Álfové
Álfové (seversky álfr, plurál álfar) jsou bytosti ze severské mytologie.
Podobné bytosti byly známy u ostatních germánských národů, zdroje o nich jsou však velmi kusé. Jedná se anglosaského aelfa, v plurálu ylfe a starohornoněmeckého alba/alpa, v plurálu elbe. Z německého vzoru vychází alp podobný můře, z anglického pak novověký britský koncept elfa přežívající především ve fantasy. Na álfy nazývané huldufólk se stále věří na Islandu a Faerských ostrovech.[1]
V českých překladech a populárně naučné literatuře jsou álfové zpravidla ztotožňováni se skřítky, šotky, koboldy, bludičkami, vodníky a rusalkami. Taková identifikace však vychází spíše z nekritického přijetí interpretací prvních badatelů v oblasti severské mytologie než z primárních pramenů.[2]
V Poetické Eddě, sbírce mytologických a hrdinských písní sestavené ve 13. století jsou álfové nejčastěji pouze zmiňováni společně s Ásy. Vystupují však v písni Lokiho pře na hostině bohů. Zároveň se zde objevují jména trpaslíků – dvergar obsahující komponent „álf“ a v souvislosti s álfy je zmiňován Dáin, na jiných místech Eddy označovaný za trpaslíka či jednoho z jelenů pasoucích se Yggdrasilu. Jedinou postavou ze severské poezie která je přímo označena jako álf je mytický kovář a vládce álfů Völund.[3]
Na základě Veršů o cestě na Východ z počátku 11. století zmiňujících obětování álfům, lze předpokládat že existoval jejich kult.[4]
Podle Clauda Lecouteuxe představovali krásné a dobrotivé bytosti blízké bohům spojené plodností, kultem mrtvých, vodou a sluncem. Jejich protikladem byli dvergar – trpaslíci.[5]
Etymologie
[editovat | editovat zdroj]Slovo je odvozeno od pragermánského *albiz, to zase od praindoevropského *albhós či *helbhós ve významu „bílý“. Ze stejného kořene mohou pocházet i geografická jména Alpy a Labe. Základ této etymologie položil již Jacob Grimm a Ferdinand de Saussure. Konkrétní indoevropský kořen pak odvodil Elis Wadstein. Adalbert Kuhn spojil slovo elf se sanskrtským rbhu („obratný řemeslník“), jež označovalo démony, kteří vykovali bohům šperky. K této etymologii se přiklonil i Jan de Vries, jejím problémem je však že vychází ze záměny elfů a s trpaslíky, která proběhla až během středověku.[6]
Světlí, temní a černí álfové
[editovat | editovat zdroj]Álfheim („svět álfů“) je poprvé zmiňován v eddické Písni o Grímnim kde se uvádí že jeho vládcem je Frey.[7]
V Prozaické Eddě z počátku 13. století Snorri Sturluson zmiňuje ljósálfar „světlé elfy“, na pohled jasnější než slunce, jež obývají Álfheim a podle jeho názoru též nejvyšší nebe Vídbláin. Zároveň však zmiňuje dökkalfar „temné elfy“ žijící v zemi a lišící se od ljosálfar vzhledem a především povahou a poté mluví o světě Svartálfheim „zemi černých álfů“ kterou však obývají trpaslíci.[8]
Podle Clauda Lecouteuxe existenci temných elfů z křesťanského konceptu duší které nebyly dobré ani zlé a proto musí projít očistcem či z tradice o andělech kteří se nepostavili za Boha ani Lucifera a byli svrženi na zem.[9]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ ŠEINER, Jan. Álfar: Definice a charakteristika. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Vedoucí práce Aleš Chalupa. s. 5. [Dále jen Šeiner (2012)]. Dostupné online.
- ↑ Šeiner (2012), s. 4.
- ↑ Šeiner (2012), s. 7-13.
- ↑ Šeiner (2012), s. 6.
- ↑ LECOUTEUX, Claude. Trpaslíci a elfové ve středověku. Praha: Volvox Globator, 1998. ISBN 80-7207-118-1. S. 140. [Dále jen Lecouteux (1998)].
- ↑ Lecouteux (1998), s. 92.
- ↑ Šeiner (2012), s. 9.
- ↑ Šeiner (2012), s. 14.
- ↑ Lecouteux (1998), s. 98.
