Přeskočit na obsah

Ethanolamin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ethanolamin
Strukturní vzorec
Strukturní vzorec
Model molekuly
Model molekuly
Obecné
Systematický název2-aminoethanol
Sumární vzorecC2H7NO
Vzhledbezbarvá kapalina
Identifikace
Registrační číslo CAS141-43-5
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP)205-483-3
PubChem700
ChEBI16000
SMILESC(CO)N
InChIInChI=1/C2H7NO/c3-1-2-4/h4H,1-3H2
Číslo RTECSKJ5775000
Vlastnosti
Molární hmotnost61,083 g/mol
Teplota tání10,3 °C (283,4 K)
Teplota varu170 °C (443 K)
Hustota1,0117 g/cm3
Index lomu1,4539 (20 °C)[1]
Rozpustnost ve voděmísitelný
Tlak páry64 Pa (20 °C)[2]
Bezpečnost
GHS05 – korozivní a žíravé látky
GHS05
GHS07 – dráždivé látky
GHS07
[3]
Nebezpečí[3]
H-větyH302 H312 H314 H332 H335 H412
P-větyP261 P273 P303+361+353 P305+351+338
Teplota vzplanutí85 °C (358 K)
Teplota vznícení410 °C (683 K)
Meze výbušnosti5,5 až 17 %
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ethanolamin (též kolamin, zkráceně ETA nebo MEA) je organická sloučenina se vzorcem HOCH2CH2NH2 (C2H7NO). Patří zároveň mezi primární alkoholy i primární aminy. Jedná se o bezbarvou kapalinu s amoniakovým zápachem.[4]

Jeho deriváty mají široký výskyt v přírodě, například lipidové deriváty, ethanolamin je prekurzorem mnoha N-acylethanolaminů, které ovlivňují některé fyziologické procesy u živočichů a rostlin, například klíčení semen, interakce rostlin s patogeny, vývoj chloroplastů a kvetení.[5]kyselinou arachidonovou vytváří endokanabinoid anandamid.[6]

Ethanolamin patří mezi aminoalkoholy. Mezi deriváty ethanolaminu patří mnohé látky s antihistaminickými účinky, například karbinoxamin, klemastin, dimenhydrinát, difenhydramin a doxylamin.

Ethanolamin se vyrábí reakcí ethylenoxidu s vodným roztokem amoniaku; při této reakci rovněž vznikají diethanolamin a triethanolamin. Množství těchto produktů lze ovlivnit poměrem množství reaktantů.[7]

Biochemické vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]

V organismech je ethanolamin syntetizován dekarboxylací serinu:[8]

HOCH2CH(CO2H)NH2 → HOCH2CH2NH2 + CO2

Ethanolamin je druhou nejčastější skupinou tvořící „hlavu“ fosfolipidů, látek tvořících buněčné membrány. Také je součástí molekul jako palmitoylethanolamid, které ovlivňují CB1 receptory.[9]

Pro ethanolamin se často používá zkratka MEA, a to za účelem jeho odlišení od diethanolaminu (DEA) a triethanolaminu (TEA). Používá se na výrobu detergentů, emulgátorů, leštidel, léčiv a inhibitorů koroze a také na výrobu dalších látek.[4]

Příkladem je reakce ethanolaminu s amoniakem za vzniku ethylendiaminu, z něhož se dále získává Kyselina ethylendiamintetraoctová používaná jako chelatační činidlo.

Čištění plynů

[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako ostatní aminy patří i ethanolamin mezi slabé zásady, což se využívá při čištění plynů. Monoethanolaminy mohou velmi účinně z plynů vzniklých spalováním uhlí, methanu či bioplynu účinně odstraňovat oxid uhličitý (CO2). Tento postup se také používá k obnovování vzduchu na palubách ponorek.

MEA ionizuje kyselé látky obsažené v těchto plynech, čímž se jejich molekuly stávají polárními a tak i lépe rozpustnými.

Čisticí roztoky MEA mohou být regenerovány pomocí regeneračních zařízení. Při zahřání MEA uvolňuje rozpuštěné H2S a CO2, čímž opět vzniká čistý roztok.[7][10]

Ostatní použití

[editovat | editovat zdroj]

Ve farmacii se MEA obvykle používá na přípravu emulzí nebo tlumivých roztoků. Lze jej využít též v kosmetice jako regulátor pH.[11]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ethanolaminé na anglické Wikipedii.

  1. R. E. Reitmeier; V. Sivertz; H. V. Tartar. Some Properties of Monoethanolamine and its Aqueous Solutions. Journal of the American Chemical Society. 1940, s. 1943–1944. 
  2. Ethanolamine MSDS [online]. Acros Organics. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-15. (anglicky) 
  3. a b Ethanolamine. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Matthias Frauenkron; Johann-Peter Melder; Günther Ruider; Roland Rossbacher; Hartmut Höke. Ullmann's Encyclopedia of Industrial Chemistry. Weinheim: Wiley-VCH, 2002. ISBN 3527306730. Kapitola Ethanolamines and Propanolamines. 
  5. Bruna G. Coutinho; Emily Mevers; Amy L. Schaefer; Dale A. Pelletier; Caroline S. Harwood; Jon Clardy; E. Peter Greenberg. A plant-responsive bacterial-signaling system senses an ethanolamine derivative. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 25. 9. 2018, s. 9785–9790. Dostupné online. ISSN 0027-8424. PMID 30190434. 
  6. V. Di Marzo; L. De Petrocellis; N. Sepe; A. Buono. Biosynthesis of anandamide and related acylethanolamides in mouse J774 macrophages and N18 neuroblastoma cells. Biochemical Journal. 15. 6. 1996, s. 977. Dostupné online. PMID 8670178. 
  7. a b Klaus Weissermel; Hans-Jürgen Arpe; Charlet R. Lindley; Stephen Hawkins. Industrial Organic Chemistry. [s.l.]: Wiley-VCH, 2003. ISBN 3-527-30578-5. Kapitola Chap. 7. Oxidation Products of Ethylene. 
  8. [cit. 2015-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-08-21. (anglicky) 
  9. A. Calignano; G. La Rana; D. Piomelli. Antinociceptive activity of the endogenous fatty acid amide, palmitylethanolamide. European Journal of Pharmacology. 2001, s. 191–198. Dostupné online. PMID 11426841. 
  10. Ethanolamine [online]. Occupational Safety & Health Administration [cit. 2008-05-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-05-03. (anglicky) 
  11. F. Carrasco. Industrial Organic Chemistry. [s.l.]: www.imagenpersonal.net, 2009. ISBN 978-84-613-4979-1. Kapitola Ingredientes Cosméticos, s. 306.