Vilfredo Pareto
 | |
| Datum narození | 15. červenec 1848 |
|---|---|
| Místo narození |  Paříž, Francie |
| Datum úmrtí | 19. srpen 1923 |
| Místo úmrtí |  Céligny, Švýcarsko |
| Národnost | Italská |
| Ekonomická škola | Lausannská škola |
| Instituce | Université de Lausanne |
| Ovlivnil | Luigi Amoroso |
| Příspěvky | Pareto efektivita Paretův princip Paretův diagram Paretův index Paretova distribuce Ordinalistický přístup k užitku Indiferenční analýza Teorie elit |
| Manžel(ka) | Alexandra Modestovna Bakuninová (1889–1902) Jeanne Regis |
| Rodiče | Raffaele Pareto a Marie Métenier |
| Podpis |  |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vilfredo Federico Damaso Pareto (15. července 1848 – 19. srpna 1923) byl italský ekonom, sociolog a politolog, profesor na univerzitě v Lausanne. Kromě toho byl i průkopníkem ekonometrie.
Život
Byl synem aristokrata, který z politicikých důvodů emigroval do Francie.[1]:s.337 Vystudoval inženýrství na Polytechnickém Institutu v Turíně, stal se inženýrem a pracoval u římské železniční společnosti. Brzy se zapojil do politického boje a začal vystupovat v tisku s kritikou ekonomické politiky vlády, přičemž požadoval svobodu obchodu a nezasahování státu do soukromých záležitostí.[1]:s.337 Po smrtí svých rodičů v roce 1889 změnil svůj životní styl. Zdědil titul, který nikdy nepoužil. Opustil svou dosavadní práci, vzal si chudou ruskou dívku z Benátek (Alessandrinu Bakuninovou) a odstěhoval se do vily ve Fiesole. Kolem roku 1900 zcela ztratil liberální iluze, což u něj vedlo k obratu, začal být přesvědčen, že liberalizmus patří minulosti a že pro současnou společnost je nutné násilí. Na univerzitě ve švýcarském Lausanne se Pareto stal profesorem na katedře politické ekonomie, po roce 1907 mu však srdeční onemocnění zabránilo v práci na katedře pokračovat. Ke konci života se stal senátorem Mussoliniho režimu.
Dílo
Sociologie
Pareta neuspokojovaly modely čistě racionálního jednání. Veškeré lidské jednání rozděluje do dvou kategorií, na logické - jednající v něm předem promýšlí adekvátní prostředky k dosažení stanoveného cíle a mimologické - prostředek není záměrně propojen s účelem. Existují čtyři typy mimologického jednání podle vztahu mezi prostředkem a účelem. U prvního typu se jedná o chování, jež je bezmyšlenkovitě provozováno v rámci běžné konvence, sem patří například podání ruky, či zdvořilostní projevy. Druhý typ představují náboženské rituály, kdy se jednající mylně domnívají, že prostředek vede k zamýšlenému cíli. Třetí typ je chování zcela absurdní, reflexivní akty, rychlé přivření očí před smítkem apod. Patří sem i vznik jazyka a jiných institucí, které jsou vysoce funkční, aniž by měly svého vědomého zakladatele. Ve čtvrtém typu mimologického jednání vztah mezi prostředkem a účelem sice existuje, ale subjektivně je viděn jinak, než jak ve skutečnosti funguje[2].
Všechny ideologie (vědu, umění, filosofii) považoval za bezvýznamné odvozeniny stálých vnitřních sil člověka (citů, pověr, vášní, nevědomých sklonů), tedy jakýchsi komplexů, kterým říkal „rezidua“. Rezidua – jsou to, co v našem myšlení zůstává, odečteme-li jeho logickou složku, jsou to věci ukryté hluboko v lidské povaze a vědě nepřístupné. Rezidua lze chápat jako predispozice k určitým druhům chování. Pareto rezidua shrnul do šesti hlavních typů.
- Kombinační instinkt – schopnost člověka ustavovat prvky do stále nových sestav, obvykle se projevuje jako vynálezy moderní vědy.
- Trvalost agregátů - protiklad kombinačního instinktu. Je to tendence myšlení k inertnosti, odmítání změny. Díky tomuto reziduu je možná existence rodiny a příbuzenských skupin.
- Potřeba manifestovat sedimenty jednání – existencí této třídy vysvětluje Pareto lidskou potřebu aktivně se projevovat, být činorodý.
- Rozum a sociabilita - vztahuje se k sociálnímu životu, tato rezidua mají vztah k disciplinovanosti.
- Integrita individua - je doplněním předchozí třídy, tato rezidua jsou aktivována, když pospolitosti hrozí rozpad, jsou jistým sebezáchovným instinktem.
- Sexuální reziduum - toto reziduum je racionalizování například askezí, nejrůznějších sexuálních zákazů a rétoriky[2].
Derivace – většina lidského jednání je mimologická, řídí se predispozicemi, člověk má však potřebu prezentovat své jednání jako dokonale rozumné. Za tímto účelem se používají pseudologická vysvětlení, tedy derivace. Lidé jimi tedy zakrývají své skutečné pohnutky a dodávají zdání racionality i chování, které vůbec racionální není. Lze je rozlišit do čtyř tříd.
- Kategorická tvrzení – je třeba věci dělat tak a tak
- Výroky podepřené autoritou – vycházejí z přesvědčení, že ten, kdo je kompetentní v jedné věci, musí být kompetentní i v druhé. Autoritou může být například i vlast.
- Podepření souhlasem s nějakým obecným principem - Jde o shodu s nejobecnějšími zásadami morálky, práva, náboženství. Tyto principy se obvykle odvolávají na všeobecný zájem.
- Jakékoliv jednání lze ospravedlnit demagogicky, pomocí význačných, nejasných a klamavých slovních důkazů. Sem spadá naprostá většina politického života[2].
Teorie elit - Nutnost rozdělení na elitu zbytek společnosti vyvozuje Pareto z toho, že mezi členy společnosti není rovnoměrně rozložena inteligence a schopnosti a také některé typy reziduí. Ti, v jejichž chování dominuje první reziduum, vynikají schopností k vykořisťování občanů. Díky tomu jsou součástí vládnoucí třídy. Pareto je nazývá spekulanty. Na druhé straně jsou lidé bázliví a opatrní, kteří se nechávají ovládat, Pareto je nazývá rentiéry. Lidé u nichž převládá kombinační reziduum jsou jako Machiavelliho lišky nakloněni rizikům, příslušníci konzervativně založené většiny představují síli sociální inertnosti, jsou to Machiavelliho lvi. Učil, že vládnoucí třída si má tvrdým donucovacím systémem udržovat svou existenci. Neučiní-li tak, bude vytlačena silnými členy nižších tříd, kteří se vyšplhají do jejích pozic. Jeho sociologie je svéráznou symbiózou mechanistických a psychologistických prvků. Společnost je pluralistický systém vytvořený z lidských molekul, jež jsou spojeny složitými vzájemnými vztahy. Položil základy ekonomie blahobytu. Pro ilustraci jeho teorií asi nejlépe poslouží jeho výrok: "Dávejte mi co nejvíce plodných omylů plných zárodků myšlenek a nechte si své jalové pravdy."
Ekonomie
Pareto chápal ekonomiku jako subsystém sociálního systému. Podle jeho mínění je ekonomický systém složen ze zvláštních molekul, tj. lidí, uváděných do pohybu potřebami a racionálními zájmy, které na cestě k dosažení žádoucích cílů narážejí na překážky. Lidské city, podmíněné psychickým založením individuí, jsou hlavní pružinou, která celý systém uvádí do pohybu.[1]:s.341
Propracoval a rozvedl matematickou teorii rovnováhy Leona Walrase a formuloval teorii volebních aktů (analýza indiferenčních křivek), novější obměnu teorie mezního zisku. Jeho teorie elity, která se stala součástí ideologie italského fašismu, měla objasnit stálost rozdělení důchodů.
Při své ekonomické analýze významně využíval statistiku. Byl zakladatelem ordinalismu – užitečnost lze poměřovat pouze ve vztahu s jinou užitečností, lze určit jen pořadí významnosti. Různé kombinace se stejným užitkem vyjádřil jako indiferenční křivku.
Odkazy
Reference
Literatura
- Jan Keller. Dějiny klasické sociologie, Sociologické nakladatelství SLON, Praha 2004
- Jelena Osipovová. SOCIOLOGICKÝ SYSTÉM VILFREDA PARETA. In: KON, Igor. Dějiny buržoazní sociologie 19. a začátku 20. století. Praha: Svoboda, 1982. S. 336-359.
Dílo
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vilfredo Pareto
- Manuale di economie politica (Rukověť politické ekonomie, 1906)
- Trattato di Sociologia generale (Pojednání o všeobecné sociologii, 1916)
Obrázky a média
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vilfredo Pareto na Wikimedia Commons
