Gaston de Lévis-Mirepoix

Gaston de Lévis, vévoda de Mirepoix
Gaston de Lévis, vévoda de Mirepoix
Francouzský velvyslanec v Londýně
	Ve funkci:; 1749 – 1755
Francouzský velvyslanec ve Vídni
	Ve funkci:; 1738 – 1739
Narození	2. prosince 1699; Belleville
Úmrtí	24. září 1757 (ve věku 57 let); Montpellier
Choť	Anne Marguerite Gabrielle de Beauveau-Craon
Rodiče	Charles Pierre de Lévis, marquis de Mirepoix
Profese	diplomat a voják
Ocenění	rytíř Řádu svatého Ducha; rytíř Řádu sv. Michala; maršál Francie
Commons	Gaston Pierre de Lévis-Mirepoix
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gaston Charles Pierre Louis de Lévis, vévoda de Mirepoix (Gaston Charles Pierre Louis de Lévis, duc de Mirepoix, comte de Terride, vicomte de Gimois) (2. prosince 1699 Belleville, Francie – 24. září 1757 Montpellier, Francie) byl francouzský šlechtic, vojevůdce a diplomat. Od mládí sloužil v armádě, bojoval v dynastických válkách první poloviny 18. století. Uplatnil se také v diplomacii, byl velvyslancem ve Vídni (1738–1739) a Londýně (1749–1755). V roce 1751 získal titul vévody a krátce před smrtí byl povýšen do hodnosti maršála Francie (1757).

Životopis

Pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny připomínané od 11. století v Languedocu. Narodil se jako jediný syn Gastona Pierra Charlese de Lévis, markýze de Mirepoix (1670–1702) a jeho manželky Anne Gabrielle d'Ollivier (†1708), ovdovělé hraběnky de Saint-Ignon. V raném dětství ztratil oba rodiče a byl vychován vzdálenými příbuznými, po otci užíval titul markýze de Mirepoix. V roce 1715 vstoupil ke sboru královských mušketýrů a již v devatenácti letech dosáhl hodnosti plukovníka, v níž pobýval mimo jiné v pevnosti Besançon. Za války o polské dědictví byl jmenován plukovníkem námořní pěchoty, v roce 1734 dosáhl hodnosti brigádního generála a zúčastnil se bojů na Rýně. Po skončení války o polské dědictví a uzavření míru mezi Francií a císařem Karlem VI. bylo dohodnuto obnovení diplomatických styků. Markýz de Mirepoix byl jmenován velvyslancem ve Vídni a slavnostní vjezd do hlavního města habsburské monarchie absolvoval v průvodu 64 kočárů. V roce 1738 měl významný podíl na uzavření mírové smlouvy ve Vídni.^{[pozn. 1]}Za tyto aktivity byl dekorován Řádem sv. Ducha (1739, osobně jej převzal až v roce 1741 ve Versailles).

Války o rakouské dědictví

Po smrti Karla VI. odmítla Francie uznat nástupnická práva Marie Terezie a začaly války o rakouské dědictví. Markýz de Mirepoix již předtím v roce 1739 získal hodnost maréchal de camp (generálmajor) a zúčastnil se francouzské okupace Českého království. Se svým plukem pobýval krátce v Praze, při ústupu francouzské armády z Čech bojoval v bitvě u Zahájí, poté se snažil dobýt Hlubokou. Po odchodu z Čech byl převelen do Provence, pod velením španělského infanta Filipa a knížete de Conti se přesunul na bojiště v severní Itálii, kde se vyznamenal v několika bitvách a v roce 1744 dosáhl hodnosti generálporučíka. V další fázi války o rakouské dědictví se pod velením Mořice Saského zúčastnil tažení ve Flandrech, v roce 1747 bojoval ve vítězné bitvě u Lauffeldu. Po cášském míru a ukončení války o rakouské dědictví byl v roce 1749 jmenován velvyslancem v Londýně, kde pak strávil šest let (1749–1755). Velvyslancem ve Velké Británii byl jmenován k datu 1. ledna 1749, první oficiální audienci u krále Jiřího II. absolvoval až v červnu téhož roku. V roce 1751 získal titul vévody de Mirepoix a obdržel také několik čestných funkcí, mimo jiné byl zastupujícím guvernérem v Languedocu. V předvečer sedmileté války se neúspěšně snažil zmírnit napětí mezi Francií a Británií v amerických koloniích.^[1] Po ukončení diplomatické mise v Londýně a návratu do Francie obdržel čestnou hodnost kapitána královské gardy (1755), byl také nositelem Řádu sv. Ludvíka a Řádu sv. Michala. V únoru 1757 dosáhl nejvyšší možné armádní hodnosti maršála Francie, bojů sedmileté války se ale již nezúčastnil a zemřel ještě téhož roku.

Odkazem na osobnost vévody de Mirepoix je gastronomický termín mirepoix označující směs vařené zeleniny do polévek.

Rodina

Vévoda de Mirepoix byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se v roce 1733 stala Anne Gabrielle de Bernard de Rieux (1721–1736), která zemřela v patnácti letech při porodu (dcera předsedy pařížského parlamentu hraběte Gabriela de Bernard de Rieux). Podruhé se oženil v roce 1739 s princeznou Anne Marguerite de Beauvau-Craon (1707–1792), která byla dvorní dámou královny Marie Leszczyńské (1753).^{[pozn. 2]} I jako vdova měla značný vliv u dvora a patřila k okruhu přátel milenek Ludvíka XV. markýzy de Pompadour a hraběnky du Barry. Byla známá pod jménem Maréchale-Duchesse de Mirepoix (v českých překladech uváděná jako maršálka de Mirepoix)^[2]. Po vypuknutí velké francouzské revoluce emigrovala a zemřela v Bruselu.

Jeho vzdálený příbuzný (v pramenech nicméně označovaný jako synovec) François Gaston de Lévis (1720–1787) bojoval za sedmileté války v severní Americe, byl markýzem, později vévodou de Lévis a v roce 1787 obdržel hodnost maršála Francie.

Z prvního manželstvi své matky Anne Gabrielle, rozené d'Ollivier (†1708), měl vévoda Mirepoix několik nevlastních sourozenců z rodiny Saint-Ignon. Z nich bratři Charles Pierre (1685–1750) a François (1688–1745) vstoupili do služeb císařské armády a za válek o rakouské dědictví dosáhli generálských hodností.^[3]

Odkazy

Poznámky

↑ Předběžné podmínky ukončení bojů o polský trůn byly dohodnuty již v roce 1735, konečná smluvní podoba o novém uspořádání v Evropě vznikla až v roce 1738 (Vídeňský mír (1738). Nárok na Polské království obhájil saský kurfiřt August III., zatímco dosavadní polský král Stanislav Leszczyński získal Lotrinsko. Nároků na toto území se naopak vzdal František I. Štěpán Lotrinský, který se v roce 1737 oženil s Marií Terezií, dědičkou císaře Karla VI. Na základě předchozích úmluv převzal František Štěpán v roce 1737 vládu v Toskánsku, kde vymřel rod Medici. Do mírové smlouvy z roku 1738 byl zakomponován nárok Francie na Lotrinsko, které se po smrti Stanislava Leszczyńského v roce 1766 skutečně stalo součástí Francouzského království. Naopak francouzská garance pragmatické sankce byla anulována již v roce 1740. I když diplomatická jednání z roku 1738 probíhala především v režii francouzského prvního ministra kardinála Fleuryho, Mirepoixův osobní podíl na jednáních ve Vídni byl nezpochybnitelný, což dokládá jeho pozdější vzestup ve šlechtické i armádní hierarchii.
↑ Jejím otcem byl vlivný francouzský aristokrat princ Marc Beauvau-Craon (1676–1754), španělský grand I. třídy, rytíř Řádu zlatého rouna, který měl vysoké postavení ve správě Lotrinského vévodství, podílel se na vyjednání sňatku Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským a následně se stal místokrálem v Toskánsku.

Reference

↑ STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000; s. 55 ISBN 80-7277-010-1
↑ MÜLDNER, Josef: Dopisy paní du Barry; Plzeň, 1921; s. 138–139
↑ Dictionnaire genealogique, heraldique chronologique et historique, díl III.; Paříž, 1757; s. 236 dostupné online

Literarura

BORDONOVE, Georges: Ludvík XV. Milovaný - Nemilovaný král; Praha, 2006 268 s. ISBN 80-7243-297-4
Dictionnaire historique et biographique des généraux français, díl VII.; Paříž, 1823; s. 180–185 (heslo Gaston de Lévis-Mirepoix) dostupné online
MARTIN, Georges: Histoire et généalogie de la Maison de Lévis; Lyon, 2007; s. 44–59 ISBN 2901990061
TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví (1740–1748); Praha, 2019; 462 s. ISBN 978-80-7557-176-2
KOVAŘÍK, Jiří: Války v krajkách. Bitvy a osudy válečníků VII. 1709–1748; Praha, 2021; 428 s. ISBN 978-80-7497-340-6
MITFORD, Nancy: Madame de Pompadour; Praha, 1998 283 s. ISBN 80-86128-22-9

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Gaston de Lévis-Mirepoix na Wikimedia Commons
Rodokmen rodu de Lévis-Mirepoix

[1] Předběžné podmínky ukončení bojů o polský trůn byly dohodnuty již v roce 1735, konečná smluvní podoba o novém uspořádání v Evropě vznikla až v roce 1738 (Vídeňský mír (1738). Nárok na Polské království obhájil saský kurfiřt August III., zatímco dosavadní polský král Stanislav Leszczyński získal Lotrinsko. Nároků na toto území se naopak vzdal František I. Štěpán Lotrinský, který se v roce 1737 oženil s Marií Terezií, dědičkou císaře Karla VI. Na základě předchozích úmluv převzal František Štěpán v roce 1737 vládu v Toskánsku, kde vymřel rod Medici. Do mírové smlouvy z roku 1738 byl zakomponován nárok Francie na Lotrinsko, které se po smrti Stanislava Leszczyńského v roce 1766 skutečně stalo součástí Francouzského království. Naopak francouzská garance pragmatické sankce byla anulována již v roce 1740. I když diplomatická jednání z roku 1738 probíhala především v režii francouzského prvního ministra kardinála Fleuryho, Mirepoixův osobní podíl na jednáních ve Vídni byl nezpochybnitelný, což dokládá jeho pozdější vzestup ve šlechtické i armádní hierarchii.

[3] Jejím otcem byl vlivný francouzský aristokrat princ Marc Beauvau-Craon (1676–1754), španělský grand I. třídy, rytíř Řádu zlatého rouna, který měl vysoké postavení ve správě Lotrinského vévodství, podílel se na vyjednání sňatku Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským a následně se stal místokrálem v Toskánsku.

[2] STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000; s. 55 ISBN 80-7277-010-1

[4] MÜLDNER, Josef: Dopisy paní du Barry; Plzeň, 1921; s. 138–139

[5] Dictionnaire genealogique, heraldique chronologique et historique, díl III.; Paříž, 1757; s. 236 dostupné online

[pozn. 1]

[1]

[pozn. 2]

[2]

[3]