Joseph Joachim

Joseph Joachim
Joseph Joachim
Základní informace
Narození	28. června 1831; Kittsee, Rakouské císařství
Původ	maďarský
Úmrtí	15. srpna 1907; Berlín, Německé císařství
Příčina úmrtí	aktinomykíza
Místo pohřbení	Kaiser Wilhelm Memorial Cemetery
Žánry	klasická hudba
Povolání	houslista, dirigent, hudební skladatel a pedagog
Nástroje	housle
Ocenění	Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1871); čestný doktor Univerzity v Cambridgi (1877); čestný doktor University v Glasgow (1877); čestný doktor Oxfordské univerzity (1877); Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1897); … více na Wikidatech
Manžel(ka)	Amalie Joachim
Děti	Elisabeth Anna Marie Charlotte Joachim; Johannes Joachim; Josepha Joachim; Marie Joachim
Rodiče	Julius Joachim a Franziska Figdor
Příbuzní	Henry Joachim (sourozenec); Irène Joachim (vnučka)
Významný nástroj
	housle
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joseph Joachim (28. června 1831 Kittsee – 15. srpna 1907 Berlín) byl maďarský houslista, dirigent, hudební skladatel a pedagog. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších houslistů 19. století.

Život

Mládí

Narodil se v rakouské obci Kittsee (slovensky Kopčany) ležící nedaleko Bratislavy. Byl sedmým z osmi dětí obchodníka s vlnou Julia Joachima a jeho ženy Fanny, která byla maďarsko-židovského původu. Dětství strávil jako člen Židovské obce, jedné z prominentních židovských komunit pod ochranou šlechtické rodiny Esterházy. Byl bratrancem Fanny Wittgensteinové, matky ocelářského magnáta Karla Wittgensteina (mj. zakladatele kladenských oceláren) a babičky filosofa Ludwiga Wittgensteina a klavíristy Paula Wittgensteina.

V roce 1833 se rodina přestěhovala do Pešti a Joseph zde studoval hru na housle u koncertního mistra operního orchestru Stanisława Serwaczyńského. Serwaczyński byl později také učitelem jiného vynikajícího houslisty: Henryka Wieniawského. Od roku 1839 pokračoval Joachim ve studiu na Univerzitě múzických umění ve Vídni pod vedením Misky Hausera, Georga Hellmesbergera a Josepha Böhma. Se svou sestřenicí Fanny Wittgensteinovou pak odjel k dalšímu studiu do Lipska, kde se stal oblíbencem skladatele a dirigenta Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. V Lipsku také poprvé veřejně vystoupil v koncertní síni Gewandhausu s fatasií Otelo skladatele brněnského původu Heinricha Wilhelma Ernsta.

Ve věku necelých třinácti let debutoval v Londýně s houslovým koncertem Ludwiga van Beethovena za řízení Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Koncert se setkal s mimořádným úspěchem. Joachim se pak stal favoritem londýnského publika po celý zbytek jeho kariéry.

Dospělost

Po Mendelssohnově smrti v roce 1847 zůstal Joachim v Lipsku. Učil na konzervatoři a hrál u prvního pultu houslí Gewandhaus orchestru společně s dalším houslovým virtuózem Ferdinandem Davidem. V roce 1848 přišel do Výmaru Franz Liszt s touhou obnovit pověst města jako německých Athén. Obklopil se mladými avantgardními umělci, kteří byli v opozici vůči lipským konzervativním kruhům. Joachim byl mezi prvními. Sloužil Lisztovi jako koncertní mistr a po několik let vyznával Lisztovu „psychologickou hudbu“, jak ji sám nazval. V roce 1852 se s touto tzv. Novou německou školou, reprezentovanou kromě Liszta také Hectorem Berliozem, Richardem Wagnerem a jejich následovníky, rozešel a přestěhoval se do Hannoveru. Zde se také setkal s dvacetiletým, tehdy ještě zcela neznámým, skladatelem Johannesem Brahmsem. Brahms udělal na Joachima hluboký dojem. Doporučil ho Robertovi a Claře Schumannovým a postupně vzniklo mezi nimi hluboké přátelství.

Doba strávená v Hannoveru byla nejplodnějším obdobím jeho skladatelské činnosti. Od té doby až do konce své kariéry často koncertoval s Clarou Schumannovou. V Londýně byl častým hostem „Populárních koncertů“ komorní hudby. V roce 1898 a později v letech 1901–1904 zde vystupoval také ve smyčcovém kvartetu (Joseph Ries – 2. housle, J. B. Zerbini – viola a Alfredo Piatti – violoncello). George Bernard Shaw napsal, že Populární koncerty přispěly k rozšíření a zlepšení hudebního vkusu Anglie.

Joachim vedl čilou korespondenci jak s Clarou Schumannovou, tak s Brahmsem. Brahms velmi oceňoval Joachimovy připomínky k jeho novým skladbám, zejména pak při instrumentaci svého 1. klavírního koncertu. V roce 1860 společně publikovali manifest proti progresivní hudbě Nové německé školy. Tento manifest sice získal několik spolupodpisů, ale setkal se také s odporem zejména u příznivců Richarda Wagnera.

10. května 1863 se Joachim oženil s altistkou Amalií Schneeweissovou (uměleckým jménem Amalie Weiss) (1839–99), která se vzdala operní kariéry a porodila mu šest dětí. Dále však účinkovala v oratoriích a písňových recitálech. V roce 1865 vystoupil ze služeb hannoverského krále na protest proti tomu, že intendant opery odmítl prodlooužit smlouvu jednomu z orchestrálních hráčů z důvodu jeho židovského původu. V roce 1866 se Joachim přestěhoval do Berlína, kam byl pozván, aby pomohl vybudovat nové oddělení Královské hudební akademie. Stal se ředitelem Hochschule für ausübende Tonkunst (Vysoké školy reprodukčního umění). V Berlíně pak setrval až do své smrti.

V roce 1869 založil Joachimovo smyčcové kvarteto ve složení Karel Halíř (2. housle), Emanuel Wirth (viola) a Robert Hausmann (violoncello), které si rychle získalo pověst vrcholného evropského kvarteta.

V roce 1884 se Joachim rozešel se svou ženou, neboť měl podezření, že Amalie má poměr s hudebním vydavatelem Fritzem Simrockem. Brahms, který si byl jist, že toto podezření je neopodstatněné, napsal Amalii sympatizující dopis, který ona později použila při rozvodovém řízení. To vedlo k ochlazení vztahu mezi Joachimem a Brahmsem. Ke smíření došlo až o několik let později u příležitosti provedení Brahmsova Koncertu a-moll pro housle a violoncello, který Brahms věnoval jeho prvním sólistům: Josephu Joachimovi a Robertu Hausmanovi.

V roce 1899 byl pozván, aby se stal prezidentem nově ustaveného hudebního sdružení Oxford & Cambridge Musical Club v Londýně. V této funkci zůstal až do své smrti.

17. srpna 1903 nahrál, jako jeden z prvních hudebních umělců, 5 gramofonových desek pro firmu The Gramophone & Typewriter Ltd. Tyto nahrávky jsou důležitým svědectvím o interpretačním stylu houslové hry 19. století.

Dílo

Joachim patřil k nejslavnějším houslovým virtuózům své doby. Celá řada nejproslulejších skladatelů včetně Schumanna, Maxe Brucha, Brahmse i Antonína Dvořáka, měla při kompozici na mysli právě jeho. Nicméně Joachim např. nikdy neprovedl Schumanův Houslový koncert d-moll ačkoliv jej Schumann psal přímo pro něj. Rovněž Dvořák se nedočkal provedení svého koncertu a-mol, ačkoli vyhověl Joachimovým připomínkám a také mu tento koncert věnoval.

Joachimovo skladatelské dílo je mnohem méně známé. Mezi jeho skladbami převažují skladby pro housle, včetně tří koncertů s orchestrem. Zkomponoval rovněž orchestrální předehry k Shakespearovým hrám Jindřich IV. a Hamlet. Napsal také řadu kadencí k houslovým koncertům jiných skladatelů

Op. 1, Andantino a Allegro scherzoso pro housle a klavír (1848)
Op. 2, Tři skladby pro housle nebo violu a klavír (cca 1848–1852): Romanze, Fantasiestück, Eine Frühlingsfantasie for Violin or Viola and Piano
Op. 3, Houslový koncert g-moll (jednovětý)(1851)
Op. 4, Hamlet, předehra (1853)
Op. 5, Tři skladby pro housle a klavír: Lindenrauschen, Abendglocken, Ballade
Op. 6, Demetrius, předehra (Herman Grimm)
Op. 7, Jindřich IV, předehra (1854)
Op. 8, Předehra ke Gozziho komedii (1854)
Op. 9, Židovské melodie pro violu a klavír (1854–1855)
Op. 10, Variace na vlastní téma pro violu a klavír (1855)
Op. 11, Houslový koncert č. 2 d-moll "in the Hungarian Manner" (cca 1853, publikován 1861)
Op. 12, Notturno pro housle a orchestr A-dur (1858)
Op. 13, Elegická předehra "In Memoriam Heinrich von Kleist" (cca 1877)
Op. 14, Scéna Marfy ze Schillerova nedokončeného dramatu Demetrius (cca 1869)

Bez opusových čísel:

Houslový koncert č. 3 G-dur (1875)
Ich hab' im Traum geweinet pro zpěv a klavír, pub. Wigand, 1854.
Scena z Schillerova Demetria (1878)
Rain, rain and sun, Merlinova píseň (text Tennyson), pub. C. Kegan & Co., 1880.
Melodrama zu einer Schillergedenkfeier (nepublikováno, rukopis v Hamburg Staats- und Universitätsbibliothek)
Overture in C major (Konzertouvertüre zum Geburtstag des Kaisers) (1896)
Dva pochody pro orchestr
Andantino a-moll pro housle a orchestr
Romance B-dur pro housle a klavír
Romance C-dur pro housle a klavír
Smyčcový kvartet c-moll(1 věta)
Variationen über ein irisches Elfenlied pro klavír
Variace pro housle a orchestr e-mol (cca 1879)

V roce 1855 instrumentoval pro velký orchestr Grand Duo C-dur pro dva klavíry Franze Schuberta o němž se někteří hudebníci domnívali (patrně nesprávně), že jde o klavírní výtah ztracené symfonie. Pro housle s doprodvodem klavíru rovněž upravil všech 21 Uherských tanců Johanese Brahmse.

Kadence:

Ludwig van Beethoven: Koncert D-dur, op. 61
Johannes Brahms: Koncert D-dur op. 77
Rodolphe Kreutzer: Koncert č. 19 d-moll
Wolfgang Amadeus Mozart:
- Aria from Il re pastore
- Concerto No. 3 in G major, K. 216
- Concerto No. 4 in D major, K. 218
- Concerto No. 5 in A major, K 219
Pierre Rode:
- Concerto No. 10 in B minor
- Concerto No. 11 in D major
Louis Spohr: Concerto in A minor, Op. 47 (Gesangsszene)
Giuseppe Tartini: Sonata in G minor (Devil's Trill)
Giovanni Battista Viotti: Concerto No. 22 in A minor

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joseph Joachim na anglické Wikipedii.

↑ Kindred Britain.

Literatura

Adolph Kohut: Josef Joachim. Ein Lebens- und Künstlerbild. Festschrift zu seinem 60. Geburtstage, am 28. Juni 1891, Berlin: A. Glas, 1891.
Johannes Joachim and Andreas Moser (eds.): Briefe von und an Joseph Joachim, 3 vols., Berlin: Julius Bard, 1911–1913
Andreas Moser (ed.): Johannes Brahms im Briefwechsel mit Joseph Joachim, 2nd ed., Berlin: Deutsche Brahms-Gesellschaft, 1912.
Letters From and To Joseph Joachim, selected and translated by Nora Bickley with a preface by J. A. Fuller-Maitland, New York: Vienna House, 1972.
Andreas Moser: Joseph Joachim: Ein Lebensbild, 2 vols. Berlin: Verlag der Deutschen Brahms-Gesellschaft, vol. 1: 1908; vol. 2: 1910.
Andreas Moser: Joseph Joachim: A Biography, translated by Lilla Durham, introduction by J. A. Fuller Maitland, London: Philip Wellby, 1901.
J. A. Fuller-Maitland: Joseph Joachim, London & New York: John Lane, 1905.
F. G. E.: "Joseph Joachim", The Musical Times, 48/775 (September 1, 1907): 577–583.
Hans Joachim Moser: Joseph Joachim, Sechsundneunzigstes Neujahrsblatt der Allgemeinen Musikgesellschaft in Zürich, Zürich & Leipzig: Hug & Co., 1908
Karl Storck: Joseph Joachim: Eine Studie, Leipzig: Hermann Seemann Nachfolger, n.d.
Siegfried Borris: "Joseph Joachim zum 65. Todestag", Oesterreichische Musikzeitschrift XXVII (June 1972): 352–355.
Barrett Stoll: Joseph Joachim: Violinist, Pedagogue, and Composer, Ph.D. Diss., Univ. of Iowa, 1978.
Brigitte Massin: Les Joachim: Une Famille de Musiciens, Paris: Fayard, 1999. ISBN 2-213-60418-5
Otto Biba: "'Ihr Sie hochachtender, dankbarer Schüler Peppi' Joseph Joachims Jugend im Spiegel bislang unveröffentlicher Briefe", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 200–204.
Beatrix Borchard: Stimme und Geige: Amalie und Joseph Joachim, Biographie und Interpretationsgeschichte, Wien, Köln, Weimar, Böhlau Verlag, 2005.
Beatrix Borchard: "Groß-männlich-deutsch? Zur Rolle Joseph Joachims für das deutsche Musikleben in der Wilhelminischen Zeit", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 218–231.
Dietmar Shenk: "Aus einer Gründerzeit: Joseph Joachim, die Berliner Hochschule für Musik und der deutsch-französische Krieg", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 232–246.
Ute Bär: "Sie wissen ja, wie gerne ich, selbst öffentlich, mit Ihnen musicire! Clara Schumann und Joseph Joachim", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 247–257.
Gerhard Winkler (ed.): "Geigen-Spiel-Kunst: Joseph Joachim und der 'Wahre' Fortschritt", Burgenländische Heimatblätter, vol. 69, nr. 2, 2007.
Robert W. Eshbach: "Der Geigerkönig: Joseph Joachim as Performer", Die Tonkunst, vol. 1, nr. 3, July 2007, 205–217.
Robert W. Eshbach: "Verehrter Freund! Liebes Kind! Liebster Jo! Mein einzig Licht. Intimate letters in Brahms's Freundeskreis", Die Tonkunst, vol. 2, nr. 2, April 2008, 178–193.
Robert W. Eshbach: "Joachims Jugend", Die Tonkunst, vol. 5, nr. 2, April 2011, 176–190.
Robert W. Eshbach: "Joachim's Youth – Joachim's Jewishness", The Musical Quarterly, vol. 94, no. 4, Winter 2011, 548–592
Margaret Campbell: The Great Violinists, Doubleday, Garden City, New York, 1981
Berthold Litzmann: Clara Schumann: An Artist's Life based on material found in Diaries and Letters, Translated from the fourth German edition by Grace E. Hadow, MacMillan, London, 1913.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Joseph Joachim na Wikimedia Commons
Stránka věnovaná životu a hudbě Josepha Joachima
Skladatelův podpis a rukopis
Stručná biografie
Volně přístupné partitury děl od Josepha Joachima v projektu IMSLP

[e6596ed0d2b81634d4a2b94f1bd23a5d26a198cf-1] Kindred Britain.

[1]