Přeskočit na obsah

Carlo Maratta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Carlo Maratta
Carlo Maratta, autoportrét
Carlo Maratta, autoportrét
Jiná jménaCarlo Maratti
Narození13. května 1625
Itálie, Camerano, Marche, Papežský stát
Úmrtí15. prosince 1713 (ve věku 88 let)
Řím
Místo pohřbeníbazilika Santa Maria degli Angeli e dei Martiri
Národnostitalská
Znám jakobarokní malíř
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carlo Maratta nebo Maratti (13. května 1625 Camerano, Ancona – 15. prosince 1713 Řím) byl italský malíř působící převážně v Římě. Je známý především klasicizujícími obrazy provedenými pozdně barokním klasickým způsobem. Přestože je součástí klasické tradice pramenící z Raffaela Santi, byl ovlivněn barokní malbou, a to zejména při použití barev. Jeho současník a přítel, italský malíř a významný životopisec Giovanni Pietro Bellori, o něm psal ve své biografii.[1]

Životopis

Papež Klement IX.
Církevní otcové diskutují o Nanebevzetí Panny (1686)
Francesca Gommi Maratta, asi 1690
Alpheus a Arethusa

Carlo Maratta se narodil v italském Cameranu v provincii Ancona. V té době tato oblast spadala pod vládu papežského státu. V roce 1636 Maratta odešel do Říma, doprovázený Donem Corintiem Benicampim, sekretářem Taddeo Barberiniho.[2] Stal se učedníkem v ateliéru Andrea Sacchi. Právě v této době se přeli Sacchi a Pietro da Cortona o své umělecké vize. Svou při vedli na umělecké akademii v Římě, na Accademii di San Luca. Měli rozdílný pohled na význam klasického a barokního malířského stylu. Sacchi obhajoval názor, že kompozice obrazu by měla zobrazovat jen několik postav, tak aby bylo možné přiřadit každé postavě individuální výraz. Cortona mu oponoval myšlenkou, že velké obrazy s mnoha postavami pomohou rozvinout několik dalších dílčích témat.[3] Marattova malba byla v tomto období úzce spjata s klasicismem Sacchiho a byla kompozičně mnohem střídmější než barokní rozevlátost obrazů Pietra da Cortony. Podobně jako Sacchi byl Maratta ve svých obrazech inspirován díly velkých malířů z Parmy a Bologny: Annibale Carracciho, Guercina, Guida Reniho, Francesca Albaniho a Giovanniho Lanfranca.

Se Sacchim udržoval Maratta úzký vztah až do jeho smrti v roce 1661. Jeho freska Konstantin nařizuje zničení pohanských model z roku 1648 pro baptisterium Lateránské baziliky na základě návrhů Sacchiho jej proslavila jako umělce, jeho první prominentní nezávislá práce byl obraz Klanění pastýřů z roku 1650 pro římský kostel San Giuseppe dei Falegnami (kostel Sv. Josefa). Dalším jeho významným dílem z tohoto období bylo Tajemství sv. Trojice odhalené sv. Augustinovi namalované kolem roku 1655 pro kostel postavený architektem Francesco Borrominiem v Trastevere a zasvěcený Panně Marii, kostel "Santa Maria dei Sette Dolori".

Papež Alexander VII. (vládl v letech 1655–1667) mu zadal zakázku na vytvoření mnoha obrazů, včetně Navštívení Panny Marie z roku 1656 pro kostel Santa Maria della Pace a obraz Narození Páně pro papežský palác Kvirinálský palác, umístěný na Kvirinálu, nejvyšším ze sedmi římských pahorků. Pracoval zde pod vedením Cortony, který si jej pro tento úkol vybral. Jeho obrazy z let 1650 ukazují světlo a pohyb odvozený od římského baroka, kombinovaného s klasickým idealismem.[4]

Od roku 1660 si Maratta budoval soukromou klientskou základnu mezi bohatými patrony Evropy, založil nejvýznamnější umělecké studio v Římě své doby a po smrti Giana Lorenza Berniniho v roce 1680 se stal v Římě hlavním umělcem.[4] V roce 1664 se Maratta stal ředitelem Accademia di San Luca a, zaujatý zvyšováním postavení umělců, podporoval studium umění a kresby klasického starověku. Během roku 1670 byl papežem Klementem X. pověřen freskovou výzdobou stropu salonu v Palazzo Altieri; ikonografický program Triumf Laskavosti mu navrhl Bellori. Na rozdíl od hlavní fresky Giovanna Battisty Gaulliho v nedalekém kostele Gesù – celým názvem "Chiesa del Santissimo Nome di Gesù all'Argentina" (Kostel Nejsvětějšího jména Ježíše v Argentině), který se maloval současně, Maratta nepoužíval iluzionismus; jeho scéna zůstala věrná jeho kompozičním zásadám a použil jen několik postav.

Jeho hlavní díla z tohoto období zahrnovala: Zjevení Panny Marie sv. Filipu Neri, kolem roku 1675, nyní v paláci Pitti ve Florencii; Panna Maria se sv. Karlem Boromejským a Ignácem z Loyoly, kolem roku 1685, a obraz Andělé pro chrám Santa Maria in Vallicella kolem roku 1675, Nanebevzetí Panny Marie s učiteli Církve, rok 1686, pro kapli farního kostela Santa Maria del Popolo. Někteří kritici mu vytýkali jeho četná zobrazení Panny Marie, pro které byl označován jako "Carluccio delle Madonne" nebo "Karlík Madonn“, ale Maratta měl pro výklad tohoto tématu nezpochybnitelné nadání.[4] Mezi další jeho práce patřil oltářní obraz Smrt sv. Františka Xaverského z let 1674–79 v kapli San Francesco Saverio v pravém transeptu kostela Il Gesù.

Maratta byl známým malířem portrétů.[5] Maloval Sacchiho (cca 1655, Prado), kardinála Antonia Barberiniho (kolem roku 1660, Palazzo Barberini), papeže Klementa IX. (1669, Vatikánská Pinakotéka) a autoportrét (kolem roku 1695, Brusel). Také mnoho anglických mladíků si u příležitosti zastavení v Římě během jejich "Grand Tour", kavalírské cestě, nechalo od Maratta namalovat svůj portrét. Pro anglického přírodovědce a bibliofila Johna Evelyna měl připravené náčrtky už v roce 1645.[6]

V roce 1679 nebo 1680 mu jeho milenka Francesca Gommi (nebo Gomma) porodila dceru Faustinu. V roce 1698 ji legálně uznal za svou dceru a poté, co se roku 1700 Francesca stala vdovou, se s ní Maratta oženil. Rysy jeho dcery byly včleněny do řady jeho pozdních obrazů.[4][7]

V roce 1704 byl Maratta papežem Klementem XI. jmenován rytířem.

S obecným poklesem sponzorství kolem začátku osmnáctého století a do značné míry také kvůli ekonomickému poklesu obrátil Maratta svou pozornost k restaurování malby, včetně děl Raffaela a Carracciho. Jeho sochařské návrhy zahrnovaly postavy apoštolů pro kostel San Giovanni v Lateranu. Pokračoval v řízení svého ateliéru až do stáří i když už nemohl malovat.[4] Maratta zemřel v roce 1713 v Římě a byl zde pohřben v bazilice Santa Maria degli Angeli e dei Martiri.

Dílo

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carlo Maratta na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Bellori, Giovanni Pietro. Vita di Carlo Maratta pittore, Řím, 1732
  2. ↑ G. P. Bellori, The Lives of the Modern Painters, Sculptors, and Architects, Cambridge (U.K.) 2005.
  3. ↑ See the article on Andrea Sacchi for further discussion of the debate.
  4. ↑ a b c d e ‘Carlo Maratti’, Marquez, Manuela B. Mena. Oxford Art Online
  5. ↑ EMIL KRÉN A DANIEL MARX. Biografie - MARATTI, Carlo (b. 1625, Camerano, d. 1713, Roma) [online]. Web Gallery of Art [cit. 2019-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Edward Chaney, The Evolution of English Collecting (New Haven and London, 2003), passim.
  7. ↑ Faustina Maratti later married the poet Giambattista Felice Zappi, and became a prominent poet and member of the Academy of Arcadia.

Literatura

  • CHANEY, Edward. The Evolution of English Collecting. [s.l.]: Yale University Press, 2003. 
  • FINN, Alex. A Kiss in Time. [s.l.]: n.k., n.d.. 
  • HOBBES, James R. Picture collector's manual; Dictionary of Painters. [s.l.]: T. & W. Boone, 29 Bond Street, London; Digitized by Googlebooks (2006) from Oxford library, 1849. Dostupné online. S. 148–151. 
  • WITTKOWER, Rudolf. Art and Architecture Italy 1600-1750. 1980. [s.l.]: Pelican History of Art, Penguin Books, 1993. S. 337–339. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Carlo_Maratta&oldid=19705624“