János Scheffler

János Scheffler
Blahoslavený; János Scheffler
	Biskup velkovaradínský
	Fotografie
Církev	římskokatolická
Diecéze	velkovaradínská
Sídlo	Velký Varadín
Jmenování	9. dubna 1948
Emeritura	6. prosince 1952
Předchůdce	Pál Napholcz (jmenovaný)
Nástupce	Lajos Czumbel
Svěcení
Kněžské svěcení	6. července 1910
Biskupské svěcení	17. května 1942 ; světitel Jusztinián Serédi ; 1. spolusvětitel Gyula Glattfelder ; 2. spolusvětitel István Madarász
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	apoštolský administrátor velkovaradínský (1942–1948); biskup ze Satu Mare (1942–1948);
Osobní údaje
Datum narození	29. října 1887
Místo narození	Kálmánd; Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí	6. prosince 1952 (ve věku 65 let)
Místo úmrtí	Jilava; Rumunská lidová republika
Příčina úmrtí	následky mučení
Místo pohřbení	katedrála Nanebevzetí Panny Marie, Satu Mare, Rumunsko
Svatořečení
Začátek procesu	12. prosince 1991
Beatifikace	3. července 2011 ; katedrála Nanebevzetí Panny Marie, Satu Mare, Rumunsko ; beatifikoval Benedikt XVI.
Svátek	6. prosince
Uctíván církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství
Titul svatého	biskup a mučedník
Atributy	biskupský oděv
Patron	pronásledovaných křesťanů, přistěhovalců, diecéze Satu Mare a diecéze velkovaradínské
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

János Scheffler (29. října 1887, Kálmánd – 6. prosince 1952, Jilava) byl rumunský římskokatolický duchovní, biskup velkovaradínský. Katolická církev jej uctívá jako blahoslaveného mučedníka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se dne 29. října 1887 v obci Kálmánd (dnes Cămin) jako druhé z deseti dětí. Rumunským občanem se stal poté, co Trianonská smlouva roku 1920 přidělila region k Rumunskému království. Jeho mladší bratr Franz Scheffler (3. října 1894 – 29. října 1956) byl teolog a náboženský spisovatel.

V roce 1897 se začal cítit povolání ke kněžství. Roku 1898 začal studovat v Satu Mare na střední škole, vedené jezuity. Roku 1906 zahájil svá teologická studia na univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti, kde dosahoval vynikajících výsledků. Dne 6. července 1910 byl ve své rodné obci vysvěcen na kněze.

Poté sloužil krátce jako kaplan v obci Csomaköz. V říjnu téhož roku započal studium teologie a kanonického práva na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě. Promoval a dne 19. června 1912 se stal doktorem kanonického práva. Během studia v Římě byl ubytován na kněžské koleji Santa Maria dell' Anima.

Poté sloužil jako pomocný duchovní v Užhorodě v diecézi Satu Mare. Na začátku první světové války v červenci 1914 se stal profesorem filosofie a teologie v Satu Mare. V listopadu roku 1915 získal doktorát z teologie. Roku 1920 začal vyučovat na gymnáziu v Oradea a od roku 1923 působil jako farář v obci Nagymajtény. Ve dnech 20.–24. června 1926 se zúčastnil eucharistického kongresu v Chicagu. Od roku 1926 opět vyučoval teologii v diecézi velkovaradínské a diecézi Satu Mare. Roku 1940 byl vedoucím katedry kanonického práva na univerzitě Františka Josefa v Kluži.

Dne 26. března 1942 byl jmenován biskupem ze Satu Mare a apoštolským administrátorem diecéze velkovaradínské. Biskupské svěcení přijal 17. května 1942. Hlavním světitelem byl kardinál a arcibiskup Jusztinián Serédi. Spolusvětitely byli biskupové Gyula Glattfelder a István Madarász. Založil učitelský ústav a dva menší semináře. Během druhé světové války bylo dne 15. září 1944 zasaženo jeho biskupské sídlo, díky čemuž se musel dočasně ubytovat v řeholním domě. Dne 9. dubna 1948 byla diecéze Satu Mare a diecéze velkovaradínská sloučena, čímž se stal biskupem velkovaradínské diecéze, zahrnující území tehdy zrušené diecéze Satu Mare.

Po válce začal vyjadřovat nesouhlas s vládní politikou a protestovat proti deportaci Němců do Sovětského svazu. Vyzval k propuštění zatčeného řeckokatolického maramureșského biskupa bl. Alexandru Rusu. Začátkem roku 1950 byli všichni biskupové v Rumunsku zatčeni a uvězněni a on byl jedním z posledních, kteří byli pouze v domácím vězení. Odmítl návrh tajné státní policie stát se biskupem nové národní církve, ovládané státní mocí a neuznávající papeže. Roku 1950 odmítl organizovat mírové kněžské hnutí, které by spolupracovalo s režimem a dne 23. května 1950 byl odvezen na nucený pobyt do Körösbanya. Dne 19. března 1952 byl zatčen a vyslýchán ve věznici v Bukurešti. Poté byl nějaký čas vězněn ve věznici v Sighetu Marmației.

Nakonec byl uvězněn ve věznici Jilava, kde byl také mučen. Na následky mučení a nelidského zacházení zde dne 6. prosince 1952 zemřel. Pohřben byl do neoznačeného hrobu a roku 1965 byly jeho ostatky vyzvednuty pravoslavným duchovním, který ve věznici působil a znal místo jeho pohřbení a uloženy v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Satu Mare. Dne 17. června 2011 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na jiné místo v téže katedrále.

Úcta[editovat | editovat zdroj]

Jeho beatifikační proces započal dne 12. prosince 1991, čímž obdržel titul služebník Boží. Dne 1. července 2010 podepsal papež Benedikt XVI. dekret o jeho mučednictví.

Blahořečen pak byl dne 3. července 2011 v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Satu Mare. Obřadu předsedal jménem papeže Benedikta XVI. kardinál Angelo Amato.

Jeho památka je připomínána 6. prosince. Bývá zobrazován v biskupském oděvu. Je patronem pronásledovaných křesťanů, přistěhovalců, diecéze Satu Mare a diecéze velkovaradínské.