Josef Franta Šumavský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Franta Šumavský)
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Franta - Šumavský

Josef Franta Šumavský (Jan Vilímek 1886)
Narození 27. listopadu 1796
Poleňka
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 22. prosince 1857 (ve věku 61 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Podpis Josef Franta - Šumavský – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Franta Šumavský (27. listopadu 1796 Poleňka[1]22. prosince 1857 Praha), vl. jm. Josef Franta, byl český obrozenecký spisovatel, pedagog, lexikograf a organizátor kulturního života v Praze.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z chudé rodiny venkovského tesaře. Do školy chodil v obci Poleň. Velkým životním štěstím pro něj bylo seznámení s mladším bratrem místního faráře, který jej inspiroval a připravil ke studiu na klatovském gymnáziu. Po jeho absolvování odešel do Prahy, kde vystudoval filozofii a vstoupil do řádu benediktinů na Emauzech. V Praze se sblížil s předními obrozenci té doby – Dobrovským, Nejedlým, Jungmannem a Hankou. Všichni pociťovali omezenost tehdejší češtiny a studovali staročeské knihy. Franta se účastnil v řadě oblastí – srovnávacích jazykových studiích, mluvnici, sestavování slovníků, národopise i poezii. K diskusím přispěl například pracemi Zastaralé formy českého slovesa, vysvětlené od Jos. Vlad. Franty, v Praze 1829. Napsal i básnickou sbírku Dvanáctero drobných písní.[2]

Roku 1830 založil s Amerlingem, Tomíčkem a J. J. Langerem časopis Čechoslav. Společně s Tomíčkem pak vydal i sbírku slovanských národních pověstí Slovanka.[2]

Po několika letech vystoupil z kláštera a stal se pomocným učitelem v opatrovně na Hrádku, kterou vedl Jan Svoboda. Sice tam dlouho nevydržel, ale seznámil se s obyvateli pražského Podskalí (mezi nimi byl např. František Dittrich) a získal pedagogické zkušenosti, které později využíval jako soukromý učitel ve vlivných vlasteneckých rodinách. Potom pracoval jako korektor v arcibiskupské tiskárně. Vydal další práce, jako například Život Jana Augusty staršího (1837), Otčenáš slovanský ve čtyřech nářečích (1840, snaha o sjednocení slovanského jazyka) a Prokop Opatrný, aneb dobrá rada v potřebě (poučný spis o tulákovi, ze kterého se stal dobrý rolník).[2]

V letech 1840 – 41 byl členem vlastenecké skupiny, která mimo jiné zorganizovala první český bál. Jednou ze snah obrozenců v té době bylo, zapojit do vlastenecké práce ženy. Pořádali proto plesy, společenské zábavy i výlety do okolí Prahy.[3] Do popředí se brzy dostala krásná Bohuslava Rajská, která si rychle získala množství ctitelů. Franta Šumavský se do ní zamiloval. K jeho velkému zklamání se ale provdala za F. L. Čelakovského.[2]

Neúspěch v lásce si Šumavský vynahrazoval usilovnou prací. Hynek Jakub Heger, autor české těsnopisné soustavy, ho během návštěvy Prahy roku 1845 inspiroval k napsání propagační publikace Parochod a těsnopis, kde zdůrazňoval význam této disciplíny v dynamické době železnic a parních strojů. Učil také češtinu na Žofínské akademii; v té souvislosti napsal Já budu zpívat jako Čech a Proč se mají chovanci Žofínské akademie v českém jazyce vyučovati. Roku 1846 dokončil nové vydání německo-českého slovníku (pokračoval v díle Josefa Jungmanna) a v následujících pěti letech sestavil česko-německý slovník.[2]

Roku 1845 propukl na obrozenecké scéně spor o český pravopis – zda používat starší formy s w a au, či je nahradit moderními v / ou. Na straně tradice stály nejvýznamnější osobnosti jako František Palacký, Pavel Josef Šafařík, Karel Havlíček Borovský a Karel Vladislav Zap; proti nim Franta Šumavský, Václav Hanka, Karel Boleslav Štorch a Jakub Josef Malý.[2] Hlavně Šumavského zásluhou vyšla z tohoto nerovného souboje dohoda o zavedení moderního pravopisu.[4]

Roku 1848 se účastnil první porady ve Svatováclavských lázních. Na podzim se stal redaktorem nově založeného pedagogického časopisu Posel z Budče. Když téhož roku zavedli výuku češtiny do škol, získal Šumavský místo suplenta v akademickém gymnáziu staroměstském. Toto zaměstnání ale ztratil, když při zkoušce neudělil nezaslouženou protekci synovi tehdejšího místodržitele. Pokoušel se pak získat práci na novoměstském gymnáziu, ale z administrativních důvodů (neměl úřední zkoušku z češtiny) ho nepřijali ani tam. Poslední léta života věnoval sestavování všeslovanského slovníku. Ten ale již nedokončil.[2]

Josef Franta Šumavský zažil množství zklamání. Navzdory úsilí a množství vykonané práce byl vždy v druhé řadě za známějšími a viditelnějšími osobnostmi. Velkých životních úspěchů nedosáhl. Současníci i pozdější generace ale oceňovali jeho organizátorství, hlavně při uspořádání prvního českého plesu, a podíl na tvorbě slovníků. Významný byl i jeho vítězný zápas za moderní pravopis.[4] Na jeho pohřbu zazpívali Jan Nepomuk Maýr a Karel Strakatý.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b c d e f g h RANK, Josef. Josef Franta Šumavský. Zlatá Praha. 8 1886, roč. 3, čís. 36, s. 570 - 571. Dostupné online.  
  3. Karel Havlíček Borovský na to zjevně narážel v VIII. zpěvu skladby Křest svatého Vladimíra: Zachovej nám, pane bože! Frantu Šumavského: že je každá kamarila pohlavní ženského.
  4. a b Josef Franta Šumavský. Humoristické listy. 8 1886, roč. 28, čís. 35, s. 288. Dostupné online.  

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 167–169.  
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 609.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 737–739.  
  • KAŇÁK, Miloslav. Josef Franta Šumavský : Ze života a díla. Praha : SPN, 1965. 180 s.
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 102–103.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 275–276.  
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 67–68.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]