Fiat G.91
| G.91 "Gina" | |
|---|---|
 Fiat G.91 (32+72) v muzeu Luftwaffe na letišti Gatow | |
| Určení | bitevní letoun |
| Původ | Itálie |
| Výrobce | Fiat Aviazione Aeritalia |
| Šéfkonstruktér | Giuseppe Gabrielli |
| První let | 9. srpna 1956 |
| Zařazeno | 1958 |
| Vyřazeno | 1995 |
| Charakter | Vyřazen |
| Uživatel | Aeronautica Militare Luftwaffe Portugalské letectvo |
| Výroba | 1956-1977 |
| Vyrobeno kusů | 770 ks |
| Další vývoj | Fiat G.91Y |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fiat G.91 byl lehký proudový bitevní letoun vyvinutý italskou firmou Fiat Aviazione.
Vývoj[editovat | editovat zdroj]
Projekt G.91 vznikl v roce 1953 jako reakce na výběrové řízení NATO za účelem sjednocení leteckého parku jeho členských států. Požadavek zněl na konstrukčně robustní stíhací bombardér, nenáročný na údržbu, se schopností operovat z kvalitativně horších VPD. G.91 vycházel z typu North American F-86 Sabre,[ujasnit][zdroj?] který tehdy společnost FIAT montovala z dílů dodávaných z USA.
Krátce po zalétání prototypu 9. srpna 1956 se stroji za letu utrhly ocasní plochy, nastalo tedy zdržení s přestavbou druhého prototypu, který byl zalétán v červenci 1957. Měl instalovanou pohonnou jednotku Bristol BOr.3 Orpheus o tahu 21,59 kN oproti BOr.1 o 18,04 kN u prvního prototypu. Došlo tak ke zlepšení výkonů a letových vlastností.
.jpg)
Pro nezájem kontinentálních států NATO o letoun Fiat G.91 se jeho sériová výroba soustředila na objednávky Itálie a NSR. Stroje Aeronautica Militare nesly označení G.91R-1, G.91R-1A a G.91R-1B, které byly vyrobeny v celkovém počtu 98 kusů. Produkce dále zahrnovala 78 bojově cvičných letounů Fiat G.91T-1. Motory Bristol-Siddeley 803 Orpheus o tahu 22,22 kN vyráběl v licenci FIAT. Výzbroj tvořila čtveřice pevných kulometů M-3 ráže 12,7 mm, dva vnitřní pylony pro závěsné zbraně nebo nádrže unesly 227 kg a dva vnější 113 kg. V přídi byly zabudovány tři fotografické přístroje.
Italské letectvo vytvořilo ze 16 strojů ověřovací série reprezentační akrobatickou skupinu Pattuglia Acrobatica Nazionale (Frecce Tricolori) se sídlem v Rivoltě, jejíž Fiaty byly označeny G.91PAN.
Luftwaffe odkoupila nejprve přímo z Itálie 50 letounů série G.91R-3, následně pak 44 bojově cvičné G.91T-4. Jejich hlavňová výzbroj se skládala ze dvou kanónů DEFA 5-52 ráže 30 mm, každý se zásobou 125 nábojů. Další 294 kusy pak postavilo v licenci sdružení firem Messerschmitt, Heinkel a Dornier, zatímco na výrobě motorů se podílel MAN a FIAT. Rovněž německá verze nesla označení G.91R-3 a vedle detailů ve vybavení se odlišovala i silnější konstrukcí křídla, takže i na vnějších závěsech mohla nést náklady do hmotnosti 454 kg. NSR převzala také sérii 50 letounů G.91R-4 určenou původně pro Řecko, které ji však nepřijalo. Řecké vojenské letectvo v roce 1961 testovalo pouze jeden exemplář. Dalším zákazníkem se stalo Portugalsko.
Od prosince 1966 společnost FIAT testovala dvoumotorový prototyp Fiat G.91Y s dvojicí pohonných jednotek General Electric J85-GE-13A po 18,13 kN, uložených vedle sebe v rozšířeném trupu. V letech 1971-76 vojenské letectvo Itálie odebralo 45 strojů, které namísto kulometů nesly dva kanóny DEFA 552. Trup letounu G.91Y vycházel ze základního trupu cvičného G.91T, u kterého byla zadní kabina odstraněna a nahrazena další palivovou nádrží. Kapacita paliva tak byla dvojnásobná než u předcházejících jednomístných verzí.
Uživatelé[editovat | editovat zdroj]
- Německé letectvo (Luftwaffe)
- Řecké letectvo testování čtyř letadel v provozu, ale vyřazeny.
- Italské letectvo používalo 31 letadel Fiat G.91, 97 Fiat G.91R a 103 Fiat G.91T/1, vyřazeny v roce 1995[1]
- Portugalské letectvo (1966–1993)
- Americká armáda – test dvou letadel (1 G.91R/1, 1 G.91R/3) v roce 1961.[2]
Specifikace (G.91R)[editovat | editovat zdroj]
Technické údaje[editovat | editovat zdroj]
- Posádka: 1
- Rozpětí: 8,56 m
- Délka: 10,3 m
- Výška: 4,0 m
- Nosná plocha: 6,4 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 3 100 kg
- Vzletová hmotnost:5 440 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 5 500 kg
- Pohonná jednotka: 1× proudový motor Bristol Siddeley Orpheus 803 o tahu 22,2 kN
Výkony[editovat | editovat zdroj]
- Maximální rychlost: 1 075 km/h (580 kn, 668 mph)
- Dolet: 1 150 km
- Bojový rádius: 750 km[3]
- Operační dostup: 13 100 m
- Počáteční stoupavost: 30 m/s
- Plošné zatížení: 331 kg/m²
- Poměr tah/hmotnost: 0,42
Výzbroj[editovat | editovat zdroj]
- Kanony: 4× kulomet Browning M3 ráže 12,7 mm (0.50 in) nebo 2× 30mm kanon DEFA (pouze Luftwaffe G.91R/3)
- Závěsy: 4× pylon pod křídly o nosnosti 680 kg (1,500 lb) pro G.91R/3 & R/4 a 500 kg (1,100 lb) pro G.91R/1 a možnosti kombinace
- Rakety: 2× kontejnery Matra (každý s 19× raketou SNEB ráže 68 mm); nebo 18× raketa Hispano SURA R80 ráže 80 mm
- Pumy: Široké spektrum zbraní vzduch-země včetně neřízených železných pum
- Ostatní:zbraňové kontejnery nebo přídavné nádrže pro větší dolet
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha: Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Letouny přímé letecké podpory, s. 288–289.
- NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x.
- GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 249.
- JACKSON, Robert. Moderní vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-190-7. S. 30–33.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Italian Air Force Aircraft Types [online]. Dostupné online.
- ↑ Harding, p.128.
- ↑ Robert Jackson, Moderní vojenská letadla , Aeritalia G.91, 2006, str. 33
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fiat G.91 na Wikimedia Commons
- (anglicky) Kamufláže letounu Fiat G.91 Archivováno 31. 10. 2019 na Wayback Machine.
- (anglicky) Fotogalerie letounu Fiat G.91
