Přeskočit na obsah

Čeněk Šlégl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Čeněk Šlégl
Čeněk Šlégl
Čeněk Šlégl
Narození30. září 1899
Žižkov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. února 1970 (ve věku 70 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povoláníherec, režisér a filmový režisér
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čeněk Šlégl, narozen jako Čeněk Schlögel (30. září 1899 Žižkov[1][2] – 17. února 1970 Praha), byl český herec, režisér, scenárista a spisovatel. Jeho manželka Helena byla herečkou. Společně působili několik let u divadelní společnosti J. O. Martina.[3]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 30. září 1899 jako Čeněk Schlögel v žižkovské česko-německé rodině, hlásil se k české národnosti. Jeho otec byl obchodníkem se sportovními potřebami. Studoval Druhé c. a k. reálné gymnázium české v Praze na Starém Městě, kvůli špatnému prospěchu školu všach nedokončil. V létě 1916 se přidal ke kočovnému divadelnímu spolku. Kvůli své tělesné slabosti se v roce 1917 vyhnul službě v Rakousko-Uherské armádě, údajně hladověl a dostal zápal plic a nějakou dobu strávil v nemocnici.[4] V letech 1917 až 1924 hrál ve venkovských hereckých společnostech (Divadelní společnost J. Kalenského, soubor Elišky Zöllnerové, klatovská společnost Josefa Faltyse, příbramská divadelní společnost J. Blažka)[5] a v malých divadlech v Táboře a v Praze (např. Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, karlínské divadlo Varieté, Aréna, Uranie). Jeho první filmovou rolí byla postava Jana Amose Komenského ve vlasteneckém filmu Utrpením ke slávě z roku 1919, film však byl technicky nepovedený a nebyl uveden do kin. Od roku 1924 působil v pražském divadle Adria, o rok později se stal jeho majitelem. Z hygienických důvodů však bylo divadlo uzavřeno a Šlégl následně hrál v divadle Rokoko.[4] Od roku 1924 také působil v tehdy slavné táborské společnosti Jana Otakara Martina jako herec, scénograf, překladatel a režisér. V letech 1925 až 1944 byl členem Divadla Vlasty Buriana,[6] kde se společně s Jaroslavem Marvanem stal jedním z hlavních komiků divadla.[4] Hostoval rovněž krátce v divadlech Komedia, Národním divadle[7] a v roce (1930) v Osvobozeném divadle.[8]

Je znám jako herec němého i zvukového filmu, kde hrál postavy aristokratů, velkoprůmyslníků, důstojníků či gremiálních radů, po boku herců jako Vlasta Burian či Oldřich Nový. Věnoval se také režii – jeho prvním snímkem byl Jarčin profesor z roku 1937. Režíroval 9 filmů, režíroval též v Divadle Vlasty Buriana. Napsal scénáře k celkem 11 celovečerním filmům (např. Paní morálka kráčí městem či Ulice zpívá). Poprvé se objevil před kamerou v roce 1919 v němém snímku Zloděj, naposledy v roce 1941 ve filmech Hotel Modrá hvězda, Provdám svou ženu a Přednosta stanice.

Během okupace se pod výhrůžkami profesní likvidace stal členem hnutí Vlajka (1940), v letech 1941 až 1943 účinkoval pod pohrůžkou vězení v 11 propagandistických rozhlasových skečích, které parodovaly exilovou vládu v Londýně.[9] V září 1940 podnikl společně s dalšími protektorátními umělci a novináři propagandistickou cestu po Německu. V této době se také stal konfidentem Sicheheitsdienstu (SD) a dodával informace z filmového a divadelního průmyslu.[4] V roce 1942 napsal na naléhaní vyšších představitelů SD a gestapa[10] román Návrat (Evropské vydavatelstvo Harryho Jelínka), v kterém se vyskytovaly krátké antisemitské pasáže.[11] V roce 1944 byl dekorován Svatováclavskou orlicí.[10] Jak uvedl v poválečné soudní obhajobě, činil tak jen proto, že jeho zeť Arnošt Weiss byl Žid a jeho rodina kvůli tomu byla velmi ohrožena.[12][13] Dekorování mělo za následek, že takřka všichni jeho dosavadní přátelé se od něho odvrátili a diváci ho dokonce několikrát vypískali na prknech Divadla Vlasty Buriana.

Po válce byl předán Mimořádnému lidovému soudu[14] a v roce 1947 odsouzen za podporu nacistického hnutí vystupováním v rozhlasových skečích k trestu šesti měsíců žaláře,[12] které si odpykal na nucených pracích. Od disciplinární rady Svazu československých filmových pracovníků dostal na konci května 1945 doživotní zákaz umělecké činnosti. Po propuštění z vězení pracoval i přes vážné zdravotní problémy způsobené nemocí páteře v různých dělnických profesích, zaměstnán byl i v Uhelných skladech na Žižkově a jako pošťák. Později žil jako důchodce s minimální penzí ve vilové čtvrti Třebešín v pražských Strašnicích, v ulici Na Třebešíně 16 v malém bytě (jako podnájemník u stavebního inženýra Theofana Makarova), který mu byl vymezen ve vile, kterou si nechal kdysi ve 30. letech postavit,[15] a přivydělával si prodejem vlastnoručně malovaných obrazů po místních hospodách. Manželka Helena zemřela a dcera emigrovala, Šlégl žil poslední roky osamocen. Mezi snímky, které natočil (ztvárnil v nich většinou vedlejší úlohy) lze jmenovat filmy Na sluneční straně, U snědeného krámu, Škola základ života, U pokladny stál…, Kristián, Katakomby, Noční motýl.

Mnoho let se o něm veřejně nemluvilo. Své postoje za protektorátu předstíral – prokazatelně zachránil několik životů (včetně židovských) a stal se po válce obětí msty.[10] Již nikdy se k umělecké práci nevrátil.

Zemřel roku 1970 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Film

[editovat | editovat zdroj]

Filmové režie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční zápis o narození. z matriční knihy řk. farního kostela sv. Rocha na Žižkově [online]. [cit. 2016-11-14]. Dostupné online.
  2. ↑ Konskripční arch z roku 1905. ze starší řady soupisu pražského obyvatelstva [online]. [cit. 2016-12-18]. Dostupné online.
  3. ↑ Farník, Jaromír - Žitný, Radek: Čeněk Šlégl. Tedy dobře vyřízeno k dnešnímu pořádku... Dvě tváře herce, režiséra a scenáristy, BVD, Mnichovice, 2009, str. 15, ISBN 978-80-87090-22-0
  4. 1 2 3 4 PADEVĚT, Jiří. Český bestiář. 1. vyd. Praha: Academia, 2024. 413 s. ISBN 978-80-200-3541-7. OCLC 1463268599 S. 306–307.
  5. ↑ Václav Junek: Čeněk Šlégl – Celoživotní jízda špatnými vlaky, vyd. XYZ, Praha, 2009, str. 60, 61, 63, ISBN 978-80-7388-199-3
  6. ↑ Václav Junek: Čeněk Šlégl – Celoživotní jízda špatnými vlaky, vyd. XYZ, Praha, 2009, str. 71, 72, ISBN 978-80-7388-199-3
  7. ↑ Václav Junek: Čeněk Šlégl – Celoživotní jízda špatnými vlaky, nakl. XYZ, Praha, 2009, str. 90, ISBN 978-80-7388-199-3
  8. ↑ Farník, Jaromír - Žitný, Radek: Čeněk Šlégl. Tedy dobře vyřízeno k dnešnímu pořádku... Dvě tváře herce, režiséra a scenáristy, BVD, Mnichovice, 2009
  9. ↑ Farník, Jaromír - Žitný, Radek: Čeněk Šlégl. Tedy dobře vyřízeno k dnešnímu pořádku... Dvě tváře herce, režiséra a scenáristy, BVD, Mnichovice, 2009 a Žitný, Radek: "Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz nejen králi komiků, BVD, Praha 2010. ISBN 978-80-87090-44-2."
  10. 1 2 3 Farník, Jaromír - Žitný, Radek: Čeněk Šlégl. Tedy dobře vyřízeno k dnešnímu pořádku... Dvě tváře herce, režiséra a scenáristy, BVD, Mnichovice, 2009
  11. ↑ Šlégl, Čeněk: Návrat, Evropské vydavatelstvo, Praha 1942.
  12. 1 2 Čeněk Šlégl odsouzen. S. 3. Národní obroda [online]. 1947-03-14 [cit. 2020-10-02]. S. 3. Dostupné online.
  13. ↑ Václav Junek: Čeněk Šlégl – Celoživotní jízda špatnými vlaky, nakl. XYZ, Praha, 2009, str. 184, ISBN 978-80-7388-199-3
  14. ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 289, ISBN 80-86182-51-7
  15. ↑ Václav Junek: Čeněk Šlégl – Celoživotní jízda špatnými vlaky, nakl. XYZ, Praha, 2009, str. 88, ISBN 978-80-7388-199-3

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Čeněk_Šlégl&oldid=26204645“