Právo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Hmotné a procesní právo)
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Právo (rozcestník).

Právo je multidimenzionální fenomén a vícevýznamový výraz, který je nutno definovat ve všech jeho rovinách, neboli aspektech. Nelze jeho definici tedy zúžit pouze na jeho normativní význam, ač především v této rovině je chápán nejčastěji, tedy ve smyslu soustavy právních norem, tj. pravidel chování (příkazů, zákazů nebo dovolení), kterými se řídí lidské spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. Této oblasti nejlépe odpovídá pojem objektivního práva. Mimo rovinu normativní působí právo též v rovině sociální, axiologické, mocenské a informační.[1] Objektivní právo je tedy univerzálním normativním systémem. V praxi se jeho součástí mohou stávat i normy pocházející z jiných normativních systémů, ač už se jedná o systémy s hodnotovým významem, nebo technického charakteru.[2] V případě nedodržování práva ho stát mocensky vynucuje. Ve svém souhrnu všechny platné právní normy tvoří právní řád daného státu.

Protože slovo právo má (nejméně) dva různé významy, používají právníci tento termín také pro subjektivní právo, právo určitého subjektu na něco.[3] V tomto případě jde tedy o objektivním právem zaručenou možnost chovat se určitým způsobem.

Právo z různých hledisek zkoumá právní věda. Všeobecné znalosti o něm, představy o jeho platnosti a oprávněnosti se pak označují jako právní vědomí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dějiny práva zahrnují tisíce let vývoje zákonů. Chammurapiho zákoník je jeden z nejstarších zaznamenaných právních systémů. Trestní právo bylo za starověku velmi kruté.[4]

Dělení objektivního práva[editovat | editovat zdroj]

Právo pozitivní a přirozené[editovat | editovat zdroj]

Pozitivní právo stanovuje především zákonodárce, rozlišuje se právo jako takové a morálka jako mimoprávní normativní systém. Naproti tomu u přirozeného práva jsou hlavními původci práva Bůh nebo příroda, stát je jen může uznávat. Dnes je vnímáno hlavně jako teorie o lidských právech.

Právo soukromé a veřejné[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Soukromé právo a Veřejné právo.

Toto dělení objektivního práva pochází už z práva římského, kde se odlišovalo především to, jaký zájem chrání. Pokud šlo o zájem státu, bylo to právo veřejné, jestliže jednotlivce, pak právo soukromé. Existuje ale více teorií, jak tímto způsobem právo dělit, např. podle vztahu jeho adresátů, pokud jsou si rovni a vzájemná práva a povinnosti si stanoví dohodou, jde o soukromé právo, naopak pokud je jeden z nich v nadřízeném postavení a práva a povinnosti může stanovit ostatním i proti jejich vůli, jde o právo veřejné.

Další dělení[editovat | editovat zdroj]

Objektivní právo lze dále dělit podle různých kritérií. Například podle jeho územní platnosti na vnitrostátní právo a mezinárodní právo, podle metody a oblasti právní úpravy na hmotné právo a procesní právo, nebo podle toho, zda je stanoveno někým, zejména státem, zvnějšku (právo heteronomní), či si ho účastníci právního vztahu stanoví sami (právo autonomní).

Právní odvětví[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Právní odvětví.

Celý právní řád, který se skládá především ze všech platných právních norem, lze teoreticky rozdělit i na jednotlivá právní odvětví, jestliže splňují tzv. odvětvotvorná kritéria (existence společných institutů a právních principů, vnitřní systémová soudržnost a akceptovatelnost ze strany odborné veřejnosti). V soukromém právu jsou nejdůležitějšími právními odvětvími občanské právo, rodinné právo, obchodní právo a lze sem zařadit i pracovní právo. V oblasti veřejného práva pak jde zejména o ústavní právo, trestní právo, správní právo a finanční právo.

Právní normy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Právní norma.

Všeobecně závazná pravidla chování, jejichž dodržování je vynutitelné státem. Právní normy přijímá normotvůrce, většinou parlament jako subjekt nadaný zákonodárnou mocí. Lze je rozlišovat mj. na:

  • zavazující
    • přikazující – stanoví povinnost nějak jednat, např. platit daně.
    • zakazující – zakazují činit určité kroky, např. uzavírat kartelové dohody.
  • opravňující – umožňují se nějak zachovat, např. uzavřít smlouvu.

Souhrn právních norem, které upravují určitý druh společenských vztahů, např. vlastnictví, manželství apod., se nazývá právní institut.

Prameny práva[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Pramen práva.

Právní normy jsou obsaženy v různých druzích pramenů práva, odkud je lze zjistit. Základní dělení pramenů práva je na materiální a formální. Materiálními prameny jsou různé reálné skutečnosti, např. společenské a hospodářské poměry dané společnosti nebo její historie, tedy důvody, které vedou k přijetí určité právní úpravy. Formálními prameny jsou pak ty zdroje, které právo přímo obsahují, a to:

U nejčastějšího pramene práva, kterým je právní předpis, se pak rozlišuje:

  • jeho platnost – předpis se stal součástí právního řádu,
  • legisvakanční lhůta – období mezi platností a účinností,
  • jeho účinnost – nastává povinnost se předpisem řídit,
  • jeho působnost – územní, osobní, časová i věcná.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2. Kapitola Fenomén práva, s. 19.  
  2. Teorie práva. s. 28.
  3. „právo [...] 1. oprávnění, nárok [...] 3. souhrn (právních) norem [...]“Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český, [cit. 2013-04-26]. Dostupné online.  
  4. http://magazin.libimseti.cz/cestovani/8866-zivot-ve-starovekem-egypte-krute-tresty-za-cokoli - Život ve starověkém Egyptě: Kruté tresty za cokoli

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]