Thomas Byam Martin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Velkoadmirál Sir Thomas Byam Martin
Finanční inspektor Royal Navy
Ve funkci:
20. června 1816 – 2. listopadu 1831
PředchůdceSir Thomas Thompson
NástupceGeorge Dundas
Narození25. července 1773
Surrey
Úmrtí25. října 1854 (ve věku 81 let)
Portsmouth
Místo pohřbeníKensal Green
ChoťCatherine Fanshawe
RodičeSir Henry Martin, 1st Baronet a Elizabeth Ann Parker
DětiHenry Byam Martin
Robert Fanshawe Martin
Elizabeth Martin
Catherine Martin
William Fanshawe Martin
PříbuzníSir Henry William Martin, 2nd Bt. (sourozenec)
Arthur Fanshawe (švagr)
Henry Byam Martin (synovec)
William Fanshawe Martin (synovec)
Alma materRoyal Grammar School, Guilford
Royal Naval Academy
Profesepolitik a námořní důstojník
Oceněnívelkokříž Řádu lázně
CommonsThomas Byam Martin
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sir Thomas Byam Martin (25. července 1773, Ashtead House, Surrey, Anglie – 25. října 1854, Portsmouth, Anglie) byl britský admirál. U královského námořnictva sloužil od dětství, vynikl během válek proti republikánské Francii a v napoleonských válkách. Později byl dlouholetým poslancem Dolní sněmovny a zastával funkce ve správě námořnictva. V závěru kariéry dosáhl nejvyšší možné hodnosti velkoadmirála (Admiral of the Fleet). Z jeho potomstva vynikl nejstarší syn Sir William Martin (1801–1895), který byl též admirálem.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny, která vlastnila bohaté plantáže v Karibiku[1], narodil se jako mladší syn námořního kapitána Sira Henryho Martina (1733–1794)[2]. Do Royal Navy vstoupil již v dětském věku, po roce 1785 si doplnil vzdělání na Královské námořní akademii (Royal Naval Academy) v Portsmouthu. Na moře vyplul znovu v roce 1786 a ve službě u břehů severní Ameriky se seznámil s princem Williamem (pozdější král Vilém IV.), s nímž jej pojilo celoživotní přátelství. Již v sedmnácti letech byl poručíkem (1790), po návratu do Evropy sloužil v Lamanšském průlivu a Středozemním moři. V roce 1793 byl jmenován komandérem a ještě téhož roku dosáhl hodnosti kapitána. Za válek s revoluční Francií se zúčastnil obléhání Toulonu (1793) a v roce 1798 u břehů Irska v bitvě u Tory Island proslul zajetím francouzské válečné fregaty Immortalité, která pak přešla do výzbroje Royal Navy.[3] Martin poté sloužil u břehů Francie, kde kromě dalších vojenských střetnutí zajímal nepřátelská obchodní plavidla a lodě pirátů. V letech 1808–1809 se zúčastnil finské války a zničil ruskou loď Vsevolod, za což obdržel švédský Řád meče. V roce 1811 byl povýšen do hodnosti kontradmirála a v roce 1812 v době francouzského vpádu do Ruska řídil obranu Rigy. Ještě v roce 1812 krátce velel v Plymouthu, poté byl převelen ke břehům Španělska, kde pomáhal zásobovat Wellingtonovu armádu na Pyrenejském poloostrově.

Po skončení napoleonských válek obdržel rytířský kříž Řádu lázně (1815) a od té doby mu náležel šlechtický titul Sir. V letech 1816–1831 zastával na admiralitě funkci finančního inspektora námořnictva (Comptroller of the Navy)[pozn. 1]. V tomto úřadu prosazoval redukci válečného námořnictva a zlepšení ochrany obchodních lodí a kolonií. Od roku 1818 byl také poslancem Dolní sněmovny, kde zastupoval přístav Plymouth a připojil se ke straně toryů[4]. V roce 1819 získal hodnost viceadmirála a nakonec byl povýšen na admirála (1830), téhož roku také obdržel velkokříž Řádu lázně. Svými toryovskými názory a úspornými opatřeními v Royal Navy získal řadu nepřátel a nakonec musel v roce 1831 rezignovat na funkci finančního inspektora námořnictva[5], o rok později ztratil i poslanecký mandát v Dolní sněmovně (nepomohlo mu ani dávné přátelství s Vilémem IV., který byl tehdy již králem). Poté žil řadu let v soukromí, ale později obdržel čestnou hodnost kontradmirála Spojeného království (1847) a viceadmirála Spojeného království (1847–1854). V roce 1849 byl povýšen do nejvyšší možné hodnosti velkoadmirála (Admiral of the Fleet)[6]. Před krymskou válkou odjel do Portsmouthu, kde se podílel na plánech námořního tažení do Baltského moře. V Porstmouthu také zemřel, pohřben byl v Londýně.

Jeho manželkou byla Catherine, rozená Fanshawe, dcera kapitána Roberta Fanshawe[pozn. 2][7]. Z jejich manželství pocházelo pět dětí, synové William (1801–1895) a Henry (1803–1856) sloužili též u Royal Navy a dosáhli admirálských hodností. Nejmladší syn Robert Fanshawe Martin (1805–1846) sloužil v armádě a v hodnosti podplukovníka zemřel v Indii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Tuto funkci zastával v letech 1790–1794 jeho otec Sir Henry Martin.
  2. ↑ Námořní kapitán Robert Fanshawe (1740–1823) pocházel z rodiny s tradiční službou v námořnictvu a vynikl ve válkách druhé poloviny 18. století. Měl celkem dvanáct dětí, z devíti dcer se kromě Catherine i další provdaly za vysoké námořní důstojníky (admirálové Robert Stopford, John Chambers White, William Bedford). Ze synů vynikl admirál Sir Arthur Fanshawe (1794–1864), který svou kariéru završil jako vrchní velitel ve Středozemním moři. Tento post po něm převzal synovec William Fanshawe Martin.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Rodina Martinů na webu Centre for the Study of the Legacies of British Slavery dostupné online
  2. ↑ Sir Henry Martin na webu thepeerage dostupné online
  3. ↑ ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017; s. 395–396 ISBN 978-80-7557-041-3
  4. ↑ Admirál Thomas Byam Martin na webu The History of Parliament dostupné online
  5. ↑ Personální obsazení funkce finančního inspektora námořnictva na webu British History Online dostupné online
  6. ↑ Služební postup admirála Thomase Byama Martina na webu threedecks dostupné online
  7. ↑ Kapitán Robert Fanshawe na webu thepeerage dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEATHCOTE, Tony: The British Admirals of the Fleet 1734–1995; Londýn, 2002; s. 166–167 ISBN 0-85052-835-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Thomas_Byam_Martin&oldid=22409690“