Herman Teirlinck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Herman Teirlinck
Narození24. února 1879
Molenbeek-Saint-Jean
Úmrtí4. února 1967 (ve věku 87 let)
Beersel
BydlištěDům Hermana Teirlincka (1936–1967)
Povolánídramatik, spisovatel, architekt a básník
OceněníCena Vlámského společenství za dramatickou literaturu (1928)
čestný doktor Svobodné univerzity v Bruselu (1938)
čestný doktor Amsterdamské univerzity (1947)
čestný doktor Lutyšské univerzity (1954)
Cena nizozemského písemnictví (1956)
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Herman Louis Cesar Teirlinck (24. února 1879 Sint-Jans-Molenbeek – 4. února 1967 Beersel-Lot, Belgie) byl belgický učitel, spisovatel, básník a dramatik.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Herman Teirlinck se narodil jako jediný syn z pěti dětí dramatika a folklóristy Isidoora Teirlincka a učitelky Josefine van Nieuwenhove. Jeho sestry byly: Alice Poll (1880–1959), Marie Lucie Weemaes (1882), Lea De Cunsel (1884–1909) a Marie Martha De Cunsel (1892).[1] Kvůli špatnému zdravotnímu stavu strávil většinu raného dětství v Zegelsemu u otcových rodičů. Základní a střední školu navštěvoval v Bruselu.

Teirlinck se chtěl stát spisovatelem, přesto vyhověl přání svého otce a začal v Bruselu studovat medicínu, což mu nevyhovovalo. Odešel do Gentu, kde studoval německý jazyk a literaturu, avšak i tato studia přerušil.

V roce 1902 se oženil s Mathildou Lauwersovou (1878–1928), se kterou měl dvě dcery: Stellu Maes (1900–1963) a Leentje van de Velde (1906–1974).[1] V témže roce se stal úředníkem na bruselském magistrátu. Překládal měsíční zprávy Královského vlámského divadla do francouzštiny, což zvýšilo jeho zájem o divadlo. Vytvořením "Kunstkommiteit" chtěl pozvednout úroveň tohoto populárního divadla vedeného Edmondem Hendrikxem. Jako třiadvacetiletý se spolu s hercem Larochem neúspěšně ucházel o ředitelské místo v tomto divadle. Sám se jako ochotník věnoval různým formám divadla (nejraději se prý převlékal za ženu). Vystupoval dokonce jako zpěvák.

V roce 1903 spoluzaložil časopis Vlaanderen, nástupce časopisu Van Nu en Straks.

Od roku 1906 byl dopisovatelem listu Algemeen Handelsblad. Stále více se věnoval životu v Bruselu. Kolem roku 1909 se usadil v Linkebeeku, kde se zapojil do místní politiky. V roce 1909 vyšel také jeho esej "The Art of Theatre", v němž se projevil jako příznivec divadelních inovací zavedených Edwardem Gordonem Craigem.

V roce 1919 se stal členem Královské vlámské akademie jazyka a literatury. Od té doby byl významným mužem – učitelem vlámštiny na královském dvoře a byl radou pro umění a vědu během vlády tří králů: Alberta I., Leopolda III. a Baudouina. V roce 1923 byl zakládajícím členem Vlámského klubu pro umění, vědu a literaturu v Bruselu.

V letech 1912–1926 byl ředitelem továrny na nábytek a stal se tajemníkem sdružení zaměstnavatelů belgického dřevařského průmyslu. V této funkci cestoval do tehdejšího Belgického Konga.

Od roku 1928 byl Teirlinck také přidělen k Národnímu vyššímu institutu pro stavební a dekorativní umění jako učitel jevištní techniky. V roce 1938 se stal jeho ředitelem. Mezitím byl také v kontaktu s belgickým dvorem a od roku 1933 byl poradcem nejprve krále Alberta I. a od roku 1934 krále Leopolda III.

V roce 1929 si nechal postavit vilu v Sint-Idesbaldu od Victora Bourgeoise. Po úmrtí manželky se v roce 1931 oženil s Johannou Hoofmansovou a v roce 1936 se přestěhovali do Beerselu.

Po druhé světové válce v roce 1946 spoluzaložil časopis Nieuw Vlaams Tijdschrift, jehož se stal ředitelem. V témže roce založil Studio Národního divadla v Antverpách; později bylo známé jako Studio Herman Teirlinck. Do roku 1950 byl ředitelem Ter Kameren v Bruselu, dokud ho nenahradil Léon Stynen. V roce 1951 se stal poradcem ministerstva školství.

Teirlinckova druhá manželka zemřela v roce 1963, on sám zemřel o čtyři roky později, 20 dní před svými 88. narozeninami. V jeho domě v Beersel-Lotu bylo zřízeno Teirlinckovo muzeum a umělecká galerie, která však na konci roku 2013 zavřela své brány. V listopadu 2021 byla po rekonstrukci znovu otevřena jako muzeum a kulturní centrum pod názvem Dům Hermana Teirlincka.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1925 – Státní cena za dramatickou literaturu za knihu De man zonder lijf
  • 1928 – Státní cena za dramatickou literaturu za Ave
  • 1950 – Velká pětiletá státní cena za vlámskou literaturu za celou jeho tvorbu
  • 1956 – Cena nizozemských spisovatelů

Čtyřikrát byl jmenován doktorem honoris causa a to na Bruselské univerzitě (1938), na univerzitě v Amsterdamu (1947), na univerzitě v Lutychu (1954) a na univerzitě v Gentu (1959)

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Jeroen Brouwers označil Teirlincka za "největšího vlámského spisovatele před Louisem Paulem Boonem a Hugo Clausem." Domníval se, že jeho dílo se v 21. století stalo archaickým, ale že zůstalo bohaté a suverénní.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Verzen (1900; gedichten)
  • Landelijke historiën (1901; roman)
  • De wonderbare wereld (1902; roman)
  • Het stille gesternte (1903; roman)
  • 't Bedrijf van den kwade (1904; roman)
  • De doolage (1905; roman)
  • Zon, een bundel beschrijvingen (1906; essays)
  • De kroonluchter, kunstgenootschap (1907; roman)
  • Het avontuurlijk leven van Lieven Cordaat (1908)
  • Mijnheer J.B. Serjanszoon, orator didacticus (1908; roman)
  • Het ivoren aapje (1909; roman)
  • Johan Doxa, `Vier herinneringen aan een Brabantschen Gothieker' (1917; roman)
  • De Nieuwe Uilenspiegel of de jongste incarnatie van den scharlaken Thijl (1920; bewerking van het oude volksverhaal)
  • De vertraagde film (1922; toneelstuk); De vertraagde film (hoorspel)
  • Het Lied van Peer Lobbe (1923; verzameling kortverhalen)
  • Ik dien. Een spel in drie bedrijven, ter verheerlijking van Zuster Beatrijs (1924; toneelstuk)
  • De man zonder lijf (1925; toneelstuk)
  • De wonderlijke mei (1925; toneelstuk)
  • De leemen torens (1928; brievenroman met Karel van de Woestijne)
  • De ekster op de galg (1937; toneelstuk)
  • Elckerlyc (1937)
  • Ave (1938; toneelstuk)
  • Maria Speermalie, 1875–1937 (1940; roman)
  • De XXXX brieven aan Rolande (1944)
  • Het gevecht met de engel (1952; roman)
  • Mijnheer J.B. Serjanszoon. Orator didacticus(1952, Aan Lodewijk van Deyssel)
  • Zelfportret of Het galgemaal (1955; roman)
  • Wijding voor een derde geboorte (1956; theatertheoretische essays)
  • Dramatisch Peripatetikon (1959; theaterleerboek)
  • De fluitketel (1962; toneelstuk)
  • Verzameld werk, 8 dln. (1955–1969)
  • Verzameld werk, 9 dln. (1973)
  • Brussel 1900 (1981; geschiedenis)

V češtině[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Herman Teirlinck na anglické Wikipedii a Herman Teirlinck (Schrijver) na nizozemské Wikipedii.

  1. ↑ a b www.myheritage.cz [online]. [cit. 2023-10-01]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bousset, Hugo. 1968. Herman Teirlinck. Bruggy: Desclée De Brouwer (Encounters; 75) – 58 p.
  • Vanhemelryck, Fernand et al (ed.). 1979. Herman Teirlinck. Dworp (Beersel): Zenne and Zonien Opbouwwerk – 217 p.
  • Lies Galle en Walter Vercammen, Esther Lurie, Herman Teirlinck en De Paradijsvogels, in: Zuurvrij, 2012
  • Paul de Pessemier 's Gravendries, Reimond Stijns. Van 'Arm Vlaanderen' tot 'Hard Labeur', Antwerpen/Rotterdam: Uitgeverij C. de Vries-Brouwers, 2015
  • Dirk Laureys e.a., Léon Stynen. A Life of Architecture 1899–1990, 2018
  • Stefan van den Bossche, Ge zijt zoveel mensen geweest. Herman Teirlinck 1879–1967, Antwerpen, 2017

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Herman_Teirlinck&oldid=23447291“