Vlha pestrá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Vlha pestrá

Samice (vpředu) a samec při krmení
Samice (vpředu) a samec při krmení
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: srostloprstí (Coraciiiformes)
Čeleď: vlhovití (Meropidae)
Rod: vlha (Merops)
Binomické jméno
Merops apiaster
Linné, 1758

Vlha pestrá (Merops apiaster) je středně velký, pestře zbarvený pták z čeledi vlhovitých.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Monotypický druh.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Velikosti kosa černého, s délkou těla 25–29 cm a rozpětím křídel 36–40 cm.[2] Hmotnost se pohybuje mezi 46-60 g.[1] Vlha pestrá je nezaměnitelný štíhlý pták s dlouhým, dolů zahnutým zobákem, dlouhými zašpičatělými křídly a dlouhým ocasem se dvěma prodlouženými středními pery. Zbarvení dospělých ptáků je velmi výrazné- modravá spodina těla, zářivě žluté hrdlo, žlutavě bílé ramení skvrny a červenohnědé temeno, hřbet a svrchní strana křídla. Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou shora matnější a zelenavější.[2] Zobák je ve všech šatech černý, nohy tmavohnědé.[1]

Hlas[editovat | editovat zdroj]

Často se ozývá výrazným, měkkým „prryt“, při vzrušení u hnízda také krátkým, hvízdavým „vit“.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí v severozápadní Africe, jihozápadní Evropě a západní Asii. Izolovaná populace žije také v jižní Africe.[3] Severní hranice areálu kolísá a zvláště za teplých jar se posouvá daleko na sever, až po Island, Faerské ostrovy, Norsko nebo Švédsko. Někdy zde vlhy i zahnízdí.[1] Tažný druh; evropští ptáci na zimu migrují do tropické a jižní Afriky, asijští ptáci zimují zčásti také na území Indie. Evropská populace vykazuje po mírném poklesu v 70. až 90. letech 20. století opět stoupají tendenci[4] a její velikost je odhadována na 480 000-1 000 000 párů.[5]

Výskyt v Česku[editovat | editovat zdroj]

V České republice bylo hnízdění poprvé prokázáno v roce 1954 u Lednice na jižní Moravě. Od poloviny 80. let hnízdí na jižní a jihovýchodní Moravě pravidelně, jinde je hnízdění zcela ojedinělé. V posledních letech dochází k výraznému nárůstu počtu hnízdících ptáků; v letech 1985-89 byla celková početnost odhadnuta do 10 párů, v letech 2001-03 na 33-90 párů a v roce 2005 již na 180 párů.[6]

Přílet na naše území probíhá především v druhé polovině května, odlet od konce srpna do poloviny září.[1]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

K hnízdění vyhledává otevřenou členitou krajinu s pastvinami, křovinami, skupinami stromů nebo lesíky, často v blízkosti vody, běžně také v pískovnách.[2]

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí většinou v koloniích, čítajících obvykle 10-20 párů, řidčeji i jednotlivě. Páry jsou monogamní a často spolu setrvávají po několik let, značně vysoká je také jejich věrnost k hnízdišti. Hnízdo je na konci nory, kterou sama buduje v písčitých nebo hlinitých stěnách a jejíž délka se pohybuje mezi 98–207 cm. Noru využívá obvykle jen jednou a po jejím opuštění ji mnohdy obsazují jiné druhy ptáků, nejčastěji vrabec polní. Ročně mívá 1 snůšku po 5-7 (4-8) bílých, zřídka jemně žlutavých vejcích o rozměrech 26,5 x 21,5 mm. Na jejich inkubaci, která trvá 20-22 dnů, se podílejí oba rodiče, větší mírou však samice. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve věku 20 dnů, dalších asi 12 dnů jsou pak krmena mimo něj (v některých případech též třetím dospělým ptákem, tzv. pomocníkem). Pohlavně dospívají ve 2. kalendářním roce.[1]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Živí se výhradně hmyzem, který loví za letu, často ve velkých výškách. Stylem letu přitom připomíná jiřičku, s rychlým máváním křídel, klouzáním a rychlými výpady za kořistí.[1][2] V potravě převažují blanokřídlí (včely, vosy, sršně), dvoukřídlí, motýli, rovnokřídlí, vážky a brouci. Kutikul a nebezpečných žihadel vos, včel a sršní se zbavuje neobvyklým způsobem: hmyzem tak dlouho tluče o nějaký tvrdý předmět, dokud kutikulu nerozbije nebo žihadlo neodstraní.[1] V době krmení mláďat může takovýmto způsobem denně ulovit až 250 hmyzích jedinců.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku European Bee-eater na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  2. a b c d e SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  3. CEPÁK, J. a kol.. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.  
  4. BirdLife International (2004): Merops apiaster. In: Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status.
  5. BirdLife International (2012): European Bee-eater Merops apiaster.
  6. ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001-2003. Praha : Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7.  
  • Dungel J., Hudec, K. (2001): Atlas ptáků České a Slovenské republiky; str. 154. Academia, Praha. ISBN 978-80-200-0927-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]