Třída Kongó (1990)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Kongó
Kongó
Obecné informace
Uživatelé Vlajka Japonské námořní sily sebeobrany
Typ torpédoborec
Lodě 4
Zahájení stavby
Spuštění na vodu
Uvedení do služby
Osud aktivní (2010)
Předchůdce Asagiri
Následovník Atago
Technické údaje
Výtlak 7200 t (standardní)
8900 t (plný)
Délka 161 m
Šířka 21 m
Ponor 6,1 m
Pohon COGAG
Palivo {{{palivo}}}
Rychlost 30+ uzlů
Dosah 4500 nám. mil při 20 uzlech
Posádka 310
Výzbroj 1× 127mm kanón OTO Melara
VLS Mk 41
(61+29 střel)
Boeing Harpoon
Phalanx CIWS
6× 324mm torpédomet
Pancíř
Letadla 2 vrtulníky
Radar SPY-1D
Sonar
Ostatní
Technické údaje {{{podtřída2}}}
Výtlak {{{výtlak2}}}
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon {{{pohon2}}}
Palivo {{{palivo2}}}
Rychlost {{{rychlost2}}}
Dosah {{{dosah2}}}
Posádka {{{posádka2}}}
Výzbroj {{{výzbroj2}}}
Pancíř {{{pancíř2}}}
Letadla {{{letadla2}}}
Radar {{{radar2}}}
Sonar {{{sonar2}}}
Ostatní {{{ostatní2}}}

Třída Kongó je třída torpédoborců Japonských námořních sil sebeobrany. Skládá se z jednotek Kongó, Kirišima, MjókóČókaj, postavených v letech 19901998. Plavidla jsou vybavena americkým zbraňovým systémem Aegis a zajišťují protivzdušnou obranu flotily. Jsou to první válečné lodě, mimo plavidla US Navy, které systém Aegis nesou. Jsou jádrem čtyř doprovodných uskupení, která soustřeďují hlavní síly celého japonského námořnictva. Všechny čtyři jednotky mají též sloužit jako součást protiraketové obrany. Konstrukce lodí je blízká americké třídě Arleigh Burke.[1]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Start protiraketové střely Standard SM-3
Kirišima (DDG-174)

Na stavbě všech čtyř torpédoborců spolupracovaly japonské firmy Mitsubishi Heavy Industries a IHI Corporation, přičemž stavba probíhala mezi lety 1990–1998. Stavba první jednotky Kongó (DDG-173) byla zahájena v květnu 1990 a do služby torpédoborec vstoupil v březnu 1993. Kirišima (DDG-174) byla stavěna od dubna 1992 a dokončena v březnu 1995. Kýl Mjókó (DDG-175) byl založen v dubnu 1993 a loď byla dokončena v březnu 1996. Konečně poslední jednotka Čókaj (DDG-176) byla stavěna od května 1995 a dokončena v březnu roku 1998.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Torpédoborce nesou pokročilý americký zbraňový systém Aegis s radarem SPY-1D, který dokáze sledovat najednou až 200 vzdušných cílů. Všechny torpédoborce byly po roce 2005 upraveny pro fungování v rámci systému protiraketové obrany (Ballistic missile defence – BMD). Jádrem výzbroje lodí jsou dvě skupiny vertikálních odpalovacích zařízení Mk 41 s celkovou kapacitou 90 řízených střel — 61 na zádi a 29 na přídi. Z nich jsou odpalovány řízené střely SM-2MR Block II a protiponorková torpéda RUM-139 VL-ASROC. Dále nesou dva čtyřnásobné kontejnery protilodních střel Boeing Harpoon. Hlavňovou výzbroj tvoří jeden 127mm kanón OTO Melara s délkou hlavně 54 ráží a dva systémy blízké obrany Phalanx CIWS. Protiponorkovou výzbroj doplňují dva trojhlavňové 324mm protiponorkové torpédomety. Na palubě je rozměrná plošina pro operace dvou protiponorkových vrtulníků, lodě však nemají hangár pro jejich uskladnění.[2]

Pohon koncepce COGAG využívá čtyř plynových turbín General Electric LM2500. Lodní šrouby jsou dva. Lodě dosahují rychlosti přes 30 uzlů.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha : Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 285.  [Dále jen Pejčoch, Novák, Hájek (1994)]
  2. a b Pejčoch, Novák, Hájek (1994), s. 273.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu