Viola d'amore

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
viola d'amore
ital.: viola d'amore
něm.: viola d'amore
angl.: love viol
fr.: viola d'amore
Viola d'amore.jpg
Klasifikace
Podle orchestrální praxe:
Smyčcové nástroje
Podle způsobu vzniku tónu:
Chordofony
Tónový rozsah
Range viola damore.png
Příbuzné nástroje
Viola, Violoncello, Viola da gamba, Violon, Viola di bordoni

Viola d'amore (česky také viola milostná), je šesti- nebo sedmistrunný smyčcový hudební nástroj s rezonančními strunami, užívaný zejména v barokní a klasicstní hudbě. Při hře se drží pod bradou, podobně jako housle.

Konstrukce a zvuk[editovat | editovat zdroj]

Viola d'amore má mnoho společných rysů s nástroji skupiny viol. Vypadá jako sopránová viola da gamba bez pražců a je opatřena rezonančními strunami. Šestistrunná viola d'amore a sopránová viola da gamba mají přibližně stejný tónový rozsah a ploché dno. Na hlavici bývá vyřezána hlavička Amora se zavázanýma očima, představující lásku. Otvory ve víku jsou většinou ve tvaru planoucího meče. Nemá pražce a při hře se drží pod bradou, podobně jako housle. Je přibližně stejné velikosti jako současná viola.

Má zpravidla šest nebo sedm strun, na které se hraje smyčcem stejně jako u houslí. Pod hlavními strunami je natažen obvykle stejný počet rezonančních strun, na které se nehraje přímo, ale které se rozeznívají v rezonanci nástroje. Existují nástroje, kde je těchto strun až 14. Díky těmto strunám však má viola d'amore obzvláště sladký a vřelý zvuk. Rezonanční struny však nejsou nejdůležitější charakteristikou. Koncem 18. století se používaly i nástroje bez rezonančních strun. Na první pohled je viola d'amore nápadná velmi dlouhým krkem nutným k napínání většího počtu strun.

Tónový rozsah[editovat | editovat zdroj]

Range viola damore.png

Původně se ladila podle skladby, která měla být hrána. Teprve koncem 18. století se ustálilo ladění: A, d, a, d', fis', a', d". Stejně jako u violy da gamba, se při hře jen zřídka používají vyšší polohy.

Užití[editovat | editovat zdroj]

Kobylka a obě sady strun na nástroji z 18. století.
Hlavice téhož nástroje s hlavičkou se zavázanýma očima.

Nástroj byl velmi oblíbený koncem 17. století. Původně to byl výhradně sólový nástroj, oblíbený zejména u hudebních amatérů. Hrávaly na něj zvláště dámy.[1] Hudebníci specializovaní na tento nástroj se vyskytovali jen zřídka, neboť tehdy bylo obvyklé, že profesionální hudebník hrál na více nástrojů, zvláště u nástrojů obdobného typu. Postupně se však přestal užívat a před lahodností zvuku byla dávána přednost síle a mohutnosti tónu nástrojů houslové rodiny. V 19. a 20. století se však znovu objevuje v partiturách některých operních skladatelů (Jules Massenet, Giacomo Puccini) a postupně se stává oblíbeným i u současných skladatelů. S tím souvisí i změna stavby dnešních viol s ohledem na vyšší napětí moderních, kovem opředených, strun. Violu d'amore rovněž používají soubory zaměřené na historicky autentické provádění staré hudby. O renesanci tohoto nástroje v českých zemích se významně zasloužil plzeňský skladatel Theodor Schulz (18751945).

Leoš Janáček původně použil violu d'amore ve svém kvartetu Listy důvěrné. Učinil tak symbolicky k vyjádření inspirace, kterou mu tehdy poskytl vztah ke Kamile Stösslové. .[2] Vzhledem k obtížnosti provádění pak později part přepsal pro normální violu.

Repertoár[editovat | editovat zdroj]

Barokní hudba[editovat | editovat zdroj]

Partita VII pro dvě violy d'amore a basso continuo (Harmonia artificiosa - ariosa, 1696).
6 Lessons pro violu d'amore a basso continuo
15 sonát
použita ve 2 kantátách
Concerto in D major, RV 392, P.166
Concerto in D minor, RV 393, P.289
Concerto in D minor, RV 394, P.288
Concerto in D minor, RV 395, P.287
Concerto in A major, RV 396, P.233
Concerto in A minor, RV 397, P.37
Concerto in E major pro milostý hoboj, violu d'amore, smyčce a continuo

Klasicistní hudba[editovat | editovat zdroj]

Trio Sonata pro flétnu, violu d'amore a continuo
Divertimento in D major pro violu d'amore, housle, violu a violoncello
Divertimento pro violu d'amore, housle a violoncello
3 koncerty
Sonata in D major pro violu d'amore a housle nebo violu
některé další sonáty
Kvartet
Quartet in Es-dur (i transkripce do D-dur) pro violu d'amore, 2 housle a violoncello
Quintet No.1 a 2 in D major pro violu d'amore, housle, violu, violoncello a violone

Romatismus[editovat | editovat zdroj]

Romance D-dur pro housle nebo violu d'amore a klavír (1891)
Soir d'automne (Podzimní večer), Melodie pro violu d'amore nebo violu a klavír nebo harfu (1903)

Moderní díla[editovat | editovat zdroj]

La mort de Tintagiles, Symfonická poema pro violu d'amore a orchestr op. 6 (1897-1900)
Koncert pro violu d'amore a smyčce
24 Préludes pro violu d'amore a cembalo nebo harfu (1931)
Amazonas
Sonata da chiesa pro violu d'amore a varhany nebo smyčcový orchestr (1952)
Kleine Sonate pro violu d'amore a klavír, Op. 25 No. 2 (1922)
Kammermusik No. 6 pro violu d'amore a komorní orchestr, Op. 46 No. 1 (1927)
Koncert pro dvě violy d'amore a komorní orchestr (1994)

Jevištní díla[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Viola d'amore na anglické Wikipedii.

  1. Antonín Modr: Hudební nástroje. SNKLHU, Praha 1954
  2. Tyrrell, John (2006/7). 'Janáček: Years of a Life', Faber & Faber, London, Volume II at pages 264, 832, 881

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu