Ilia II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jeho Svatost
Ilia II.
Katolikos patriarcha celé Gruzie
Ilia II a.jpg
CírkevGruzínská pravoslavná církev
Jmenování25. prosince 1977
PředchůdceDavid V.
Svěcení
Jáhenské svěcení1957
Kněžské svěcení1959
Biskupské svěcení1963
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • Biskup Batumi a Shemokmedi (1963-1967)
  • Biskup Tskhumi a Abkhazeti (1967-1969)
  • Metropolita Tskhumi a Abkhazeti (1969-1977)
Osobní údaje
ZeměGruzieGruzie Gruzie
Datum narození4. ledna 1933 (89 let)
Místo narozeníVladikavkaz, Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Národnostgruzínská
RodičeGiorgi Shiolashvili
Natalia Kobaidze
Alma materMoskevská teologická akademie
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ilia II. (gruzínsky ილია II; 4. ledna 1933, Vladikavkaz) je současný Katolikos patriarcha celé Gruzie a duchovní vůdce Gruzínské pravoslavné církve. Jeho oficiální titul je: Katolikos patriarcha celé Gruzie, arcibiskup Mcchety a Tbilisi a metropolitní biskup Abcházie a Picundy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Otec Ilie II. Giorgi Shiolashvil
Patriarcha Ilia s prezidentem Putinem a patriarchou Kirillem

Narodil se 4. ledna 1933 ve Vladikavkazu v Sovětském Rusku jako Irakli Ghudushauri-Shiolashvili (arménsky ირაკლი ღუდუშაური-შიოლაშვილი). Jeho rodiče pocházeli z Gruzie, okresu Kazbegi; jeho otec Giorgi Šiolašvili pocházel z vesnice Sno a matka Natalia Kobaidze z vesnice Sioni. Šiolašvili byla vlivná rodina v regionu Chevi.

Studoval Moskevský teologický seminář, roku 1957 byl vysvěcen na hierodiakona a poté roku 1959 na jeromonacha; roku 1960 vystudoval Moskevskou teologickou akademii a poté se vrátil do Gruzie. Při svém návratu byl jmenován jako kněz do Katedrály v Batumi. Roku 1961 byl povýšen na igumena a později na archimandritu. Dne 26. srpna 1963 byl ustanoven biskupem Batumi a Shemokmedi a patriarchálním vikářem. V letech 19631972 byl prvním rektorem Teologického semináře Mccheta – v tom čase jediné církevní školy v Gruzii.

Roku 1967 byl jmenován biskupem Tskhumi a Abkhazeti a roku 1969 byl povýšen na metropolitu. Po smrti kontroverzního patriarchy Davida V. byl 25. prosince 1977 zvolen novým katolikosem a patriarchou Gruzie.

Jako nový patriarcha začal s velkými reformami Gruzínské pravoslavné církve, jakmile skončila sovětská éra, znovu získala svůj bývalý vliv a prestiž. Roku 1988 působilo 180 kněží, 40 mnichů a 15 mnišek, existovalo 200 kostelů, jeden seminář, tři konventy a 4 monastýry.

Během posledních let Sovětského svazu byl aktivně zapojen do gruzínského společenského života. Dne 9. dubna 1989 se připojil k lidem demonstrujícím v Tbilisi proti sovětské nadvládě a marně vyzval protestující, aby odstoupili od kostela Kashueti, aby se zabránilo krveprolití. Tato mírumilovná demonstrace byla potlačena sovětskými vojsky a zanechala za sebou 22 mrtvých a stovky zraněných. Během Gruzínské občanské války v 90. letech 20. století oslovoval soupeřící strany, aby nalezly mírové řešení krize.

V letech 19781983 byl místopředsedou Světové rady církví. V květnu 1997 oznámil své odstoupení z této rady.

Názory na konstituční monarchii[editovat | editovat zdroj]

Je znám jako zastánce konstituční monarchie jako formy vlády v Gruzii. Dne 7. října 2007 ve svém kázání vyzval, aby bylo zváženo obnovení konstituční monarchie s dynastií Bagration, která byla vyvlastněna Ruským impériem na počátku 19. století.[1] Prohlášení se shodovalo s rostoucí konfrontací mezi vládou prezidenta Michaila Saakašviliho a opozicí.[2]

Ocenění a uznání[editovat | editovat zdroj]

Jako patriarcha přijal nejvyšší církevní ocenění od patriarchů Antiochie, Jeruzaléma, Alexandrie, Ruska, Řecka, Bulharska, Rumunska a dalších.

Jako produktivní teolog a církevní historik získal čestný doktorát teologie z Pravoslavného teologického semináře svatého Vladimíra v New Yorku (1986), Akademie věd na Krétě (1997) a Pravoslavného teologického semináře svatého Tichona v Pensylvánii (1998).

Je čestným akademikem Gruzínské národní akademie věd (2003). V únoru 2008 mu byla udělena cena Davita Guramishviliho.

Za své názory o možné restauraci monarchie mu princ David Bagration-Mukhrani předal Velkou kolanu Řádu orla Gruzie

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

  • Order friendship of peoples rib.png Řád přátelství mezi národy – SSSR, 1983[3]
  • GEO David Agmashenebeli Order BAR.svg Řád Davida Stavitele – Gruzie, 1997 – za obnovení nezávislosti gruzínské pravoslavné církve, za duchovní spasení gruzínského lidu, za jeho zvláštní přínos k budování státnosti a boj za opětovné sjednocení země[3]
  • Şöhrət ordeni (Azərbaycan)-lent.svg Řád slávy – Ázerbájdžán, 2005 – za rozvoj vztahů mezi Gruzií a Ázerbájdžánem[3]
  • Order of Prince Yaroslav the Wise 1st 2nd and 3rd Class of Ukraine.png Řád knížete Jaroslava Moudrého III. třídy – Ukrajina, 11. října 2007 – udělil prezident Viktor Juščenko za mnoho let pastorační služby a charitativní činnost, za vynikající osobní přínos k rozvoji gruzínsko-ukrajinských duchovních vazeb[4]
  • Prezidentský řád znamenitosti – Gruzie, 8. dubna 2010
  • Order of Merit 1st Class of Ukraine.png Řád za zásluhy I. třídy – Ukrajina, 9. ledna 2013 – udělil prezident Viktor Janukovyč za vynikající osobní přínos k rozvoji ukrajinsko-gruzínských kulturních a duchovních vazeb a za mnoho let asketické činnosti[5]
  • Order of Prince Yaroslav the Wise 1st 2nd and 3rd Class of Ukraine.png Řád knížete Jaroslava Moudrého I. třídy – 27. července 2013 – za aktivity církve zaměřené na zvýšení autority pravoslaví ve světě a při příležitosti 1025. výročí příchodu křesťanství na Kyjevskou Rus

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ilia II of Georgia na anglické Wikipedii.

  1. Georgian Church Calls for Constitutional Monarchy Archivováno 11. 10. 2016 na Wayback Machine.
  2. Politicians Comment on Constitutional Monarchy Proposal.
  3. a b c Илия II, Католикос-Патриарх всей Грузии. Церковно-Научный Центр "Православная Энциклопедия". Dostupné online [cit. 2020-05-30]. (rusky) 
  4. zakon.rada.gov.ua [online]. [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. 
  5. УКАЗ ПРЕЗИДЕНТА УКРАЇНИ № 4/2013 - Офiцiйне представництво Президента України. web.archive.org [online]. 2013-01-13 [cit. 2020-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-13. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]