Svatojanské proudy (opera)
| Svatojanské proudy | |
|---|---|
| Die Moldaunixe | |
 Josef Richard Rozkošný (kresba Jana Vilímka) | |
| Základní informace | |
| Žánr | romantická opera |
| Skladatel | Josef Richard Rozkošný (instrumentace Karel Šebor) |
| Libretista | Eduard Rüffer (v němčině), český překlad František Adolf Šubert |
| Počet dějství | 4 |
| Originální jazyk | čeština (němčina) |
| Datum vzniku | 1869 |
| Premiéra | 3. října 1871, Praha, Prozatímní divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Svatojanské proudy je opera o čtyřech jednáních českého skladatele Josefa Richarda Rozkošného. Libreto napsal původně v německém jazyce Eduard Rüffer (pod názvem Die Moldaunixe, tj. Vltavská víla), do češtiny je přeložil František Adolf Šubert. Poprvé byla uvedena 3. října 1871 v pražském Prozatímním divadle se značným úspěchem a spolu s pozdější Popelkou byla nejoblíbenější Rozkošného operou.
Vznik a historie díla[editovat | editovat zdroj]
Po úspěchu Mikuláše (1870) se J. R. Rozkošný obrátil k ambicióznějšímu plánu velké romantické opery. V nouzi o domácí libretisty se nakonec přiklonil ke stejnému řešení, jako Bedřich Smetana v případě Dalibora a Libuše vznikajících ve stejné době, totiž k německému libretu uznávaného literáta Eduarda Rüffera přeloženému mladým, v českém divadelním životě zběhlým Františkem Adolfem Šubertem, pozdějším ředitelem Národního divadla. Stejně jako v případě Mikuláše Rozkošnému s instrumentací pomohl jeho přítel, uznávaný skladatel a zkušený kapelník Karel Šebor.[1]
Premiéru v Prozatímním divadle nedirigoval samotný skladatel, ale ujal se jí hlavní kapelník Bedřich Smetana, který dirigoval i její reprízy. Romantická opera vzbudila značný kritický ohlas a dosáhla velmi příznivého přijetí u obecenstva: ještě v měsíci říjnu se dočkala sedmi repríz.[2][3]
První inscenace v Prozatímním divadle po říjnovém běhu 1871 na repertoár dávána s většími odstupy, což kritika kapelníkovi Smetanovi vyčítala[3]. Přesto do roku 1874 dosáhla velmi dobrého počtu 18 repríz, což ji řadilo mezi nejoblíbenější domácí opery 70. let 19. století. Nová hudební nastudování následovala v roce 1877 (tři představení) a roku 1880 v mírně přepracovaném znění (dvě představení).[2] V Národním divadle byly Svatojanské proudy uvedeny roku 1885 (šestkrát) a naposledy roku 1895 (pětkrát). Úspěšně je uvedlo rovněž Národní divadlo v Brně, poprvé roku 1887 – této inscenaci věnoval obsáhlý referát Leoš Janáček[4] – a znovu v letech 1891 a 1913. V Městském divadle v Plzni ji uvedla společnost Pavla Švandy ze Semčic ml. poprvé roku 1892. Poslední profesionální inscenaci připravilo roku 1928 Divadlo sdružených měst východočeských. Mnohem častěji byla jako koncertní kus uváděna předehra k opeře.[1][5]
Libreto bylo vydáno tiskem roku 1871 a roku 1882 byl Hudební maticí vydán i klavírní výtah opery – jako jedné z prvních českých oper a jako jediné Rozkošného opery vůbec.[6]
Charakteristika a kritika díla[editovat | editovat zdroj]
Rüfferovo romantické libreto připomínající kouzelné hry oblíbené na přelomu 18. a 19. století bylo v době vzniku stále přitažlivé pro publikum, dobová kritika je však hodnotila jako zastaralé a tento přístup se dále stupňoval: František Pala o něm ve 30. letech 20. století píše: „Rüfferovo libreto je po všech stránkách slabá, napodobivá práce s vlivy Čelakovského, Máchovými, Goethovými (der Fischer) a lžiromantických povídek; o básnické dikci, vazbě a estetickém vkusu nelze ani hovořiti.“[7] Navíc dobová kritika žehrala na to, že překlad „bohužel není […] z nejpodařejnějších“ a obsahuje „mnohé germanismy a deklamační hříchy“.[8] Způsob zachycení nadpřirozeného světa či loveckého prostředí navíc poukazovaly na německý literární romantismus spíše než na proklamované české lidové kořeny.[9] Opera má v zásadě číslovou formu, a i když jsou zde pokusy o modernější českou deklamaci,[3] je hlavním vzorem pro stavbu árií a ansámblů německá romantická opera ve stylu Carla Marii von Webera.[10] Lyrická, „nasládlá“ melodika připomínala kritikům Gounoda,[7] nebo Halévyho[11], byla však jedním z hlavních příčin diváckého úspěchu díla. I kritika oceňovala „melodickou plnost, bohatství ladných zvuků, svižnost zpěvu a tu a tam exotickým půvabem dýchající, efektní instrumentaci“[12]; Jan Ludevít Procházka však se ptal, "zdali tyto tvary melodické mají také vlastní svoji tvářnost, zdali jsou čerpány přímo z idey dramatické čili zdali jsou více rázu povšechného."[3] Až na řídké epizody převládá lyrická nálada, což vede k jisté jednotvárnosti, zvláště v kombinaci s malou vynalézavostí rytmickou, jejíž nedostatek považoval Leoš Janáček za hlavní vadu díla.[4] Orchestrace (Šeborova) sklidila většinou pochvalu, ačkoli dobové názory ilustrují střet dvou estetických škol, z nichž jedna ji považovala za příliš hlomoznou a dominantní, zatímco druhá příliš krotkou a nedramatickou.[11]
Podle Rozkošného pamětí Bedřich Smetana Svatojanské proudy chválil a vždy je rád dirigoval;[13] Rozkošného soudobá korespondence s Karlem Šeborem se však Smetanův názor popisuje jako nepříznivý.[14] Vztahy mezi Rozkošným a Smetanou navíc v první polovině 70. let 19. století nebyly vždy přátelské, Rozkošný byl po nějakou dobu šéfredaktorem hlavního orgánu Smetanových protivníků, Hudebních listů.
Největší životnost z díla si zachovala předehra Svatojanských proudů, která bývala hrána koncertně[13] a několikrát i nahrána. Připomíná některé pasáže ze Smetanovy Vltavy a i některé novější práce[15] považují za možné, že se jí Smetana inspiroval. Zatímco ztělesnění řeky Vltavy i hudební zachycení Svatojanských proudů v Rozkošného opeře mohlo být Smetanovi obecně jistou inspirací, původní znění opery z roku 1871 žádnou předehru neobsahovalo, což i někteří recenzenti s překvapením kritizovali[16]. Ta byla doplněna až mnohem později pro novou inscenaci roku 1880, tedy několik let po vzniku Smetanovy skladby (1874), a vliv je proto opačný.[13]
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (3. 10. 1871) |
|---|---|---|
| Čeněk, hrabě z Libočan | baryton | Josef Lev |
| Bořita, lesní | bas | Karel Čech |
| Julie, jeho dcera | soprán | Věkoslava Blažková-Ressová |
| Horymír, horník | tenor | Julius Souček |
| Vltavka, vltavská víla | soprán | Anna Kupková |
| Družka Juliina (Lidka) | mezzosoprán | Mathilda Bařínská |
| (Slavoš) | baryton | Josef Čapek |
| Rytíři, myslivci, Juliiny družky, víly | ||
| Dirigent: Bedřich Smetana, režisér: František Karel Kolár | ||
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
1. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Romantická lesní krajina s myslivnou, ráno) Starý Bořita, lesní na panství hraběte Čeňka z Libočan, vychází jednoho rána na lov se svou družinou (lovecká píseň Bořity se sborem myslivců Již tluče srdce radostí… Hluboký les jest lovce chýž) a dcera jeho, krásná Julie, zůstává doma o samotě, vzpomínaje miláčka svého Horymíra, mladého to horníka, kterýž se o ruku její uchází (árie Julie Na větvích rosa perlová). V tom přikvapí Horymír a sděluje s ní potěšitelnou zprávu, že se mu hledání zlata v dolech jílovských počíná dobře dařit. Plni nejkrásnějších snů a nadějí rozcházejí se oba milenci, potvrdivše si na novo přísahu věrnosti a lásky (duet Julie a Horymíra V ranním slunci, kvítku můj… Tisíce krásných, jarních kvítků zde). V krátce na to vrací se otec Juliin z lovu, kterýž byl dnešního rána šťastně dopadnul, a raduje se právě z bohaté své kořisti, an tu přichází hrabě z Libočan a žádá jej za ruku dcery jeho Julie, již sobě byl dávno již zamiloval. Zaslepena leskem bohatství a nádhery, kteráž jí kyne ve spojení s hrabětem, zapomíná zcela na milence svého Horymíra a svoluje státi se chotí hraběcí (árie hraběte Anděli krásný, jehož nyní zřím… Tisíce srdcí na tom světě bije a finále Co jest kolem mne, nemohu nijak znáti).
2. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Totéž místo, večer) Slavnost zasnoubení má se na sklonku dne odbývati; Julie co nevěsta hraběte z Libočan přijímá blahopřání svých družek a zve je k tanci a veselí (sbor dívek Krásy vesny). O samotě ji však kruší svědomí ji jímá neblahá předtucha (árie Julie V noc pustou větrové příšerně skučí). Hrabě odvádí snoubenku do vesnické kaple, následován Bořitou a hosty (tercet se sborem Hlas zvonku se roznáší). Za soumraku přichází pak k myslivně Horymír, chtěje se jako obyčejně potěšiti se svou milenkou. Zpěv jeho má ji přivolati (árie Horymíra Krásná milko, lesů dítě). Místo odpovědi milenčiny zaslechne však pojednou cinkot číší a přípitek hodovníkův svědčící novozasnoubencům. Zároveň zpozoruje teprv nyní, že jsou okna myslivny mimo obyčej jasně ozářena. Vyšedši pak z myslivny družba Juliina oznamuje mu, že marně tu již písně lásky zpívá, anto se bývalá milenka jeho Julie zasnubuje právě s hrabětem. Vyřknuv strašlivou kletbu nad zrádnou milenkou kvapí odtud nebohý Horymír u největším zoufalství.
3. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Krajina Svatojanských proudů) V hrozném tom stavu duševním dostane se Horymír sám nevěda jak k tak zvaným proudům svatojanským, kteréž zakryty jsou dosud hustými mlhami, a bouře, jakáž zuří právě v ňadrech oklamaného jinocha, dochází ohlasu v děsném skučení vichru a v hukotu vln Vltaviných (meziaktní hudba – bouře). Zemdlen bojem tím duševním i naléhajícími naň hrůzami přírodními sklesá Horymír na břehu Vltavy k zemi (árie Horymíra Mně zhaslo slunce naděje). V tom se mlhy znenáhla rozptýlí a zrakům jeho objeví se spanilá víla Vltavka obklopena ostatními vílami a zjevy čarovnými (hudba víl se sborem Do šumivého proudu sestoupni). Okouzlující její zpěv (árie Vltavky Jak čarokrásná je ta noc) přivábí k ní Horymíra, jenž slibuje státi se jejím na vždy, pakliže zradu Juliinu zaň pomstí (duet Vltavky a Horymíra Pojď v objetí, miláčku).
4. dějství[editovat | editovat zdroj]
(Síň v zámku) V zámku hraběcím odbývá se právě slavnost svatební (svatební sbor Jemné pásky vroucí lásky); puzena výčitkami svědomí vyhledává nevěsta Julie samotu, nedbajíc zadržování hraběte (árie hraběte Jsme zasnoubeni, patříš mně), i setká se s Horymírem, kterýž ji zprvu zahrnuje výčitkami, pak ale, když v něm láska k ní znovu vítězí, k útěku ji přemlouvá (árie Horymíra Pojď se mnou jen). Po dlouhém váhání svoluje k tomu Julie, klesajíc mu do náručí (duet Ó jaké pro mne potěšení).
(Proměna – Krajina Svatojanských proudů) Splnivši slib svůj Horymíru daný tím, že pomate smysly Juliiny, objímá Vltavka Horymíra a žádá na něm, aby se stal jejím na věky (árie Vltavky Ó, budiž můj, ty mílku drahý). Zarmoucen odpovídá Horymír, že mu nelze nalézti v lásce její náhradu za ztrátu Juliinu. Mstivá víla pak jej na to usmrtí svým políbením. V krátce na to vystoupí Julie, hledajíc Horymíra, i nalezne mrtvolu jeho ležící na břehu Vltavy (scéna Julie Horymíre!... Zdaž zavolal to z řeky jeho stín). Přispěchá i otec její a ženich, chtějíce ji domů odvésti. Julie šílená vyběhne však na skálu nad vodou vyčnívající a volajíc naposled jméno Horymírovo vrhá se do Vltavy (finále Julie, ty zde?... Ó miláčku můj, polibek jeden dej).
Nahrávky[editovat | editovat zdroj]
Celá opera dosud nebyla nahrána, existuje však několik dosud nevydaných rozhlasových nahrávek předehry opery (1947, Vládní dechovou hudbu řídí Václav Thier; 1952, Pražský rozhlasový orchestr řídí Vlastislav Antonín Vipler; 1973, Plzeňský rozhlasový orchestr řídí Antonín Devátý), jakož i nahrávka árie Julie z 1. dějství Na větvích rosa perlová v podání Libuše Domanínské,[17] již vydal Radioservis, a.s., roku 2015 na CD „Česká romantická opera“ (CR0782-2).
Roku 1987 pořídil průřez operou plzeňský rozhlas[6] a z tohoto průřezu pochází i nahrávka árie hraběte a finále 1. jednání „Anděli jasný, z krajů tajemných“ – zpívají Ivan Kusnjer, Natálie Romanová a Aleš Hendrych na CD „Rarity české opery“ (2011) (Supraphon, SU 4074-2 611).
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b OTTLOVÁ, Marta. Rozkošný Josef Richard. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2005. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 452.
- ↑ a b ŠTĚPÁN, Václav; TRÁVNÍČKOVÁ, Markéta. Prozatímní divadlo 1862-1883. Svazek 1. Praha: Nakladatelství Academia, 2006. 2 svazky. ISBN 80-200-1480-2, ISBN 80-7258-238-0. S. 237.
- ↑ a b c d BARTOŠ, Josef. Prozatímní divadlo a jeho opera. Praha: Sbor pro zřízení druhého národního divadla v Praze, 1938. 427 s. S. 260–261.
- ↑ a b JANÁČEK, Leoš. Několik slov o „Svatojanských proudech“ J. R. Rozkošného. Hudební listy. Únor 1887, roč. III, čís. 9, s. 1–2. Dostupné online.
- ↑ TYRRELL, John. Czech Opera. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. 352 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-34713-6. S. 79, 331. (anglicky)
- ↑ a b Ottlová, c. d., s. 453.
- ↑ a b PALA, František. Josef Richard Rozkošný. In: Josef Hutter; Zdeněk Chalabala. České umění dramatické II - Zpěvohra. Praha: Šolc a Šimáček, společnost s r. o., 1941. S. 157.
- ↑ -Ý. Literatura a umění – Zpěvohra. Národní listy. 29. srpen 1880, roč. 20, čís. 208, s. 3. Dostupné online. ISSN 1214-1240.
- ↑ Tyrrell, c.d., s. 80, 152.
- ↑ Tyrrell, s.d., s. 80.
- ↑ a b V.V. Deuilleton – Svatojanské proudy. Politik. 7. říjen 1871, roč. 10, čís. 278, s. 1–2. Dostupné online. ISSN 1801-1918. (německy)
- ↑ -LA. Theater, Kunst und Literatur – Böhmische Oper. Politik. 27. srpen 1880, roč. 19, čís. 237, s. 4–5. Dostupné online. ISSN 1801-1918. (německy)
- ↑ a b c HOSTOMSKÁ, Anna. Opera. Průvodce operní tvorbou. 4. vyd. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1959. S. 578.
- ↑ TYRRELL, John. Czech Opera. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. 330 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-34713-6. S. 80, 232–233. (anglicky)
- ↑ Tyrrell, s. 79.
- ↑ Jan Ludevít Procházka. Literatura a umění – zpěvohra. Národní listy. 8. říjen 1871, roč. 11, čís. 276, s. 5. Dostupné online. ISSN 1214-1240.
- ↑ Archivní a programové fondy Českého rozhlasu [online]. Praha: Český rozhlas [cit. 2011-12-21]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 248.
- OTTLOVÁ, Marta. Rozkošný Josef Richard. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 452–454.
- HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 688–689.