Helmar Frank

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
prof. RNDr. Helmar Frank, DrSc., dr. h. c.
Narození 10. května 1919
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 19. září 2015
Praha
ČeskoČesko Česko
Alma mater Německá univerzita v Praze
Povolání výzkumný pracovník, vysokoškolský pedagog
Zaměstnavatel České vysoké učení technické v Praze
Ocenění Státní cena (1954)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Helmar Frank (10. května 1919 Brno19. září 2015 Praha) byl československý vědec německé národnosti, pracující zejména v oblasti fyziky a technologie polovodičů, mezi jejichž zakladatele v Československu patřil. Publikoval 165 původních prací, byl autorem nebo spoluautorem 12 knih vydaných v češtině, němčině, angličtině, ruštině.

Život[editovat | editovat zdroj]

Helmar Frank se narodil v Brně 10. května 1919 rodičům německé národnosti a československé občanské příslušnosti.[1] Jeho otec Edmund Frank měl stavební firmu v Mohelnici (Müglitz) na Moravě a tak malý Helmar vychodil německou obecnou školu tam, a následně v létech 1930 až 1938 osmileté německé Státní reálné gymnasium v Olomouci. Po maturitě v roce 1938 byl přijat na přírodovědeckou fakultu Německé univerzity v Praze. Při studiu univerzity na ní pracoval jako pomocný vědecký pracovník (Wissenschatliche Hilfskraft im Physikalischen Institut). Po promoci na doktora přírodních věd (RNDr.) zůstal na této univerzitě a přednášel v létech 1943–1945 jako přednáškový asistent (Assistent am Physikalischen Institut der Deutschen Karls-Universität und Technischen Hochshule Prag) profesora Bernharda Guddena. Ještě jako student sepsal učebnici základů fyziky, která vyšla v roce 1944.[2]

Rok 1945 znamenal pro něj jako pro velkou většinu českých Němců pohromu. Příbuzní byli odsunuti do poválečného Německa, on byl zadržen v novém Československu jako část poválečných reparací (plateb Německa za škody způsobené Němci ostatním zemím během druhé světové války). V létech 1945–1950 pracoval jako civilní smluvní zaměstnanec Vojenské správy v Praze, 1950–1968 jako výzkumný a vědecký pracovník podniku Tesla Elektronik, později přejmenovaného na VÚPEF a následně na VÚST v Praze. Současně přednášel na ČVUT a Univerzitě Karlově v Praze.[3]

V roce 1968 se habilitoval jako docent na Katedře inženýrství pevných látek Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze, v roce 1972 se stal vedoucím katedry a v roce 1983 profesorem (byl jím do 30. června 2008). V létech 1973–1980 byl proděkanem pro vědu a výzkum a pro zahraniční styky, v roce 1997 byl jmenován emeritním profesorem Slovenské technické univerzity v Bratislavě.

Dizertační práce na hodnost CSc. obhájil v roce 1967 a DrSc. v roce 1980.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1943 se oženil s Wilmou rozenou Reil, v roce 1947 se jim narodila dcera Inge, v roce 1954 dcera Karin. Dne 1. dubna 1950 mu byl přidělen malý přízemní byt 1+1 v budově postavené na dvoře činžáku pod Karlovým náměstím ve Václavské ulici, kde žil s rodinou a po odchodu dcer a úmrtí manželky sám, ale opečováván dcerou Inge a vnučkou Barborou až do smrti.[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Téma Frankovy práce se postupně v čase měnilo, jednak podle zadání (financování), jednak podle toho kam se je snažil směrovat vzhledem k zahraničním trendům a předpokládanému vývoji. V následujícím přehledu je srovnáno podle roku první publikace v daném oboru. Témata následujících publikací se někdy prolínají tak, jak vycházely v různých obdobích.

Každý odstavec následujícího přehledu začíná rokem vydání první publikace na téma příslušného období. Uvedeno je pouze číslo prvního pramenu, články jsou uspořádány tak, jak byly archivovány, v pravých odstavcích jsou vyznačena jednotlivá témata, viz seznam Frankových publikací.

Rok první publikace a téma období[editovat | editovat zdroj]

Průběžně vycházely přehledové práce o polovodičích, aktuality, komentáře

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Helmar Frank nikdy neusiloval o pocty a peníze. Byl obyčejně lidsky rád, že je uznávaným odborníkem, ale nikdy nevstoupil do žádné strany, ani za okupace do NSDAP ani se nestal komunistou. Smrti se nebál, věděl, že je nezbytným zakončením života, úbytek životních sil konstatoval spíše s odborným zájmem. Osobně byl velice skromný, a přestože strávil většinu života v jedné z nejvíce znečistěné oblasti naší vlasti, ve středu Prahy, dožil se 96 let.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. List domovský, obec Mohelnice, 12. 4. 1937
  2. FRANK, Helmar. Grundzüge der Physik. Praha: Andree Prag, 1944. 220 s. (německy) 
  3. Přepis dokumentu Curriculum2015, který si vedl prof. Frank až do roku 2011, ve znění pozdějších doplňků. Po tomto roce se věnoval psaní své části knihy Elektronové struktury.
  4. Vlastní životopis z 10.9.1965
  5. H. Frank: Vysvětlení Brownova jevu na krystalech šesterečného selenu, Slaboproudý obzor č. 9, 1952, strana 194 až 202
  6. H. Frank: Vzpomínky na Bernharda Guddena a fyziku polovodičů, jak se pěstovala na německém fyzikálním ústavu v Praze, Čs. čas.fyz. č. 2, 2015, strana 90 až 94
  7. H. Frank: Fotoelektrická vodivost sirníku olovnatého, Slaboproudý obzor č. 6, 1953, s. 243 až 257
  8. H. Frank, V. Šnejdar: tuzemské Ge diody, Sdělovací technika č3 1, 1954, s. 2 až 4
  9. H. Frank, V. Šnejdar, V. Ilberg: Hrotové tranzistory, Slaboproudý obzor 1955, s. 350 – 357
  10. H. Frank: Fotoelektrické měření vnitřního elektrického pole v nehomogenních polovodičích, Čs. čas. fyz č. 5, 1955, s. 536-544
  11. H. Frank, J. Vinopal: Si plošné usměrňovače, Slaboproudý obzor 19/1958, s. 639-643
  12. H. Frank: Jednoduchý přijímač pro VKV s tunelovou diodou, Sdělovací technika 11, 1963, 261-263
  13. H. Frank: Měření doby života minoritních nosičů proudu na nehomogenních polovodičových krystalech metodou fázové kompenzace, Slaboproudý obzor 25, 1964, s. 25-33
  14. O. Csabay, H. Frank: Vplyvy prípravy povrchu kremíka a oxidovej vrstvy na hustotu efektivního povrchového náboje MOS štruktúry, Elektrotech. časopis č.7, 1973, 282-293
  15. H. Frank, J. Šeda, J. Trousil, J. Rusnok: Využití křemíkové diody v osobní neutronové dozimetrii. UVVVR Radioizotopy č. 3, 1974, 387-400
  16. H. Frank: Properties of zirconium alloy oxides, Proc. 7th Int. Worshop APCOM 2001, s. 42-48

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]