Třída Takacuki
| Třída Takacuki | |
|---|---|
.JPG) Takacuki (DD-164) | |
| Obecné informace | |
| Uživatel |  Japonské námořní síly sebeobrany |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 4 |
| Osud | vyřazeny |
| Předchůdce | třída Jamagumo |
| Nástupce | třída Minegumo |
| Technické údaje Takacuki po dokončení | |
| Výtlak | 3150 t (standardní) 4572 t (plný) |
| Délka | 136 m |
| Šířka | 13,4 m |
| Ponor | 4,4 m |
| Pohon | 2 turbíny, 2 kotle |
| Rychlost | 32 uzlů |
| Dosah | 6000 nám. mil při 16 uzlech |
| Posádka | 260 |
| Výzbroj | 2× 127 mm (2×1) 1× ASROC (8 hl.) 1× 375mm protiponorkový raketomet Bofors (4 hl.) 6× 324mm torpédomet |
| Letadla | 3× vrtulník DASH |
| Radar | OPS-11B OPS-17 |
| Sonar | SQS-23 |
| Technické údaje Takacuki po modernizaci | |
| Výtlak | 3300 t (standardní) |
| Ponor | 4,5 m |
| Rychlost | 31 uzlů |
| Výzbroj | 1× 127 mm 8× Boeing Harpoon (2×4) 1× ASROC 1× Sea Sparrow 1 × Phalanx CIWS 1× 375mm protiponorkový raketomet Bofors 6× 324mm torpédomet |
| Sonar | OQS-3 SQR-18A |
Třída Takacuki byla třída protiponorkových torpédoborců Japonských námořních sil sebeobrany. Skládala se ze čtyř jednotek, provozovaných v letech 1967–2003.[1] Torpédoborce nesly velmi silnou protiponorkovou výzbroj, naopak proti hladinovým a vzdušným cílům mohly použít pouze své 127mm kanóny. Tento nedostatek byl u prvních dvou jednotek odstraněn modernizací. Modernizace druhého páru se neuskutečnila.
Stavba[editovat | editovat zdroj]
Všechny čtyři torpédoborce této třídy postavila japonská loděnice Mitsubishi Heavy Industries v Kobe.
Jednotky třídy Takacuki:
| Jméno | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Status |
|---|---|---|---|---|
| Takacuki (DD-164) | 8. října 1964 | 7. ledna 1966 | 15. března 1967 | vyřazen 16. srpna 2002 |
| Kikuzuki (DD-165) | 15. března 1966 | 25. března 1967 | 27. března 1968 | vyřazen 6. listopadu 2003 |
| Močizuki (DD-166) | 25. listopadu 1966 | 15. března 1968 | 25. března 1969 | od 1. srpna 1995 pomocná loď (ASU-7019), vyřazen 19. března 1999 |
| Nagacuki (DD-167) | 2. března 1968 | 19. března 1969 | 12. února 1970 | vyřazen 1. dubna 1996 |
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
_in_New_York_Harbor,_-4_Jul._1986_a.jpg)
_in_New_York_Harbor,_-4_Jul._1986_b.jpg)
Po dokončení hlavňovou výzbroj tvořily dva 127mm kanóny. Velmi silná byla protiponorková výzbroj – jeden osminásobný vrhač raketových torpéd ASROC, jeden čtyřhlavňový 375mm protiponorkový raketomet Bofors a dva trojhlavňové 324mm torpédomety. Na zádi byla navíc plošina pro tři protiponorkové vrtulníky DASH (ze všech byla odstraněna roku 1977). Torpédoborce nesly trupový sonar SQS-23 (druhý pár novější OQS-3). Pohonný systém tvořily dvě převodové turbíny a dva kotle. Výkon poonu byl 60 000 shp. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů.[2]
Modernizace[editovat | editovat zdroj]
Takacuki a Kikuzuki byly během služby výrazně modernizovány. Nejprve v letech 1970 a 1972 dostaly sonar s měnitelnou hloubkou ponoru SQS-35J. V letech 1984–1986 byla zesílena výzbroj proti hladinovým a vzdušným cílům. Na zádi byl instalován osminásobný kontejner protiletadlových řízených střel Sea Sparrow. Zadní dělovou věž nahradil 20mm kanónový systém bodové obrany Phalanx CIWS a plavidla získala také dva čtyřnásobné kontejnery protilodních střel Boeing Harpoon. Příďový sonar byl nahrazen modernějším OQS-3 a vlečený sonar SQS-35J typem SQR-18A. Kvůli nárůstu standardního výtlaku o 150 tun rychlost torpédoborců poklesla o jeden uzel.[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Class Takatsuki Destroyer [online]. Worldwarships.com [cit. 2016-06-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 280.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Takacuki na Wikimedia Commons
