Helmar Frank
| prof. RNDr. Helmar Frank, DrSc., dr. h. c. | |
|---|---|
| Narození | 10. května 1919 Brno  Československo |
| Úmrtí | 19. září 2015 (ve věku 96 let) Praha Česko |
| Alma mater | Německá univerzita v Praze |
| Povolání | výzkumný pracovník, vysokoškolský pedagog |
| Zaměstnavatel | České vysoké učení technické v Praze |
| Ocenění | Státní cena (1954) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Helmar Frank (10. května 1919 Brno[1] – 19. září 2015 Praha) byl československý vědec německé národnosti, pracující zejména v oblasti fyziky a technologie polovodičů, mezi jejichž zakladatele v Československu patřil. Publikoval 165 původních prací, byl autorem nebo spoluautorem 12 knih vydaných v češtině, němčině, angličtině, ruštině.
Život[editovat | editovat zdroj]
Helmar Frank se narodil v Brně 10. května 1919 rodičům německé národnosti a československé občanské příslušnosti.[2] Jeho otec Edmund Frank měl stavební firmu v Mohelnici (Müglitz) na Moravě, a tak malý Helmar vychodil německou obecnou školu tam, a následně v létech 1930 až 1938 osmileté německé Státní reálné gymnasium v Olomouci. Po maturitě v roce 1938 byl přijat na přírodovědeckou fakultu Německé univerzity v Praze. Při studiu univerzity na ní pracoval jako pomocný vědecký pracovník (Wissenschatliche Hilfskraft im Physikalischen Institut). Po promoci na doktora přírodních věd (RNDr.) zůstal na této univerzitě a přednášel v létech 1943–1945 jako přednáškový asistent (Assistent am Physikalischen Institut der Deutschen Karls-Universität und Technischen Hochshule Prag) profesora Bernharda Guddena. Ještě jako student sepsal učebnici základů fyziky, která vyšla v roce 1944.[3]
Rok 1945 znamenal pro něj jako pro velkou většinu českých Němců pohromu. Příbuzní byli odsunuti do poválečného Německa, on byl zadržen v novém Československu jako část poválečných reparací (plateb Německa za škody způsobené Němci ostatním zemím během druhé světové války). V létech 1945–1950 pracoval jako civilní smluvní zaměstnanec Vojenské správy v Praze, 1950–1968 jako výzkumný a vědecký pracovník podniku Tesla Elektronik, později přejmenovaného na VÚPEF a následně na VÚST v Praze. Současně přednášel na ČVUT a Univerzitě Karlově v Praze.[4]
V roce 1968 se habilitoval jako docent na Katedře inženýrství pevných látek Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze, v roce 1972 se stal vedoucím katedry a v roce 1983 profesorem (byl jím do 30. června 2008). V létech 1973–1980 byl proděkanem pro vědu a výzkum a pro zahraniční styky, v roce 1997 byl jmenován emeritním profesorem Slovenské technické univerzity v Bratislavě.
Dizertační práce na hodnost CSc. obhájil v roce 1967 a DrSc. v roce 1980.
Osobní život[editovat | editovat zdroj]
V roce 1943 se oženil s Wilmou rozenou Reil, v roce 1947 se jim narodila dcera Inge, v roce 1954 dcera Karin. Dne 1. dubna 1950 mu byl přidělen malý přízemní byt 1+1 v budově postavené na dvoře činžáku pod Karlovým náměstím ve Václavské ulici, kde žil s rodinou a po odchodu dcer a úmrtí manželky sám, ale opečováván dcerou Inge a vnučkou Barborou až do smrti.[5]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Téma Frankovy práce se postupně v čase měnilo, jednak podle zadání (financování), jednak podle toho kam se je snažil směrovat vzhledem k zahraničním trendům a předpokládanému vývoji. V následujícím přehledu je srovnáno podle roku první publikace v daném oboru. Témata následujících publikací se někdy prolínají tak, jak vycházely v různých obdobích.
Každý odstavec následujícího přehledu začíná rokem vydání první publikace na téma příslušného období. Uvedeno je pouze číslo prvního pramenu, články jsou uspořádány tak, jak byly archivovány, v pravých odstavcích jsou vyznačena jednotlivá témata, viz seznam Frankových publikací.
Rok první publikace a téma období[editovat | editovat zdroj]
- 1942 Optické jevy v polovodičích. Již v první (své dizertační práci na RNDr.) nahradil na základě svých experimentů Brownovu představu o cestování energie v, pro viditelné světlo, neprůhledném hexagonálním selenu procházením infračerveného světla.[6] Následující nepublikované práce prováděné za okupace a výzkumy pro čs. armádu po roce 1945 shrnul Frank v práci[7]
- 1950 Fotoelektrická vodivost v různých polovodičích[8]
- 1954 Germaniové diody, princip, použití[9]
- 1955 Tranzistory, hrotové, plošné, jejich měření[10]
- 1955 Měření polovodičových materiálů, měřicí metody materiálů i součástek, výroba čistých polovodičových materiálů, struktura polovodičů[11]
- 1958 Křemík a součástky z něho[12]
- 1963 Polovodičové součástky, použití polovodičových součástek, termistory[13]
- 1964 Epitaxe[14]
- 1973 Technologické postupy, úpravy povrchu Si před oxidací, žíhání laserem[15]
- 1974 Polovodičové jaderné detektory, PIN diody jako dozimetry neutronů, MOS tranzistory pro dozimetrii gama záření, radiační transmutace křemíku v závislosti na dotaci fosforem[16]
- 2001 Zirkoniové vrstvy pro ochranu pelet jaderného paliva[17]
Průběžně vycházely přehledové práce o polovodičích, aktuality, komentáře
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Matrika 17381, sn. 84 [online]. MZA [cit. 2022-12-15]. Dostupné online.
- ↑ List domovský, obec Mohelnice, 12. 4. 1937
- ↑ FRANK, Helmar. Grundzüge der Physik. Praha: Andree Prag, 1944. 220 s. (německy)
- ↑ Přepis dokumentu Curriculum2015, který si vedl prof. Frank až do roku 2011, ve znění pozdějších doplňků. Po tomto roce se věnoval psaní své části knihy Elektronové struktury.
- ↑ Vlastní životopis z 10.9.1965
- ↑ H. Frank: Vysvětlení Brownova jevu na krystalech šesterečného selenu, Slaboproudý obzor č. 9, 1952, strana 194 až 202
- ↑ H. Frank: Vzpomínky na Bernharda Guddena a fyziku polovodičů, jak se pěstovala na německém fyzikálním ústavu v Praze, Čs. čas.fyz. č. 2, 2015, strana 90 až 94
- ↑ H. Frank: Fotoelektrická vodivost sirníku olovnatého, Slaboproudý obzor č. 6, 1953, s. 243 až 257
- ↑ H. Frank, V. Šnejdar: tuzemské Ge diody, Sdělovací technika č3 1, 1954, s. 2 až 4
- ↑ H. Frank, V. Šnejdar, V. Ilberg: Hrotové tranzistory, Slaboproudý obzor 1955, s. 350 – 357
- ↑ H. Frank: Fotoelektrické měření vnitřního elektrického pole v nehomogenních polovodičích, Čs. čas. fyz č. 5, 1955, s. 536-544
- ↑ H. Frank, J. Vinopal: Si plošné usměrňovače, Slaboproudý obzor 19/1958, s. 639-643
- ↑ H. Frank: Jednoduchý přijímač pro VKV s tunelovou diodou, Sdělovací technika 11, 1963, 261-263
- ↑ H. Frank: Měření doby života minoritních nosičů proudu na nehomogenních polovodičových krystalech metodou fázové kompenzace, Slaboproudý obzor 25, 1964, s. 25-33
- ↑ O. Csabay, H. Frank: Vplyvy prípravy povrchu kremíka a oxidovej vrstvy na hustotu efektivního povrchového náboje MOS štruktúry, Elektrotech. časopis č.7, 1973, 282-293
- ↑ H. Frank, J. Šeda, J. Trousil, J. Rusnok: Využití křemíkové diody v osobní neutronové dozimetrii. UVVVR Radioizotopy č. 3, 1974, 387-400
- ↑ H. Frank: Properties of zirconium alloy oxides, Proc. 7th Int. Worshop APCOM 2001, s. 42-48
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- POSPÍŠIL, Milan. Fyzik Helmar Frank – život. Československý časopis pro fyziku. 2019, čís. 1, s. 41–48. ISSN 0009-0700.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Helmar Frank
- Opustil nás náš dlouholetý kolega a významná osobnost na poli fyziky polovodičů Archivováno 10. 1. 2019 na Wayback Machine. – nekrolog na stránkách KIPL ČVUT Praha
- Helmar Frank v Databázi knih
