze své pei-jangské armády udělat tu nejlepší armádu v Číně. Vytvořil policejní jednotku o 2000 příslušnících, jež měla sloužit k udržování pořádku v Tchien-ťinu. Mimo jiné, se aktivně podílel na vytvoření Ministerstva školství a Ministerstva policie. Také se snažil o zrovnoprávnění Chanů s Mandžui.
V roce 1905 byly, na Jüanův návrh, zrušeny tradiční státní konfuciánské zkoušky. Místo toho, Ministerstvo školství mělo vytvořit systém základních, střední škol a univerzit po vzoru Japonska v období Meidži.
27. srpna 1908 čchingský dvůr odsouhlasil dokument Principy konstituce, který navrhoval konstitucionální vládu se silnou monarchií (po vzoru Japonska v době Meidži a Bismarckovského Německa) - s uzákoněním konstituce v roce 1916, a zvoleným parlamentem v roce 1917.
Exil a návrat
[editovat | editovat zdroj]
V listopadu 1908 zemřeli ve stejném času císař i císařovna,[1] což zapříčinilo Jüanovo odebrání veškerých funkcí a následný exil v Chuan-šangu, v An-jangu. Nicméně, i během tříletého exilu se Jüan pravidelně informoval ohledně veškerého dění, a hlavně vývoje armády. Jüan stále držel loajalitu pei-yangské armády pevně v rukou, čímž ze sebe činil někoho nenahraditelného v očích nejen čchingského dvora, ale i revolucionářů.
Dne 10. října 1911 nastalo v provincii Chu-pej Wu-čchangské povstání. Většina jižních provincií deklarovala nezávislost, nicméně, ani jedna ze severních provincií a ani pej-jangská armáda nevyjádřila svůj postoj. Jüan Š'-kchaj byl opakovaně předvoláván před čchingský dvůr, a ačkoliv několikrát nabídku odmítl, nakonec souhlasil a 1. listopadu 1911 se stal premiérem. Nejdříve si vyžádal odstoupení regenta z vlády, a následně zformoval vlastní vládu tvořenou pouze Chany. Jüanovy jednotky mezitím znovuobsadily města Chan-kchou a Chan-jang. Nicméně, Jüan si velmi dobře uvědomoval, že ve chvíli, kdy budou revolucionáři poraženi, přestane být důležitý pro čchingský dvůr, proto místo útoku na Wu-čchang zahájil raději vyjednávání s revolucionáři.
Jüan, coby premiér, zastával stěžejní úlohu při jednání mezi čchingským dvorem a revolucionáři, a právě díky němu čchingský dvůr po několika týdnech, a poté, co 15 provincií deklarovalo nezávislost, souhlasil se stvořením republiky s Jüanem v čele. [7]
Jüan Š'-kchaj jako prezident
[editovat | editovat zdroj]
Revolucionáři si zvolili Sunjatsena prozatímním prvním prezidentem Čínské republiky, který prostřednictvím Jüana jednal s čchingským dvorem. Jüan se zasadil o to, že dětský císař abdikoval, a odměnou mu za to byla pozice prezidenta Čínské republiky.[1] Abdikační edikt byl vydán 12. února 1912. I přes vnitřní spory revolucionářů Sunjatsen svolil k předání prezidentského statusu Jüanovi. Sunjatsen požadoval, aby hlavním městem byl Nanking, nicméně, Jüan se nechtěl vzdát strategické vzdálenosti jeho jednotek od hlavního města. Hlavním městem tedy byl nakonec ustanoven Peking. Jüan Š'-kchaj byl Nankingským senátem zvolen prezidentem Čínské republiky 14. února 1912, a prezidentský slib složil 10. března.[8]
V únoru 1913 proběhly demokratické volby, ve kterých vyhrál KMT (Kuomintang). Sung Ťiao-žen, za KMT, se těšil poměrně velké oblibě nejen ve vládě, ale i napříč Čínou. Nicméně, jeho cíle se diametrálně lišily od cílů Jüan Š'-kchaje, což pravděpodobně vedlo k asasinaci Sunga 20. března 1913. Ačkoliv Jüan nikdy nebyl usvědčen z objednání zavraždění Sunga, mnoho důkazů vedlo jeho směrem.[2]
Jüan Š'-kchaj císařem
[editovat | editovat zdroj]
Napětí mezi KMT a Jüanem postupně narůstalo. V srpnu 1913 Sunjatsen začat volat po druhé revoluci, tentokrát proti Jüan Š'-kchajovi.[9] Jüan ovládl vládu, rozpustil Národní i Provinční shromáždění, Senát i Sněmovna byly nahrazeny nově založeným Státním koncilem. Jüan se také nechal zvolit prezidentem na 5 let, veřejně označil Kuomintang za pobuřující organizaci, nařídil jeho rozpuštění a vyřadil veškeré jeho členy z Parlamentu. Druhá revoluce, kterou se snažil KMT rozpoutat, skončila kvůli Jüanově militaristické nadvládě nezdarem. V lednu 1914 byl v podstatě rozpuštěn Parlament - pro zdánlivé zachování legitimity Jüan zachoval parlament o 66 politicích, kteří mu byli naprosto loajální. Tento status quo mu dal neomezenou moc v rozhodování ohledně čínské armády, financí, zahraniční politiky, ale i práv čínských občanů. Jüan si tyto reformy ospravedlnil vysvětlením, že reprezentativní demokracie se neosvědčila kvůli vnitřním politickým sporům.[2]
Jüan zreorganizoval provinční vlády - každá provinční vláda byla vedena armádním a civilním guvernérem. Tento systém pomohl nastolit základy vojenské diktatury.
Dne 20. listopadu 1915 se uskutečnilo shromáždění, při němž byl po volbách Jüanovi nabídnut čínský trůn. 12. prosince 1915 se pak Jüan prohlásil císařem Čínského císařství. Nové Čínské císařství formálně započalo 1. ledna 1916. Nicméně, nastal všeobecný odpor proti znovunastolení monarchie - bouřili se dokonce i důstojníci Jüanovy vlastní armády.[10] Jüan také ztratit podstatnou část svých sponzorů a příznivců.
V lednu 1915 byl Jüan nucen přijmout 21 požadavků, které si vyžádalo Japonsko.
25. prosince 1915 se Jün-nanský armádní guvernér, Cchaj E, vzbouřil a započal válku „národní ochrany“, Kuej-čou a Kuan-si rychle následovaly.
Jüan opustil pozici císaře 22. března, to revolucionářům ovšem nestačilo a žádali i jeho rezignaci z postu prezidenta. K tomu ovšem nedošlo, protože 6. června 1916 Jüan Š'-kaj zemřel.[8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c BUSKY, Donald F. Communism in History and Theory. [s.l.]: Preager/Greenwood, 2002. Dostupné online. ISBN 0-275-97733-1.
- ↑ a b c SPENCE, Jonathan D. The Search for modern China. New York: W.W.Norton&Company, 1999. Dostupné online. S. 275–277, 285.
- ↑ ZHANG, Hong. Yuan Shikai and the Significance of his Troop Training at Xiaozhan, Tianjin, 1895-1899. Chinese Historical Review. 26.1. 2019, s. 37–54.
- ↑ a b ECKEL, Paul E. The Far East since 1500. New York: Harcourt, Brace and Company, 1948. S. 278–280.
- ↑ LUO, Zhitian. Inheritance within Rupture: Culture and Scholarship in Early Twentieth Century China. [s.l.]: BRILL, 2015. ISBN 978-90-04-28766-2. S. 19.
- ↑ EDGERTON. Warriors of the Rising Sun: A History of the Japanese Military. [s.l.]: [s.n.] S. 94.
- ↑ EDITORS, History com. Qing Dynasty. HISTORY [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b ZHENGYUAN, Fu. Autocratic Tradition and Chinese Politics. [s.l.]: Cambridge University Press, 1994. 153-154 s. ISBN 0-521-44228-1.
- ↑ ALTMAN, Albert A.; SCHIFFRIN, Harold Z. Sun Yat-sen and the Japanese: 1914-16. Modern Asian Studies. 6.4.1972, s. 385–400.
- ↑ BAKEŠOVÁ, Ivana; KUČERA, Ondřej; LAVIČKA, Martin. Dějiny Čínské lidové republiky (1949-2018). 1.. vyd. Praha: NLN, 2019. 444 s. ISBN 978-80-7422-596-3. S. 21–22.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ALTMAN, Albert A, Harold Z. SCHIFFRIN. Sun Yat-sen and the Japanese: 1914-16. Modern Asian Studies. 6.4.1972. p.385-400
- BUSKY, Donald F. Communism in History and Theory. Preager/Greenwood, 2002. ISBN 0-275-97733-1
- LIŠČÁK, Vladimír. Stručná historie států: Čína. Praha: Libri, 2002 ISBN 8072771094
- LUO, Zhitian. Inheritance within Rupture: Culture and Scholarship in Early Twentieth Century China. BRILL, 2015. ISBN 978-90-04-28766-2
- BAKEŠOVÁ, Ivana, Ondřej KUČERA a Martin LAVIČKA. Dějiny Čínské lidové republiky (1949-2018). Praha: NLN, 2019 ISBN 978-80-7422-596-3
- SPENCE, Jonathan D. The Search of modern China. New York: W.W. Norton& Company. p. 275-277, 285
- ZHANG, Hong. Yuan Shikai and the Significance of his Troop Training at Xiaozhan, Tianjin, 1895-1899. Chinese Historical Review. 26.1.2019, s 37-54.
- ZHENGYUAN, Fu. Autocratic Tradition and Chinese Politics. Cambridge University Press, 1994. p. 153-154. ISBN 0-521-44228-1
- ECKEL, Paul E. The Far East Since 1500. New York: Harcourt, Brace and Company, 1948. p. 278-280
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jüan Š'-kchaj na Wikimedia Commons
