Fiat G.91

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
G.91 "Gina"
Fiat G.91 (32+72) v muzeu Luftwaffe v Gatow
Fiat G.91 (32+72) v muzeu Luftwaffe v Gatow
Určení bitevní letoun
Výrobce Fiat Aviazione
Aeritalia
Šéfkonstruktér Giuseppe Gabrielli
První let 9. srpna 1956
Zařazeno 1958
Vyřazeno 1995
Charakter Vyřazen
Uživatel Aeronautica Militare
Luftwaffe
Portugalské vzdušné síly, Angola[zdroj?]
Vyrobeno kusů 770 ks
Další vývoj Fiat G.91Y

Fiat G.91 byl lehký proudový bitevní letoun vyvinutý italskou firmou Fiat Aviazione.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Projekt G.91 vznikl v roce 1953 jako reakce na výběrové řízení NATO za účelem sjednocení leteckého parku jeho členských států. Požadavek zněl na konstrukčně robustní stíhací bombardér, nenáročný na údržbu, se schopností operovat z kvalitativně horších VPD. G.91 vycházel z typu North American F-86 Sabre,[ujasnit][zdroj?] který tehdy společnost FIAT montovala z dílů dodávaných z USA.

Krátce po zalétání prototypu 9. srpna 1956 se stroji za letu utrhly ocasní plochy, nastalo tedy zdržení s přestavbou druhého prototypu, který byl zalétán v červenci 1957. Měl instalovanou pohonnou jednotku Bristol BOr.3 Orpheus o tahu 21,59 kN oproti BOr.1 o 18,04 kN u prvního prototypu. Došlo tak ke zlepšení výkonů a letových vlastností.

Proudový motor Bristol-Siddeley Orpheus

Pro nezájem kontinentálních států NATO o letoun Fiat G.91 se jeho sériová výroba soustředila na objednávky Itálie a NSR. Stroje Aeronautica Militare nesly označení G.91R-1, G.91R-1A a G.91R-1B, které byly vyrobeny v celkovém počtu 98 kusů. Produkce dále zahrnovala 78 bojově cvičných letounů Fiat G.91T-1. Motory Bristol-Siddeley 803 Orpheus o tahu 22,22 kN vyráběl v licenci FIAT. Výzbroj tvořila čtveřice pevných kulometů M-3 ráže 12,7 mm, dva vnitřní pylony pro závěsné zbraně nebo nádrže unesly 227 kg a dva vnější 113 kg. V přídi byly zabudovány tři fotografické přístroje.

Italské letectvo vytvořilo ze 16 strojů ověřovací série reprezentační akrobatickou skupinu Pattuglia Acrobatica Nazionale (Frecce Tricolori) se sídlem v Rivoltě, jejíž Fiaty byly označeny G.91PAN.

Fiat G-91R-3, Portugalsko

Luftwaffe odkoupila nejprve přímo z Itálie 50 letounů série G.91R-3, následně pak 44 bojově cvičné G.91T-4. Jejich hlavňová výzbroj se skládala ze dvou kanónů DEFA 5-52 ráže 30 mm, každý se zásobou 125 nábojů. Další 294 kusy pak postavilo v licenci sdružení firem Messerschmitt, Heinkel a Dornier, zatímco na výrobě motorů se podílel MAN a FIAT. Rovněž německá verze nesla označení G.91R-3 a vedle detailů ve vybavení se odlišovala i silnější konstrukcí křídla, takže i na vnějších závěsech mohla nést náklady do hmotnosti 454 kg. NSR převzala také sérii 50 letounů G.91R-4 určenou původně pro Řecko, které ji však nepřijalo. Řecké vojenské letectvo v roce 1961 testovalo pouze jeden exemplář. Dalším zákazníkem se stalo Portugalsko, starší italské stroje se potom dostaly do Angoly.[ujasnit][zdroj?]

Od prosince 1966 společnost FIAT testovala dvoumotorový prototyp G.91Y s dvojicí pohonných jednotek General Electric J85-GE-13A po 18,13 kN, uložených vedle sebe v rozšířeném trupu. V letech 1971-76 vojenské letectvo Itálie odebralo 45 strojů, které namísto kulometů nesly dva kanóny DEFA 5-52. Trup letounu G.91Y vycházel ze základního trupu cvičného G.91T, u kterého byla zadní kabina odstraněna a nahrazena další palivovou nádrží. Kapacita paliva tak byla dvojnásobná než u předcházejících jednomístných verzí.

Hlavní technické údaje G.91Y[editovat | editovat zdroj]

Fiat G91T-1, Aeronautica Militare
  • Rozpětí: 9,01 m
  • Délka: 11,67 m
  • Výška: 4,43 m
  • Prázdná hmotnost: 3900 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 8700 kg
  • Maximální rychlost: 1110 km/hod
  • Operační dostup: 12 500 m
  • Bojový rádius: 750 km[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha: Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Letouny přímé letecké podpory, s. 288-289. (česky) 
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 249. 
  • JACKSON, Robert. Moderní vojenská letadla. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-190-7. S. 30-33. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Robert Jackson, Moderní vojenská letadla , Aeritalia G.91, 2006, str. 33

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]