Přeskočit na obsah

Frakce Rudé armády

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Znak Frakce Rudé armády – rudá hvězda a samopal Heckler & Koch MP5

Frakce Rudé armády (německy Rote Armee Fraktion, zkratkou RAF, známá také jako skupina Baader–Meinhof nebo gang Baader–Meinhof (německy Baader-Meinhof-Gruppe / Baader-Meinhof-Bande) byla západoněmecká ultralevicová teroristická[a] skupina aktivní v letech 1970–1998. Sami se označovali jako komunistická antiimperialistickou městská partyzánská skupina. Věnovala se ozbrojenému odporu proti tomu, co považovala za fašistický stát. Členové RAF při psaní v angličtině obecně používali marxisticko-leninský termín „frakce“ (faction).[1] Mezi první vůdčí osobnosti patřili Andreas Baader, Ulrike Meinhof, Gudrun Ensslin a Horst Mahler.

RAF se během tří desetiletí dopustila řady bombových útoků, atentátů, únosů, bankovních loupeží a přestřelek s policií. Vrcholu její činnost dosáhla na konci roku 1977, což vedlo k národní krizi známé jako „německý podzim“. RAF je přičítána odpovědnost za 34 úmrtí, včetně průmyslníka a bývalého důstojníka SS Hannse Martina Schleyera, šéfa Dresdner Bank Jürgena Ponta, spolkového prokurátora Siegfrieda Bubacka, policistů a amerických vojáků dislokovaných v Německu, jakož i za řadu případů vedlejších obětí, například řidičů a osobních strážců, přičemž během téměř třiceti let její činnosti bylo zraněno mnoho dalších osob; 26 členů nebo podporovatelů RAF zahynulo. Přestože je RAF známější, provedla méně útoků než Revoluční buňky, které jsou považovány za odpovědné za 296 bombových útoků, žhářství a dalších útoků mezi lety 1973 a 1995.[2] Skupina byla motivována levicovými politickými postoji a vnímaným selháním generace svých rodičů vyrovnat se s německou nacistickou minulostí, a v pozdějších letech se některým bývalým členům dostalo podpory od Stasi a dalších bezpečnostních služeb východního bloku.[3]

Někdy se o skupině hovoří z hlediska generací:

  • „první generace“, kterou tvořili Baader, Ensslin, Meinhof a další;
  • „druhá generace“, po zatčení většiny první generace v roce 1972;
  • „třetí generace“, která existovala v 80. a 90. letech až do roku 1998, poté co první generace zemřela v roce 1977 ve věznici s nejvyšší ostrahou Stammheim.

Dne 20. dubna 1998 byl tiskové agentuře Reuters faxem zaslán osmistránkový strojopisný dopis v němčině, podepsaný „RAF“ s červenou hvězdou se samopalem, v němž skupina oznámila své rozpuštění.[4] V roce 1999, po loupeži v Duisburg, byly nalezeny důkazy ukazující na Ernsta-Volkera Stauba a Danielu Klette, což vedlo k oficiálnímu vyšetřování možného znovuobnovení činnosti.[5]

Původ

[editovat | editovat zdroj]
Veřejný plakát Frakce Rudé armády z roku 1972 vydaný Spolkovým kriminálním úřadem, vystavený v Deutsches Museum v Mnichově

Původ skupiny lze najít ve studentském hnutí v západním Německu na konci šedesátých let 20. století. Pokojné protesty se změnily v nepokoje 2. června 1967, když Muhammad Rezá Pahlaví, íránský šáh, navštívil Západní Berlín. Po dni prudkých protestů exilových Íránců podporovaných německými studenty, navštívil šáh Berlínskou operu, kde se shromáždili demonstranti. Během demonstrací u budovy opery byl německý student Benno Ohnesorg zastřelen policistou (a spolupracovníkem Stasi)[6] Karl-Heinz Kurrasem. Tento čin byl kvalifikován jako nutná sebeobrana a Kurras byl osvobozen. Reakcí na tyto události byl vznik několika radikálních skupin jako Hnutí 2. června či skupiny okolo Andrease Baadera.

Andreas Baader, jeho přítelkyně Gudrun Ensslinová, dále Thorwald Proll a Horst Söhnlein z protestu proti válce ve Vietnamu spáchali 2. dubna 1968 dva bombové útoky na obchodní domy ve Frankfurtu nad Mohanem. Krátce nato byli zatčeni. Poté, co se odvolali, byli v listopadu 1969 propuštěni, rozsudek však byl potvrzen a skupina až na Söhnleina, který ji opustil, utekla do ciziny. Po pobytu ve Francii, Švýcarsku a Itálii se vrátili do Německa, kde na ně byl vydán zatykač. Baader a jeho kumpáni se přidali ke skupině vedené právníkem Mahlerem, ale 3. dubna 1970 byli dopadeni na západoberlínském hřbitově při předávce zbraní. Policejní akce skončila pouze dopadením Baadera, ostatní využili tmy a uprchli.

Vznik RAF

[editovat | editovat zdroj]
Následky útoku na americké velitelství ve Frankfurtu nad Mohanem: zabit podplukovník Paul Bloomquist, 13 zraněných

Baadera často ve vězení navštěvovali právník Horst Mahler, sympatizující novinářka Ulrike Meinhofová a pod falešnou identitou i hledaná Gudrun Ensslinová, která využila padělané legitimace pracovnice advokátní komory na jméno Greta Weltemeier. Byl naplánován Baaderův útěk. Baader navštívil 14. května 1970 studovnu Institutu pro sociální otázky, kde na něj čekala Ulrike Meinhofová. Později se k ní přidaly Ingrid Schubertová a Irene Georgensová, která byla přítelkyní Ulrike. Rozhodující roli sehrál další terorista Hans-Jürgen Bäcker, kterému Schubertová otevřela, ačkoliv do studovny kvůli přítomnosti Baadera neměl mít nikdo přístup. Bäcker postřelil do břicha archiváře Georga Linkeho, za pomoci ostatních odzbrojil ostrahu a poté všichni včetně Baadera utekli oknem.

Útěkem Baadera z vězení vznikla první generace RAF někdy označovaná jako „Skupina Baader-Meinhofová“. Aby seznámili svět se svou existencí, využili známé francouzské novinářky Michéle Rayové, kterou pozvali do Berlína. Několik měsíců trénovali v Jordánsku u palestinské organizace Fatah a pak v letech 1970–1972 provedli sérii přepadení bank. V květnu 1972 zahájila RAF sérii bombových útoků, tzv. Květnovou ofenzívu:[7]

  • 11. května, v reakci na zaminování severovietnamských přístavů[8], odpálilo „komando Petry Schelmové“ (zabita při přestřelce s policií 15. července 1971) nálože ve velitelství americké armády ve Frankfurtu nad Mohanem. Výbuch zabil jednoho vojáka a třináct zranil.
  • 13. května nastražilo „komando Thomase Weissbeckera“ nálože v policejních stanicích v Mnichově (dvanáct raněných) a Augsburgu (jeden raněný). Akce byla odplatou za smrt Weissbeckera[9], zastřeleného policií 2. března 1972.
  • 15. května umístilo „komando Manfreda Grashofa“ nálož do auta Wolfganga Buddenberga, soudce nejvyššího soudu v Karlsruhe. Výbuchem byla těžce zraněna jeho manželka Gerta Buddenbergová, která do auta nastoupila místo něj. Grashof byl postřelen 2. března 1972 při pokusu o vyzvednutí věcí z Weissbeckerova bytu a soudce Buddenberg nařídil jeho přesun z nemocnice do vězeňské cely a později izolace. Buddenberg byl komandem obviňován z porušování práv vězňů RAF.[10]
  • 19. května uložilo „komando 2. června“ (datum zastřelení Benno Ohnesorga) časované nálože v budově vydavatelství Springer v Hamburku. Celkem tři telefonická varování byla ignorována a výbuch si vyžádal sedmnáct raněných. Útok byl reakcí na zaujetí novin namířené proti Nové levici, komunistickým stranám a osvobozeneckým hnutím.[11]
  • 24. května, v reakci na bombardování Vietnamu[12], uložilo „komando 15. července“ časované nálože ve velitelství americké armády v Heidelbergu. Výbuch zabil tři vojáky a pět zranil.

V červnu 1972 pak byli krátce po sobě zatčeni zbývající členové tzv. první generace RAF Gudrun Ensslinová, Brigitte Mohnhauptová, Bernhard Braun a Ulrike Meinhofová.

Jednou z největších akcí RAF bylo přepadení západoněmeckého velvyslanectví ve Stockholmu 24. dubna 1975, kterého se zúčastnili jak členové RAF, tak i bývalí členové jiné levicové teroristické organizace, SPK.[13] Teroristé požadovali propuštění zatčených osob ze skupiny Baader-Meinhofová. Obléhání velvyslanectví trvalo necelých dvanáct hodin a zahynuli při něm dva rukojmí a dva únosci.[14] Členové skupiny Baader-Meinhofová byli odsouzeni v roce 1977. Meinhofová se v cele oběsila 9. května 1976, spekuluje se, že důvodem byly spory a konflikty s ostatními z RAF především s Gudrun Ensslinovou, sice méně slavnou, ale ve skutečnosti vůdčí postavou RAF. Objevily se však i pochybnosti, zda šlo o sebevraždu. Mezinárodní komise složená z aktivistů 15. prosince 1978 v Paříži vyslovila podezření, že na oprátku zhotovenou z útržků vězeňských ručníků Meinhofovou někdo pověsil už mrtvou. Podezřelých okolností bylo více, mezi jinými i výrok její sestry, která prohlásila, že Ulrika nikdy na sebevraždu nepomýšlela. Při návštěvě ve vězení prý sestře řekla: „Až uslyšíš, že jsem si vzala život, můžeš si být jista, že mě zavraždili.“

Druhá generace

[editovat | editovat zdroj]

Právě v souvislosti s procesem proti členům RAF zvýšila aktivitu druhá generace RAF, mezi které patřili mimo jiné Christian Klar, Brigitte Mohnhauptová, Knut Folkerts a Günter Sonnenberg. V září 1977 unesli Hannse-Martina Schleyera, prezidenta Německého svazu zaměstnavatelů (bývalého příslušníka jednotek SS, mj. spoluzodpovědného za arizaci protektorátního průmyslu), a požadovali propuštění vězněných členů RAF. Ve stejnou dobu skupina arabských teroristů pod velením „kapitána“ Martyra Mahmuda (vlastním jménem Zohjar Júsuf Akaša) unesla let Lufthansa 181 na cestě z Mallorky, jejich požadavkem také bylo propuštění členů RAF a navíc dvou členů Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Požadavkům nebylo vyhověno a letadlo po dramatické cestě a zastřelení kapitána Jürgena Schumanna bylo na letišti v Mogadišu osvobozeno německou speciální jednotkou GSG 9. Následující den ráno byli ve svých celách nalezeni Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Jan-Carl Raspe mrtví, během noci spáchali podle oficiální verze sebevraždu. Unesený Schleyer byl zastřelen. Skupina pokračovala v útocích proti policejním a americkým vojenským cílům. Počátkem 80. let skupinu opustilo mnoho členů, kteří dostali novou identitu ve Východním Německu. Z hlavních osob byli v roce 1982 zatčeni Brigitte Mohnhauptová a Christian Klar.

Třetí generace

[editovat | editovat zdroj]

Třetí generace RAF se v letech 1985–1993 zaměřila výhradně na atentáty, které byly podstatně jednodušší, než únosy a vydírání, přičemž mezi cíle teroru už nepatřili hlavní „představitelé německého kapitalismu a imperialismu“, ale také osoby širší veřejnosti prakticky neznámé. Mezi jejich oběti patří průmyslník Ernst Zimmermann, člen představenstva Siemensu Karl-Heinz Beckurts a vedoucí odboru na ministerstvu zahraničí Gerold von Braunmühl. Obětí posledního úspěšného atentátu RAF se 1. dubna 1991 stal Detlev Karsten Rohwedder, ředitel státní organizace Treuhand zodpovědné za privatizaci východoněmeckých podniků. V březnu 1993 podnikla RAF bombový útok na stavbu nové věznice ve Weiterstadtu a krátce poté měli být na základě práce tajného agenta, který pronikl do RAF, zatčeni Birgit Hogefeldová a Wolfgang Grams. Grams při zatýkání zastřelil jednoho policistu a druhého postřelil. Grams se následně střelil do hlavy a následkům zranění posléze v nemocnici podlehl.

Rozpuštění

[editovat | editovat zdroj]

20. dubna 1998 byl tiskové agentuře Reuters faxem zaslán osmistránkový strojopisný dopis v němčině, podepsaný „RAF“ s červenou hvězdou se samopalem, v němž skupina oznámila své rozpuštění:

„ Před téměř 28 lety, 14. května 1970, vznikla RAF v rámci osvobozovací akce. Dnes tento projekt ukončujeme. Městská guerilla ve formě RAF je nyní historií. (německy Vor fast 28 Jahren, am 14. Mai 1970, entstand in einer Befreiungsaktion die RAF. Heute beenden wir dieses Projekt. Die Stadtguerilla in Form der RAF ist nun Geschichte.) “

V reakci na toto prohlášení bývalý prezident Spolkového kriminálního úřadu (BKA) Horst Herold uvedl: „Tímto prohlášením si Frakce Rudé armády postavila vlastní náhrobek.“[15]

Odkaz

[editovat | editovat zdroj]

Horst Mahler, zakládající člen RAF, se později v životě stal hlasitým neonacistou a popíračem holokaustu.[16][17] V roce 2005 byl odsouzen k šesti letům vězení za podněcování k rasové nenávisti vůči Židům.[18][19] Je zaznamenán jeho výrok "Der Feind ist der Gleiche" („Nepřítel je tentýž“).[20]

V roce 2007, uprostřed rozsáhlé mediální kontroverze, německý prezident Horst Köhler zvažoval udělení milosti členovi RAF Christianu Klarovi, který o milost požádal již o několik let dříve. 7. května 2007 byla milost zamítnuta; běžné[b] podmínečné propuštění bylo později uděleno dne 24. listopadu 2008.[21] Členka RAF Brigitte Mohnhaupt byla 12. února 2007 německým soudem podmínečně propuštěna na pět let a Eva Haule byla propuštěna dne 17. srpna 2007.

V roce 2011 byla poslední vězněná členka RAF, Birgit Hogefeld, podmínečně propuštěna.[22]

Policie v Evropě vyšetřující pobyt Ernst-Volker Stauba, Burkharda Garwega a Daniely Klette uvedla, že pátrání proběhlo ve Španělsku, Francii a Itálii.[23] Následovalo to po zprávách, že by se mohli skrývat v Nizozemsku v roce 2017 poté, co byli podezřelí z organizování loupeží v supermarketech a při přepravě hotovosti ve městech Wolfsburg, Brémy a Cremlingen mezi lety 2011 a 2016.[24][25][26] 26. února 2024 byla Daniela Klette zatčena v Berlíně; podle zprávy v The Guardian následovalo její zatčení po investigativní televizní reportáži o pohřešovaném triu, která vyvolala 250 nezávislých oznámení místní policii o jejich možném pobytu.[27]

Podle odborného výzkumu dokumentů Stasi byli členové RAF ve Východním Německu školeni a podporováni příslušníky Stasi Arbeitsgruppe des Ministers S.[3]

Frakce Rudé armády v umění

[editovat | editovat zdroj]
  • V roce 1994 malíř Josef Žáček vystavil v pražské galerii Behémót sérii kontroverzních portrétů hledaných členů poslední generace R.A.F.[28], které vytvořil rok před tím při svém pobytu ve Švýcarsku a které byly inspirovány událostmi v Bad Kleinen v červnu 1993. Výstava vzbudila velký ohlas[29]; autor klade otázky o smyslu a povaze anarchie a terorismu.[30][31]
  • Snímek Reinharda Hauffa Stammheim (1985) rekonstruuje soudní líčení s představiteli RAF na základě dochovaných protokolů z procesu. Děj je omezen téměř výlučně na jednací síň a během procesu používá zaznamenané originální citáty přítomných. V roce 1986 snímek získal na Berlinale Zlatého medvěda.
  • Vyobrazení a narážky na R.A.F. se objevují ve videoklipu písně "Deutschland" od německé kapely Rammstein.
  • V britském televizním seriálu Profesionálové, díl V obležení, CI5 pátrá po německé teroristické skupině Myer – Helmutová.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ „18. srpna 1976 přijalo Západní Německo § 129a trestního zákoníku, který zavedl trestný čin ‚zakládání, členství nebo podpory teroristické organizace‘. Tento zákon se stal ústředním základem pro stíhání členů RAF; například Christine Dümlein, která vstoupila do RAF v roce 1980, byla odsouzena výhradně za ‚členství v teroristické organizaci‘.“Šablona:Harv; „Dümlein Christine, ... vstoupila do RAF v roce 1980, ... jediným zločinem, jehož se dopustila, bylo členství v teroristické organizaci“Šablona:Harv
  2. ↑ V Německu mohou odsouzení na doživotí požádat o podmínečné propuštění po 15 letech – v tomto případě byla tato lhůta soudem prodloužena vzhledem k počtu trestných činů – které má být uděleno, pokud již jejich propuštění nepředstavuje nebezpečí pro veřejnost.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ WAGNER, Rolf Clemens. Hartford Web Publishing. 'We Are Not Political Idiots!': Thoughts On The End Of The Red Army Fraction (RAF). Jungle World. 13 May 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 August 2011.
  2. ↑ IM.NRW.de December 2008/https://web.archive.org/web/20081202084458/http://www.im.nrw.de/sch/387.htm Archivováno 2. 12. 2008 na Wayback Machine., Innenministerium Nordrhein-Westfalen: Revolutionäre Zellen und Rote Zora.
  3. 1 2 IGEL, Regine. Terrorismus-Lügen: Wie die Stasi im Untergrund agierte. [s.l.]: Herbig, 2012. ISBN 978-3-7766-2698-8. S. 190ff.
  4. ↑ RAF-Auflösungserklärung [online]. [cit. Chyba: neplatný čas]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 October 2007. (německy)
  5. ↑ Verfassungsschutzbericht Nordrhein-Westfalen 2001: "Rote Armee Fraktion", 2001, pp. 42 ff. (September 2004/https://web.archive.org/web/20040914050214/http://www.im.nrw.de/inn/doks/vs/z2001.pdf Archivováno 14. 9. 2004 na Wayback Machine.)
  6. ↑ Archivy promluvily: Studentské bouře v roce 1967 vyvolal agent Stasi
  7. ↑ Smith, Moncourt (2009), s. 163–172
  8. ↑ For the Victory of the People of Vietnam [online]. German Guerilla [cit. 2018-12-23]. Komuniké RAF z 14. května 1972. Dostupné online. (anglicky)
  9. ↑ Attacks in Augsburg and Munich [online]. German Guerilla [cit. 2018-12-23]. Komuniké RAF z 16. května 1972. Dostupné online. (anglicky)
  10. ↑ Attack on Judge Buddenberg [online]. German Guerilla [cit. 2018-12-23]. Komuniké RAF z 20. května 1972. Dostupné online. (anglicky)
  11. ↑ Attack on the Springer Building [online]. German Guerilla [cit. 2018-12-23]. Komuniké RAF z 20. května 1972. Dostupné online. (anglicky)
  12. ↑ Attack on the Heidelberg Headquarters of the U.S. Army in Europe [online]. German Guerilla [cit. 2018-12-23]. Komuniké RAF z 25. května 1972. Dostupné online. (anglicky)
  13. ↑ Shelley Klein, Nejkrutější tajné společnosti v dějinách, Alpress, s.r.o., Frýdek-Místek, 2006, ISBN 80-7362-292-0, str. 222–243
  14. ↑ SMITH, J.; MONCOURT, André. The Red Army Faction: A Documentary History, Vol.1: Projectiles for the People. Oakland: PM Press, 2009. ISBN 978-1-60486-029-0. S. 332–337. (anglicky)
  15. ↑ KOEHLER, John O. The Stasi: The Untold Story of the East German Secret Police. [s.l.]: Westview Press, 1999. S. 449.
  16. ↑ Mahler, Horst (25 March 2001). "Discovery of God instead of Jewish Hatred". Lecture prepared for the Conference of Revisionist Historians on 3 April 2001. The meeting was prohibited by the Lebanese government on 23 March 2001.
  17. ↑ German Sentenced to 10 Months for Hitler Greeting. Der Spiegel. 29 April 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 February 2009.
  18. ↑ Neo-Nazi Horst Mahler transferred to prison in Bavaria. European Jewish Press. 29 December 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 December 2008.
  19. ↑ GRIM, William. The Strange Case of Horst Mahler. The Jewish Press. 9 June 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 March 2009.
  20. ↑ Frankfurter Rundschau, 22 April 1999; Junge Welt, February 1999
  21. ↑ Red Army Faction boss to be freed. news.bbc.co.uk. BBC News, 24 November 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 February 2015.
  22. ↑ Frühere RAF-Terroristin Hogefeld kommt auf freien Fuß. Der Tagesspiegel. 10 June 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2019. (německy)
  23. ↑ Ex-RAF-Terroristen: Trio wird im Ausland vermutet [online]. [cit. 2018-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 July 2018. (německy)
  24. ↑ New indications of German leftist terrorist group members hiding in Netherlands [online]. 28 June 2017 [cit. 2018-07-30]. Dostupné online.
  25. ↑ current wanted poster. www.bka.de. BKA, 29 July 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 March 2021.
  26. ↑ German Red Army Faction radicals 'bungled armed robbery'. www.bbc.com. BBC News, 19 January 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 May 2018. (anglicky)
  27. ↑ CONNOLLY, Kate. Red Army Faction militant arrested in Germany after decades on run [online]. 27 February 2024 [cit. 2024-03-07]. Dostupné online.
  28. ↑ Cyklus obrazů Hledání ve ztraceném prostoru 1993, kontroverzní sérii portrétů hledaných členů poslední generace R.A.F
  29. ↑ Kozelka M., Dámy a pánové (jiné dějství), Ateliér č. 6/1994
  30. ↑ Petráček Z., Raději tupou prosperitu, Respekt č. 21, 1994
  31. ↑ Verecký L., Rozhovor s Josefem Žáčkem, MF Dnes magazín č. 19, 12. 5. 1994
  32. ↑ Baader Meinhof Komplex [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2021-07-24]. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • AUST, Stefan. Baader Meinhof komplex. Praha: Knižní klub, 2010. ISBN 978-80-242-2826-6
  • PEŠTA, Mikuláš. O ozbrojeném boji v západní Evropě. Italský a německý levicový terorismus sedmdesátých let v transnacionální perspektivě. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018. ISBN 978-80-7308-752-4

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Frakce_Rudé_armády&oldid=25668549“