Francouzský národní orchestr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Francouzský národní orchestr po svém koncertu za řízení Daniele Gattiho v roce 2009

Francouzský národní orchestr (francouzsky: Orchestre national de France) je symfonický orchestr se sídlem v Paříži. Od svého založení v roce 1934 se stal jedním z nejvýznamnějších těles svého druhu ve Francii. Vedli ho nejvýznamnější francouzští dirigenti své doby jako Désiré-Émile Inghelbrecht, Manuel Rosenthal, Roger Désormière, André Cluytens, Jean MartinonCharles Munch i vynikající zahraniční umělci (Otto Klemperer, Carl SchurichtSergiu Celibidache, Leonard Bernstein, Lorin Maazel, Kurt Masur a další). Od roku 2008 je jeho šéfdirigentem, s oficiálním titulem hudební ředitel, Daniele Gatti

Patří do správy francouzského národního rozhlasu Radio France a vystupuje zejména v Théâtre des Champs-Élysées a v koncertní síni Maison de la Radio.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

  • 1934–1945 Národní orchestr (francouzsky: Orchestre national)
  • 1945–1949 Národní orchestr Francouzského rozhlasu (francouzsky: Orchestre national de la Radiodiffusion française)
  • 1949–1964 Národní orchestr RTF (francouzsky: Orchestre national de la RTF, Orchestre national de la Radio-télévision française)
  • 1964–1974 Národní orchestr ORTF (francouzsky: Orchestre national de l'ORTF, Orchestre national de l'Office de radiodiffusion-télévision française)
  • od roku 1975 Francouzský národní orchestr (francouzsky: Orchestre national de France)

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Orchestr založil svým dekretem ministr pošt Jean Mistler 18. února 1934. Jeho prvním stálým dirigentem (šéfdirigentem) se stal Désiré-Emile Inghelbrecht.[1] Hráči dostali exkluzivní smlouvy, takže nemohli současně vystupovat v jiných orchestrech, například v orchestru Pařížské opery. První koncert měl 13. března 1934 na programu francouzský a německý repertoár, konal se v sále Pařížské konzervatoře. Koncerty v prvních letech řídili kromě Inghelbrechta také Roger Désormière, Eugène Bigot nebo Manuel Rosenthal. V listopadu 1935 dvakrát dirigoval Arturo Toscanini.

V roce 1939 musela část hráčů odejít při mobilizaci do armády, zbytek tělesa se usadil 26. října 1939 v Rennes a po bombardování města byl 16. června 1940 rozpuštěn. Obnovil ho režim ve Vichy v březnu 1941, v té době sídlil v Marseille a nesměli v něm působit židovští hudebníci.[1] V březnu 1943 se přesunul zpět do Paříže.

Po osvobození nahradil na postu šéfdirigenta Inghelbrechta, který byl spojován s kolaborantským režimem, Manuel Rosenthal. Orchestr se dostal pod správu francouzského rozhlasu. Proto se postupně měnilo jméno orchestru.

Rosenthal modernizoval repertoár orchestru a pozval k účinkování další významné dirigenty jako Rogera Désormièra, Jeana MartinonaOtto Klemperera, Charlese MunchaPaul Kletzkiho a další. V roce 1947 je pořízena první oficiální nahrávka orchestru (Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského a Ravelovo Bolero pod řízením Kletzkiho).[1] Do repertoáru se dostávají díla skladatelů 20. století (Pierre BoulezBéla BartókOlivier MessiaenHenri Dutilleux a další), mnohá z nich ve světových či francouzských premiérách.[1]

Stálým dirigentem byl Roger Désormière, ale po mozkové mrtvici, po které v roce 1952 ochrnul, nebyl okamžitě nahrazen. Nejčastěji pak dirigoval André Cluytens.[2] Nejslavnější premiérou v 50. letech se staly Déserts Edgara Varèse, uvedené pod řízením Hermanna Scherchena 2. prosince 1954, které způsobily skandál. Brazilský skladatel Heitor Villa-Lobos nahrál s orchestrem v 50. letech celou řadu svých kompozic pro společnost EMI.

V roce 1960 převzal vedení orchestru Maurice Le Roux, první s prestižním titulem hudební ředitel. V roce 1967 vznikla tělesu konkurence v podobě nově založeného Pařížského orchestru s šéfdirigentem Charlesem Munchem. O rok později tak Národní orchestr získal také špičkového hudebního ředitele v osobě Jeana Martinona. S ním za dirigentským pultem vznikly nahrávky kompletního díla Clauda Debussyho a kompletních symfonií Camille Saint-Saënse. V roce 1973 se stálým hostujícím dirigentem stal Sergiu Celibidache, ale po konfliktech s některými hudebníky své angažmá o dva roky později ukončil.

V roce 1975 vzniklo Radio France a pod jeho patronátem získal orchestr své nynější jméno. Vedle něho Radio France založilo spojením několika menších těles Filharmonický orchestr Radia France a Francouzský národní orchestr se tak plně stal reprezentantem francouzské národní hudební kultury. Nemá sice šéfdirigenta, ale zato spolupracuje s celou řadou vynikajících hostů ze zahraničí, jako byli Leonard Bernstein, Wolfgang SawallischSeidži Ozawa a především Lorin Maazel. Ten byl v roce 1977 jmenován stálým hostujícím dirigentem a v roce 1988 se pak stal hudebním ředitelem.

V roce 1991 ho v této funkci nahradil Charles Dutoit, přicházející z Montrealského symfonického orchestru. Kritika ale jeho působení oceňovala negativně, ať jde o složení programů nebo úroveň interpretace.[3] Přesto zůstal ve vedení až do roku 2001, kdy ho nahradil Kurt Masur a toho pak v roce 2008 Daniele Gatti.

Stálí dirigenti[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Orchestre National de France na anglické Wikipedii.

  1. a b c d Orchestre national de France [online]. Encyclopaedia universalis. Dostupné online. 
  2. BAECK, Erik. André Cluytens, itinéraire d'un chef d'orchestre. Brussels: Mardaga, 2009. S. 148-50. 
  3. MERLIN, Christian. Riccardo Muti fête les 80 ans de l'Orchestre national de France. Le Figaro [online]. 2014-03-17. Dostupné online. (francouzsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]