Abú Nidal
| Abú Nidál | |
|---|---|
| Rodné jméno | Sabrí Chalíl al-Banná |
| Narození | květen 1937 Jaffa, Britský mandát Palestina |
| Úmrtí | 16. srpna 2002 Bagdád, Baasistický Irák |
| Příčina úmrtí | střelná rána |
| Národnost | palestinská |
| Alma mater | Káhirská univerzita |
| Povolání | politik |
| Politická strana | Organizace Abú Nidala |
| Nábož. vyznání | islám |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Sabrí Chalíl al-Banná (arabsky صبري خليل البنا; květen 1937 Jaffa – 16. srpna[p. 1] 2002 Bagdád), známý také pod přezdívkou Abú Nidál, byl zakladatel Revoluční rady Fatahu, militantní palestinské skupiny známé spíše jako Organizace Abú Nidála (OAN).[2] Na svém vrcholu v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století byla organizace považována za nejkrutější palestinskou skupinu.[3][4]
Abú Nidál založil Revoluční radu Fatahu v říjnu 1974 po odštěpení od Fatahu vedeného Jásirem Arafatem, frakce v rámci Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).[5] Předpokládá se, že Abú Nidál je zodpovědný za teroristické útoky ve 20 zemích, při kterých zahynulo 900 lidí.[5] Mezi nejznámější operace skupiny patří atentát na izraelského velvyslance ve Spojeném království Šloma Argova z roku 1982 a útoky na římském a vídeňském letišti z listopadu 1985.[6][7]
Zemřel po střelbě ve svém bagdádském bytě v srpnu 2002. Palestinské zdroje uváděly, že byl zabit na příkaz Saddáma Husajna, zatímco irácká vláda tvrdila, že spáchal sebevraždu.[7]
Osobní život
[editovat | editovat zdroj]Rodina a vzdělání
[editovat | editovat zdroj]Sabrí Chalíl al-Banná se narodil v květnu 1937 v Jaffě v tehdejším Britském mandátu Palestina. Jeho otec Chalíl al-Banná vlastnil 6 000 akrů pomerančovníkových hájů mezi Jaffou a Madždal (nyní Aškelon).[8][9] Rodina žila v přepychu v třípatrovém kamenném domě nedaleko pláže, který později sloužil jako izraelský vojenský soud.[8]
V rozhovoru pro časopis Der Spiegel uvedl, že jeho otec měl 13 manželek, 17 synů a 8 dcer. Josi Melman uvádí, že Sabrí vzešel z manželství s otcovou osmou manželkou.[10]
V roce 1944 nebo 1945 ho otec poslal na Francouzskou kolej svatého Josefa v Jaffě.[11] V roce 1945, když zemřel jeho otec, rodina vykázala jeho matku z domu.[12] Mimo jiné byl kvůli svým bratrům nucen tuto školu opustit a byl nimi zapsán na prestižní soukromou muslimskou školu v Jeruzalémě, kterou navštěvoval asi dva roky.[13]
První arabsko-izraelská válka
[editovat | editovat zdroj]Dne 29. listopadu 1947 se OSN rozhodla rozdělit Palestinu na dva nezávislé státy, arabský a židovský. Kvůli bojům nemohla rodina obchodovat s citrusovými plody, což se výrazně podepsalo na její finanční situaci.[13] Konkrétně v Jaffě byl v důsledku ostřelování Irgunem nedostatek potravin.[14] Podle Melmana měla rodina al-Banná dobré vztahy s židovskou komunitou, přičemž jedním z otcových přátel byl Avraham Šapira, zakladatel organizace ha-Šomer.[15]
Těsně předtím, než izraelská vojska v dubnu 1948 obsadila Jaffu, utekla rodina do Madždalu. O několik dní později byla rodina nucena opět uprchnout, tentokrát do uprchlického tábora Burajdž v Pásmu Gazy, který byl tehdy pod egyptskou kontrolou. Rodina žila devět měsíců ve stanech a byla závislá na Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky, který jí dodával základní potraviny.[16] Abú Nidál byl touto zkušeností značně ovlivněn.[16]
Pobyt v Náblusu a Saúdské Arábii
[editovat | editovat zdroj]Rodina se přestěhovala do Náblusu na Západním břehu Jordánu, tehdy pod jordánskou kontrolou.[10] Díky rodinné obchodní minulosti a penězům zde rodina opět začala podnikat.[16] V roce 1955 Abú Nidál dokončil střední školu, vstoupil do arabské nacionalistické strany Baas[17] a začal studovat strojírenství na Káhirské univerzitě, kterou však po dvou letech opustil.[18] V roce 1960 odcestoval do Saúdské Arábie, kde se vyučil malířem a elektrikářem a pracoval jako příležitostný dělník pro společnost Saudi Aramco.[18][19] Každý rok se vracel do Náblus, aby navštívil svou matku. Během jedné z těchto návštěv v roce 1962 se seznámil se svou ženou, jejíž rodina také uprchla z Jaffy. Z manželství vzešel jeden syn a dvě dcery.[20]
Politická kariéra
[editovat | editovat zdroj]
Impex a Černé září
[editovat | editovat zdroj]V Saúdské Arábii pomohl založit malou skupinu mladých Palestinců, kteří si říkali Palestinská tajná organizace. Kvůli této skutečnosti byl propuštěn ze společnosti Saudi Aramco a následně byl saúdskou vládou uvězněn a vyhoštěn.[21] S rodinou se vrátil do Náblusu a vstoupil do Fatahu vedeného Jásirem Arafatem, frakce v rámci Organizace pro osvobození Palestiny. Vykonával příležitostné práce a v politice nebyl nijak aktivní, dokud Izrael v roce 1967 nevyhrál šestidenní válku a nezískal Golanské výšiny, Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Podle Josiho Melmana ho tato válka „donutila začít jednat.“[22]
Po přestěhování do jordánského Ammánu založil obchodní společnost Impex, která dodávala Fatahu finanční prostředky. Mimo jiné se zapojil do několika legálních obchodů, díky čemuž se stal bohatým.[23]
Když ho Fatah požádal, aby si zvolil přezdívku, vybral si Abú Nidála dle svého syna Nidála.[24] Ti, kdo ho v té době znali, říkali, že byl dobrým vůdcem, nikoliv partyzánem; během bojů mezi palestinskými fidájínů a jednotkami jordánského krále Husajna I. zůstával ve své kanceláři.[25][26] V roce 1968 ho Abú Ijád jmenoval zástupcem Fatahu v súdánském Chartúmu a v červenci 1970 byl do stejné funkce jmenován také v Bagdádu. Do Bagdádu dorazil dva měsíce před vypuknutím Černého září, kdy během desetidenních bojů armáda krále Husajna vyhnala palestinské fidájíny z Jordánska. Patrick Seale napsal, že Abú Nidálova nepřítomnost v Jordánsku v tomto období, kdy bylo jasné, že král Husajn se chystá proti Palestincům zakročit, vyvolala v hnutí podezření, že mu jde jen o záchranu sebe samotného.[27]
První operace
[editovat | editovat zdroj]
Krátce po Černém září začal prostřednictvím své rozhlasové stanice Hlas Palestiny obviňovat OOP ze zbabělosti, protože souhlasila s příměřím s Husajnem I.[27] Během třetího kongresu Fatahu konaného roku 1971 se připojil k palestinskému aktivistovi a spisovateli Nádžímu Allúšovi a Abú Dáúdovi (vůdci skupiny Černé září odpovědné za mnichovský masakr z roku 1972) a vyzval k větší demokracii uvnitř Fatahu a k pomstě proti králi Husajnovi.[28]
V únoru 1973 byl Abú Dáúd v Jordánsku zatčen za pokus o atentát na krále Husajna, což vedlo k první operaci Abú Nidála. Dne 5. září 1973 vniklo pět ozbrojenců na saúdské velvyslanectví v Paříži, vzali 15 rukojmích a pohrozili, že pokud nebude Abú Dáúd propuštěn, vyhodí budovu do povětří.[29][30] Ozbrojenci o dva dny později odletěli letadlem společnosti Syrian Airways do Kuvajtu a následně do Rijádu, přičemž vyhrožovali, že rukojmí vyhodí z letadla. Dne 8. září se ozbrojenci vzdali a rukojmí propustili.[31] Abú Dáúd byl propuštěn z vězení o dva týdny později; Patrick Seale napsal, že kuvajtská vláda zaplatila králi Husajnovi za jeho propuštění 12 milionů dolarů.[31]
V den útoku se v Alžíru sešlo 56 hlav států na čtvrté konferenci Hnutí nezúčastněných zemí. Podle Seala si útok na saúdské velvyslanectví objednal irácký prezident Ahmad Hasan al-Bakr, kterému vadilo, že konferenci hostí Alžírsko. Mimo jiné také napsal, že jeden z únosců přiznal, že mu bylo řečeno, aby byl s letadlem ve vzduchu, dokud konference neskončí.[30]
Operace byla provedena bez souhlasu Fatahu.[29] Abú Ijád (Arafatův zástupce) a Mahmúd Abbás (pozdější prezident Palestinské autonomie) odletěli do Iráku, aby Abú Nidála upozornili, že braní rukojmích poškozuje hnutí. Podle Abú Ijáda jeden irácký úředník na schůzce prohlásil: „Proč útočíte na Abú Nidála? Ta operace byla naše! Požádali jsme ho, aby ji pro nás připravil.“ Abbás se rozzuřil a spolu s ostatními delegáty OOP schůzku opustil. Seale napsal, že od tohoto momentu považovala OOP Abú Nidála za osobu ovládanou iráckou vládou.[30]
Vyloučení z Fatahu
[editovat | editovat zdroj]V listopadu 1973 (těsně po jomkipurské válce) unesla Arabská nacionalistická mládežnická organizace (předchůdce Organizace Abú Nidála) let KLM 861. V reakci na to Arafat v březnu nebo červenci 1974 vyloučil Abú Nidála z Fatahu.[32][33]
V říjnu 1974 Abú Nidal založil Revoluční radu Fatahu.[34] V listopadu téhož roku ho soud Fatahu v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti za pokus o atentát na Mahmúda Abbáse.[35] Íránská vláda předala Abú Nidálovi majetek Fatahu v Iráku, včetně výcvikového tábora, farmy, novin, rozhlasové stanice, pasů, zahraničních stipendií a čínských zbraní v hodnotě 15 milionů dolarů. Mimo jiné dostával pravidelnou pomoc v podobě asi 150 000 dolarů a jednorázovou pomoc 3–5 milionů dolarů.[36]
Organizace Abú Nidála (OAN)
[editovat | editovat zdroj]Charakterizace organizace
[editovat | editovat zdroj]V průběhu své existence nesla skupina několik názvů: Revoluční rada Fatahu, Palestinské hnutí za národní osvobození, Černý červen, Černé září, Revoluční arabské brigády, Revoluční organizace socialistických muslimů, Egyptská revoluce, Revoluční Egypt, al-'Asifa (název používaný také Fatahem), al-Iqáb a Arabská nacionalistická mládežnická organizace.[2]
Skupina měla až 500 členů,[37] vybraných z mladých mužů žijících v palestinských uprchlických táborech a v Libanonu, kterým byl slíben dobrý plat a pomoc při péči o jejich rodiny.[38] Členové byli posíláni do výcvikových táborů v té zemi, kde se zrovna nacházela OAN (Sýrie, Irák nebo Libye), a poté organizováni do malých buněk.[37] Jakmile se do buněk dostali, nesměli už odejít.[24] Seale napsal, že členové byli požádáni, aby sepsali své životní příběhy, a poté podepsali papír, že souhlasí s popravou, pokud se zjistí, že mají vazby na zpravodajské služby.[39] Skupina měla také noviny s názvem Filastín al-Thawra, které pravidelně oznamovaly popravy zrádců.[24] Abú Nidál se domníval, že do skupiny pronikli izraelští agenti.
Výbor pro revoluční spravedlnost
[editovat | editovat zdroj]V 70. a 80. letech se objevovaly zprávy o čistkách. V Libanonu a Libyi bylo zabito přibližně 600 členů skupiny, z toho 171 během jedné noci v listopadu 1987. Desítky členů v Sýrii byly uneseny a zabity v uprchlickém táboře Badáwí. Většinu rozhodnutí o čistkách přijal Abú Nidál.[40]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Abu Nidal na anglické Wikipedii.
- ↑ TUCKER, Spencer C.; ROBERTS, Priscilla Mary. The Encyclopedia of the Arab-Israeli Conflict. [s.l.]: ABC-Clio, 2008. 1752 s. Dostupné online. ISBN 978-1851098415. Kapitola Abu Nidal, s. 27.
- ↑ a b MELMAN, Josi. The Master Terrorist: The True Story Behind Abu Nidal. [s.l.]: Sidgwick & Jackson, 1987. Dostupné online. S. 213. Dále jen „Melman“.
- ↑ CHAMBERLIN, Paul Thomas. The Global Offensive: The United States, the Palestine Liberation Organization, and the Making of the Post-Cold War Order. New York: Oxford University Press, 2012. S. 173.
- ↑ CRENSHAW, Martha; PIMLOTT, John, et al. International Encyclopedia of Terrorism. Londýn: Routledge, 2015. Kapitola Abu Nidal, s. 326–327..
- ↑ a b ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina : minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2005. 330 s. ISBN 978-80-87474-90-7. S. 109. Dále jen „Čejka“.
- ↑ SURO, Roberto. Palestinian Gets 30 Years for Rome Airport Attack. The New York Times [online]. 1988-02-13 [cit. 2024-02-06]. Dostupné online.
- ↑ a b Čejka, s. 110
- ↑ a b Melman, s. 45–46
- ↑ SEALE, Patrick. Abu Nidal: A Gun for Hire. Londýn: Hutchinson, 1992. Dostupné online. S. 57.
- ↑ a b Melman, s. 46
- ↑ Melman, s. 47
- ↑ Seale, s. 58
- ↑ a b Melman, s. 48
- ↑ MORRIS, Benny. The Birth of the Palestinian Refugee Problem Revisited. Cambridge: Cambridge University Press, 2004. Dostupné online. S. 212–213.
- ↑ Melman, s. 48–49
- ↑ a b c Melman, s. 49
- ↑ HUDSON, Rex A. The Sociology and Psychology of Terrorism: Who Becomes a Terrorist and Why?. Příprava vydání Marilyn Majeska. [s.l.]: Knihovna Kongresu, 1999. 186 s. Dostupné online. S. 97. Dále jen „Hudson“.
- ↑ a b Melman, s. 50
- ↑ Seale, s. 64
- ↑ Melman, s. 51
- ↑ Hudson, s. 100
- ↑ Melman, s. 52
- ↑ Seale, s. 69
- ↑ a b c ABUKHALIL, As'ad; FISCHBACH, Michael R. Encyclopedia of the Palestinians. Příprava vydání Philip Mattar. [s.l.]: [s.n.] Kapitola Biography of Abu Nidal – Sabri al-Bana.
- ↑ Melman, s. 513
- ↑ Seale, s. 70
- ↑ a b Seale, s. 78
- ↑ Seale, s. 85–87
- ↑ a b Melman, s. 69
- ↑ a b c Seale, s. 92
- ↑ a b Seale, s. 91
- ↑ Melman, s. 70
- ↑ Seale, s. 97–98
- ↑ Seale, s. 99
- ↑ Seale, s. 98
- ↑ Seale, s. 100
- ↑ a b KUSHNER, Harvey. Encyclopedia of Terrorism. [s.l.]: Sage Publications, 2002. Kapitola Abu Nidal Organization, s. 3. Dále jen „Kushner“.
- ↑ Seale, s. 6
- ↑ Seale, s. 7, 13–18
- ↑ Seale, s. 287–289
