Jaroslav Fajfr

Jaroslav Fajfr
Jaroslav Fajfr
Narození	5. března 1883 ; Louny
Úmrtí	8. srpna 1974 (ve věku 91 let) ; Praha
Vojenská kariéra
Složka	Československé legie
Vyznamenání	3rd Class of the Order of the Cross of the Eagle; Řád jugoslávské koruny; Velkokříž Řádu rumunské koruny; komandér Řádu čestné legie; velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska; důstojník Řádu čestné legie; Mezispojenecká medaile za vítězství; Československý válečný kříž 1914–1918; Válečný kříž; Řád sv. Stanislava 2. třídy s meči; Československá revoluční medaile

Jaroslav Fajfr (původním příjmením Pfeifer) 5. března 1883 Louny – 8. srpna 1974 Praha) byl český voják, posléze československý legionář v Rusku, účastník Ruské občanské války a tzv. Sibiřské anabáze, posléze pak důstojník Československého letectva a před 2. světovou válkou jeho velitel, příslušník protinacistického odboje a politický vězeň československého komunistického režimu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Lounech, v rodném městě vychodil obecnou školu a reálku. V roce 1905 nastoupil na českou vyšší průmyslovou školu v Praze, kde studoval geometrii a geodézii, složení státní zkoušky absolvoval v roce 1913.

Před první světovou válkou pracoval jako zeměměřič, podílel se na činnosti jedné z pražských sokolských jednot. Po začátku války sloužil u 28. polního dělostřeleckého pluku, v hodnosti poručíka velel 2. baterii polních houfnic, v červnu 1916 byl pak zajat ruskou armádou u Olyky. V zajateckém táboře Stavropol v květnu 1917 vstoupil do nově vzniklých československých legií, v říjnu byl zařazen do II. dělostřeleckého praporu. Absolvoval důstojnickou školu v Boryspilu a tříměsíční kurz pro důstojníky dělostřelectva na francouzské vojenské misi v Rumunsku.

Po návratu k legiím v lednu 1918 se stal zástupcem velitele 3. baterie 2. dělostřelecké brigády, 5. května se stal jejím velitelem (v hodnosti kapitána). V únoru 1919 byl jmenován velitelem 1. divize 2. dělostřelecké brigády a v dubnu velitelem 1. pluku lehkého dělostřelectva. Úspěšně se zúčastnil řady bitev.

V únoru 1920 se vrátil do nově vzniklého Československa na lodi Sheridan II jako velitel 18. československého transportu v hodnosti podplukovníka. V letech 1920–1921 byl velitelem 1. lehkého dělostřeleckého pluku, v letech 1922–1923 studoval ve Francii, Spojeném království a Jugoslávii. V letech 1923–1925 velel 1. polní dělostřelecké brigádě (brigádní generál), 7. dělostřelecké brigádě (1925–1926) dělostřelecké jednotce v Košicích (1926–1927). V hodnosti divizního generála v letech 1927–1939 vedl letecké oddělení Ministerstva národní obrany. V roce 1930 studoval na letecké škole.

V září 1938 vedl jako velitel letectva československou misi v Moskvě k jednání o možné spolupráci ČSR a SSSR v oblasti letectví. V této pozici setrval pouze do října téhož roku, neboť byla mise zmařena událostmi Mnichovské dohody a vzniku tzv. Druhé republiky.

Za německé okupace se podílel na organizaci odchodu letců z Protektorátu Čechy a Morava do zahraničí a finanční a bezpečnostní zajištění jejich rodin. Během květnového povstání roku 1945 byl velitelem letectva povstalců.

Na základě vykonstruovaného obvinění ze špionáže v roce 1949 byl uvězněn ve věznici Mírov, roku 1954 byl pak amnestován.

Jaroslav Fajfr zemřel 8. srpna 1974 v Praze ve věku 91 let.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

1919 Řád sv. Stanislava 2. třídy s meči
1919 Vojenský kříž (Francie)
1919 Řád Sokola s meči
1920 Československý vojenský kříž (1918)
1920 Československá revoluční medaile
1921 Vítězná medaile
1924 Řád čestné legie (důstojník)
1928 Řád znovuzrození Polska I. třídy
1929 Řád čestné legie (velitel)
1930 Řád rumunské koruny (velký kříž)
1931 Řád jugoslávské koruny 2. třídy
1933 Řád orlího kříže 2. třídy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Файфр, Ярослав na ruské Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

L: M. Kučera, Významní legionáři v roce 1938, in: Sešity Ústavu pro soudobé dějiny 20, 1994, I. Koutská – F. Svátek (ed.), s. 97–98;
Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 39;
Tomáš 1, s. 298; Z. Patrovská – B. Roedl, Biografický slovník okresu Louny, 2000, s. 25–26;
J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, 2006, s. 211.
P: Archiv ČV UT, Praha, seznamy posluchačů; VHA, Praha, postlužný spis legionáře a kvalifikační listina důstojníka.
Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 50

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]