Čajovník čínský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxČajovník čínský
alternativní popis obrázku chybí
Lístky čajovníku
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád vřesovcotvaré (Ericales)
Čeleď čajovníkovité (Theaceae)
Rod čajovník (Camellia)
Binomické jméno
Camellia sinensis
(L.) Kuntze, 1768
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čajovník čínský (Camellia sinensis či též Thea sinensis) je stálezelená kulturní rostlina z rodu čajovník (Camellia), původem z jižní a jihovýchodní Číny a přilehlých území Vietnamu, Laosu, Barmy a Indie.[1] Rostlina se pěstuje jako keř nebo strom na plantážích v tropických a subtropických oblastech v různých nadmořských výškách (až nad 2000 m) po celém světě.[zdroj?] Sušená a tzv. fermentovaná, různými způsoby upravovaná poupata (tipsy) a listy této rostliny se využívají hlavně k přípravě nápojů – čaje. Z větviček se v Japonsku připravuje speciální druh hořkého čaje nazývaný kukiča.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Většina cizojazyčných názvů pro čajovník pochází z čínského slova pro čaj, resp. z čínského znaku. Portugalští obchodníci dováželi čaj z oblastí Macaa a tak jméno přijali z kantonské čínštiny jako čcha, odtud například české „čaj“ nebo portugalské „chá“. Druhou variantou výslovnosti je z oblasti Fu-ťienu a Tchaj-wanu a to „čche“, kterou používali holandští obchodníci, obchodující s touto oblastí. Odtud pochází například anglické „tea“, francouzské „thé“ či třeba norské „te“.[2]

Historie a původ[editovat | editovat zdroj]

Čajovník pochází z jihovýchodní Asie.[1] První písemné zmínky o čaji známe ze třetího století n. l.[zdroj?], nicméně četné legendy vypráví o objevení čajovníku jakožto rostliny poskytující podivuhodný nápoj již ve třetím tisíciletí př. n. l. První celistvé popisy v čele s proslulou Klasickou knihou o čaji mistra Lu Jü pochází z Číny z doby dynastie Tchang (7.–10. stol.). Postupem času rostla obliba čaje pro jeho výjimečnou chuť a blahodárné účinky nejenom v Číně. Čaj se brzy stal významným obchodním zbožím a po vodě neoblíbenějším nápojem vůbec. Se zájmem o čaj stoupal také počet míst, kde byl čajovník pěstován.[zdroj?] V současnosti najdeme čajové plantáže převážně v Číně, Japonsku, Indii, Indonésii, ve Vietnamu, v oblasti Kavkazu, na Cejlonu a Tchai Wanu, ale také v Evropě (oblast Gruzie a Azory), na Jávě, Sumatře či v jižní Africe.[zdroj?]

Základní popis[editovat | editovat zdroj]

Čajovník je stálezelená rostlina s listy různé velikosti, krátkými stonky, bílými květy (podobné květům třešní) a plody podobnými ořechu, ve skutečnosti dřevnaté trojpouzdré tobolky s jedním až třemi hnědými semeny. Lístky čajovníku jsou dlouhé zhruba 3–25 cm a široké 1–10 cm. Charakteristické je silné žebrování a jemné bílé chloupky na spodní straně listu, které jsou nejlépe viditelné na tzv. tipsech, což jsou ještě nerozvinuté pupeny listů. Čajovník kvete na podzim a celou zimu, květy jsou cizosprašné.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Systematika rodu čajovník (Camellia) není stále ustálená. V současné době se však uvádí pouze jediný druh: čajovník čínský (C. sinensis). Ten se někdy člení na varietu sinensis a varietu assamica. Čajovník čínský je menší (až 6 m, většinou ale kolem 2–3 m) s menšími a tmavšími lístky vhodný pro pěstování ve vyšších subtropických oblastech s mírným klimatem, čajovník assamský je větší (dosahuje i 20–30 m) a pěstuje se ve všech výškových oblastech převážně v tropickém pásu.

Někdy se jako třetí druh uvádí čajovník indonéský neboli ceylonský, jenž se vlastnostmi nachází mezi již zmíněnými základními druhy.[zdroj?]

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Květ čajovníku. (Průměr cca 1,5 cm)

Čajovník se pěstuje ze semen nebo řízků v subtropickém až tropickém podnebí,

Čajovník se pěstuje jako keř nebo strom na plantážích v tropických a subtropických oblastech v různých nadmořských výškách, od nížin až po vysokohorské oblasti nad 2000 m n. m. Čajovníky pěstované ve vyšších oblastech mají menší listy a chudší, nicméně většinou podstatně kvalitnější sklizeň. Množí se pomocí semen nebo řízků. Semena se pěstují v pařeništích a po půl roce se přesadí na plantáže. Řízky se přesazují osm měsíců po zakořenění. Zhruba po dvou letech jsou keře poprvé stříhány a po třech letech jsou připraveny na první sklizeň.

Čajovník je poměrně nenáročná rostlina, dobře snáší různé klimatické podmínky, vyžaduje velké množství srážek po celou dobu roku. Lze jej pěstovat i u nás pokud se na zimu pořádně přikryje, nejlépe slámou. Roste v různých půdních podmínkách, vhodná je hlinito-písčitá půda, v tuzemských podmínkách doporučují pěstovat v rašelině a ve stále vlhké půdě. Čajovník nenávidí přemokření a nejraději má polostín. V Číně a Japonsku na plantážích přibližně půl roku před zasazením rostlinek sází vyšší stromy[zdroj?], aby jim vytvořili polostín. Čajovník dosahuje přirozeně velikosti 5–15 m (výjimečně i 30 m), na plantážích se však nenechává dorůst do větší výšky než 1 metr kvůli sběru lístků. Je stálezelený. Zejména v Japonsku bývá často zastiňován rohožemi, výsledný produkt je pak označován "Kabuse".[3] Keře se sází v dlouhých pravidelných řadách.

Sklizeň[editovat | editovat zdroj]

Lístky z nových keřů lze sklízet po třech letech, u čajů vyšších sort je to však později. Kvalitní čaj produkují asi třicet let. Doba sklizně se výrazně liší podle druhu čaje a hlavně místa pěstování. Většinou je přizpůsobena srážkám. Některé čaje, především nižší třídy, jsou sklízeny celoročně (až 30 sklizní). U kvalitnějších je to například i jen třikrát až čtyřikrát do roka. Kvalita sklizně během roku silně kolísá. Například plantáže v indickém Dárdžilingu produkují při svém prvním sběru v únoru a březnu špičkové čaje nejvyšší kvality, kdežto lístky ze třetího podzimního sběru jsou kvalitativně o několik tříd níž a často se používají pouze do směsí. Sklizně jsou vždy přesně načasované a striktně dodržované.

Čajové listy se sklízí většinou ručně – buď trháním prsty nebo stříháním nůžkami – nebo mechanicky speciálními stříhacími stroji (využíváno hlavně v Japonsku). Sklízí se vždy „tips“ spolu s přilehlými dvěma až pěti lístky. Nejkvalitnější jsou právě tipsy s nejmladšími lístky, proto čím větší je obsah tipsů, tím kvalitnější je čaj.

Zpracování[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku čaj.

Všechny druhy čaje (z listů – bílé, zelené, polozelené, černé; ze stonků atd.) pochází z této jediné rostliny. Dělí je od sebe hlavně stupeň fermentace. Zpracování se tedy liší podle druhu čaje.

Čajovník čínský

Fáze zpracování[editovat | editovat zdroj]

  • Fermentace je přirozený kvasný proces, který začne probíhat prakticky hned po utržení lístků od rostliny. Jedná se vlastně o oxidaci polyfenolů, jež tvoří asi 30% čajového listu. Dochází ke změně chemických vlastností. Zastavit fermentaci je možno zahřátím. To se provádí buď na kovových pánvích (čínský způsob) nebo spařováním (japonský způsob).
  • Zavadnutí – čerstvě sklizené lístky se nechají na suchém vzdušném místě 10–16 hodin zavadnout tak, aby ztratily svou křehkost a bylo možné s nimi dále pracovat, aniž by se rozdrtily.
  • Rolování – strojový proces, při němž se rozruší buněčná struktura listu a uvolní se různé chemické látky a enzymy podporující fermentaci
  • Sušení - lístky se suší na pásových sušičkách. Obsah vody by měl klesnout pod 3%, ale nesmí dojít k připálení lístků, protože čaj poté většinou získá nežádoucí praženou či karamelovou příchuť či aroma.
  • Třídění je konečný proces zpracování lístků.

Typy čaje[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b VALÍČEK, Pavel. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha : Academia, 2004. ISBN 80-200-0939-6. S. 261–262.  
  2. The World Atlas of Language Structures Online
  3. Stránka o druzích japonského čaje

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]