Ján Francisci-Rimavský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ján Francisci-Rimavský
Ján Francisci 1862.png
Narození1. června 1822
Hnúšťa
Úmrtí7. března 1905 (ve věku 82 let)
Martin
Místo pohřbeníNárodný cintorín
Povoláníbásník, spisovatel, překladatel, novinář a politik
Politická příslušnostSlovenská národná strana
Manžel(ka)Amália Francisciová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ján Francisci-Rimavský (vlastním jménem Ján Francisci, pseudonymy Janko Rimavský, Slavoľub, Vratislav Rimavský, 1. června 1822, Hnúšťa - 7. března 1905, Martin) byl slovenský spisovatel a státník, teolog, kulturně-osvětový pracovník, žurnalista, politik, redaktor, prozaik, teolog, překladatel a spolupracovník Ľudovíta Štúra a Štefana Marka Daxnera.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny krejčího. V letech 1830-34 studoval latinskou školu v Ožďanech, v letech 1834-1849 na evangelickém lyceu v Levoči a v letech 1839-43 v Bratislavě, kde se seznámil se Štúrem. V roce 1843 složil kandidátskou zkoušku z teologie, v letech 1845-1847 studoval na prešovském kolegiu.

Spolu s Daxnerem a Bakulinym se účastní liptovsko-mikulášského shromáždění.[2]

Působil jako zástupce profesora na katedře řeči a literatury v Levoči, v revolučním roce 1848 organizoval národní gardy, za což byl odsouzen a vězněn, po propuštění se stal kapitánem slovenského dobrovolnického oddílu. Podle samotného Francisciho bylo toto vojsko symbolem toho, že Slováci vůbec ve světě existují, jak před Maďary, tak před Austrií.[1]

Po revoluci pracoval v Banské Bystrici a v letech 1853-1859 jako župní komisař v Debrecínu.

V roce 1860 se stal členem královské místodržitelské rady v Budíně a světským představitelem slovenských evangelických církví v Uhersku.

V letech 1861-1863 byl šéfredaktorem Pešťbudínských vedomostí.

Byl předsedou dočasného výboru Matice slovenské a po jejím založení čestným podpřesedou.

V letech 1864-1865 byl županem liptovské župy.

Po roce 1868 byl penzionován, přestěhoval se do města Revúca, kde působil jako hlavní inspektor vyššího gymnázia.

V roce 1872 se přestěhoval do Martina, kde zůstal až do smrti, žil však v ústraní kulturního života. V letech 1870-1898 byl předsedou Kníhtlačiarskeho účastníckeho spolku. Své působení v knihtiskařském spolku popsal v díle Nákres povstania, ustrojenia, vyvinovania sa a výsledku účinkovania kníhtlačiarsko-účastinárskeho spolku v Turčianskom Svätom Martine a jeho kníhtlačiarne za prvých dvadsaťpäť rokov (1870 – 1894) jeho jestvovania.[3]

Jeho manželkou byla Amália rozená Kasanická (1833-1876), jeho syn Miloslav Francisci působil jako hudební skladatel.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Svá první literární díla uveřejňoval v časopise Nitra, byl jedním z prvních autorů tvořících ve štúrovské slovenštině. Psal vlasteneckou lyriku (Ohlas, Svojim vrstovňíkom na památku, 1844), věnoval se ale i milostné poezii (Iskry zo zaviatej pahreby, 1889) a historické próze (Janko podhorský, 1844, Črty z doby moysesovskej, 1897, Vlastný životopis, 1904). Jako první také začal vydávat slovenské povídky a pověsti (Slovenskje povesti, 1845, Poviedky pre slovenské dietky, 1871). Překládal divadelní hry z angličtiny a němčiny, mimo jiné napsal dobovou parafrázi Shakespearova Zkrocení zlé ženy (pod názvem Láska zdolá všetko, 1871).

Věnoval se také recenzi a překládal také Wiliama Shakespeara, německého revolucionáře Henryho Börnsteina či polského dramatika Aleksandra Fredu.[1]

Podle Encyklopedie spisovatelů Slovenska[4] je těžištěm Francisciho tvorby poezie a próza, a patří k vůbec prvním projevům štúrovské spisovné češtiny (autoři dodávají, že v porevolučním období svůj talent již nerozvíjel). Sbíral slovenské lidové pohádky a jako první je i začal vydávat. Spolupodílel se na vydáních Dobšinského a Škultétyho sbírek. Jak uvádí L. Šutor, důvod proč je Francisciho tvorba méně známá je to, že ho zastínila jména jako Král, Botto, Sládkovič.[5] V knize Dějiny slovenské literatury[6] je osobnost Jana Francisciho zařazena k ostatní tvorbě do konce matičních let na pomezí romantismu a realismu. Autoři Dějin připomínají, že zatímco Štúr byl vedoucí osobností v Bratislavě, Francisci zase v Levoči (a nakonec tato osobnost nahradila i Štúra po jeho smrti).

Autoři oceňují jeho literární přínos především ve sbírání pohádek, písní a pověstí v Prostonárodním zábavníku (1842-3) a následném vydání Slovenských pověstí (1845). To oceňují i ​​autoři rozhlasového profilu o Franciscimu a dodávají, že právě Francisci založil na Slovensku tradici pohádkových sbírek a žánr pohádky také teoreticky reflektoval.[5] Autoři Dějin slovenské literatury[6] dodávají, že právě pohádky tvořily pro Francisciho, ale i Janka Krále a Jana Botta „celou filozofii o nadání, mravním charakteru a touhách slovenského lidu“.[1]

Francisciho díle je digitalizováno.[7]

Filosofické a politické názory[editovat | editovat zdroj]

Podle vlastního životopisu Francisci vystudoval kurz, kde se přednášely vysokoškolské předměty filozofické a teologické; řečtina, hebrejština a úvod do Nového zákona a jeho výkladu. Sám však dodává, že už tehdy byla jeho pozornost a pracovitost na jiné obrácena. Filozof Dalimír Hajko připomíná s návazností na Varrossovou, že Francisci i Daxner navazovali na tu ideově-politickou linii, kterou před revolucí představovaly názory Štúra a Hurbana v otázce filozofie dějin a vytvářely syntézu herderovského vlivu, mesianismu (skvělá budoucnost národů) ). Duch lidstva se projevuje prostřednictvím aktivity konkrétního národa, v jejímž rámci se objektivizuje, připomíná tento koncept Hajko.[8] U Jana Francisciho můžeme rekonstruovat i otázku smyslu historického procesu. Francisci se ve svých pracích sice jen zřídka zmiňuje o pokroku přímo, tyto myšlenky však lze v jeho textech nalézt okrajově, a to v kontextu materiálního zabezpečení slovenského národa. Podle Dalimíra Hajka byl kontakt s německou klasickou filozofií u Francisciho pouze zprostředkován (pravděpodobně přes Štúra, což dokazuje i výše uvedený citát ze životopisu). Přesto lze konstatovat, že jádro rekonstruovaného filozofického odkazu Francisciho tvoří syntéza hegelovsky a herdovsky orientovaného pohledu na dějiny a společenský pokrok. To dokazují i ​​Francisciho názory na slovenské dějiny, když v souvislosti se Štúrem říká, že Slovanstvo a Slovenstvo zahynout nesmí, ale musí se rozvíjet v rámci historického vývoje člověčenství.

Hajko také poukazuje na Francisciho zdůrazňování nejen ducha národa, ale také „ducha lidstva“. To Francisciho také zařazuje do jakési třetí, syntetické alternativy v rámci štúrovského hnutí, do té kategorie štúrovců, kteří uvažovali nejen národně, ale částečně i internacionálně a humanisticky[9].[1]

Pocta[editovat | editovat zdroj]

  • Pomník Ján Francisci Rimavský, Hnúšťa[10]
  • Pomník Ján Francisci, Hnúšťa[11]
  • Pomník M.M. Bakulíny a J. Francisci Rimavský[12]
  • Hrob na Národním cintoríne[13]

Matica slovenská (resp. Slovenský literární ústav Matice slovenské), připomněla Francisciho kulturně-literární, filozoficko-politický a historický odkaz na vědecké akci Janko Král a štúrovci v Novohradě a Hontě[14], které bylo zorganizováno pod vedením docenta Júliuse Lomenčíka Lučenec. Matice slovenská si Francisciho 200. výročí připomíná také v jeho rodném městě Hnúšťa osazením pamětní tabule, výstavou a vědeckou konferencí.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Francisci-Rimavský na slovenské Wikipedii.

Ján Francisci-Rimavský v době slovenského povstání v letech 1848 až 1849 (autor: Peter Michal Bohúň)
  1. a b c d e f PERNÝ, Lukáš. Janko Francisci [online]. Martin: Matica slovenská, 2022-03-07 [cit. 2022-04-06]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. Ján Francisci: Vlastný životopis (Vlastný životopis) - elektronická knižnica. zlatyfond.sme.sk [online]. [cit. 2022-05-24]. Dostupné online. 
  3. https://sclib.svkk.sk/sck01/Record/000209111
  4. Pišút 1984, s. 147
  5. a b Ján Francisci Rimavský (1822-1905). rtvs.sk [online]. [cit. 2022-05-24]. Dostupné online. (slovensky) 
  6. a b Pišút 1984, s. 299 – 301
  7. https://zlatyfond.sme.sk/autor/194/Jan-Francisci
  8. Hajko 2001, s. 44
  9. Hajko 2018, s. 168
  10. https://www.vets.cz/vpm/21954-pomnik-jan-francisci-rimavsky/
  11. Pomník Ján Francisci | Spolek pro vojenská pietní místa. www.vets.cz [online]. [cit. 2022-05-24]. Dostupné online. 
  12. Pomník M.M. Bakulíny a J. Francisci Rimavský | Spolek pro vojenská pietní místa. www.vets.cz [online]. [cit. 2022-05-24]. Dostupné online. 
  13. Hrob Ján Francisci | Spolek pro vojenská pietní místa. www.vets.cz [online]. [cit. 2022-05-24]. Dostupné online. 
  14. TOMKOVÁ, Tatiana. V Lučenci si pripomenuli Janka Kráľa a štúrovcov v Novohrade a Honte [online]. 2022-05-13 [cit. 2022-05-24]. Dostupné online. (slovensky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]