Pjotr Mašerov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pjotr Mašerov

Pjotr Mironovič Mašerov (bělorusky: Пётр Міро́навіч Машэ́раў, rusky: Пётр Миро́нович Маше́ров, původním příjmením Mašero, bělorusky: Машэра; 26. února 1918, Širki[1]4. října 1980, Minsk při autonehodě) byl sovětský běloruský politik, velice populární v tehdejším[2] i současném Bělorusku. Od roku 1965 do své smrti byl prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Běloruska, a tak prakticky hlavou Běloruska v rámci Sovětského svazu.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Dětství strávil ve vesnici Širki v Sennském okrese.[3] Jeho otec byl rolník a řemeslník,[1] byl zatčen v roce 1937 kvůli protestům proti kolektivizaci zemědělství[3] (podle některých zdrojů na základě lživého obvinění[1]) a v březnu následujícího roku zahynul v gulagu, což mimo jiné způsobilo značnou finanční tíseň rodiny v dalším období.[1] Mašerov vystudoval ve Vitebsku učitelství matematiky a fyziky a začal vyučovat v obci Rasony.[3]

Za Velké vlastenecké války nejprve krátce bojoval v řadách Rudé armády,[1] a když fronta postoupila dále na východ, stal se jedním z prvních vůdců partyzánského hnutí v okolí Vitebska a v celém Bělorusku, v akci byl dvakrát raněn.[3] Za své hrdinství byl 15. srpna 1944 vyznamenán zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu, ztratil ale svou matku, kterou gestapo v září 1942 při pátrání po něm umučilo.[3] Zachování památky válečných hrdinů a obětí se věnoval později i on sám, významně se zasadil o vybudování památníku vyhlazení vesnice Chatyň, památníku pevnosti-hrdina Brest nebo monumentálního Kurganu slavy (Mohyly slávy) na severovýchod od Minsku.[1][3] Přispěl tím k přerodu historie partyzánského hnutí v Bělorusku v mýtus partyzánského hrdinství jako konkrétního symbolu identity běloruského národa.[4]

Do komunistické strany vstoupil v březnu 1943.[1] Ještě před koncem války se stal také předsedou oblastního výboru Komsomolu (v řadách komsomolu stoupal již od studií na pedagogickém institutu, kde se stal členem tamního výboru a vedl sekci pro kulturně-masové záležitosti[1]), pokračoval dále aparátem komunistické strany přes oblastní výbory v Minsku a Brestu až do ústředního výboru. V roce 1965 se stal po Kirillu Mazurovovi, který byl jen o čtyři roky starší, prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Běloruska.[3] V následujícím roce se stal kandidátem politbyra ÚV KSSS a poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Byl vyznamenán hvězdou Hrdiny socialistické práce (1978) a sedmkrát Řádem Lenina.

Na přelomu července a srpna 1968 se účastnil jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou, které bylo součástí událostí spojených s hnutím tzv. Pražského jara.[5]

Jako politik se v tehdejší době odlišoval charizmatem a větší otevřeností.[2] V čele běloruské politiky za jeho předchůdce Mazurova a za jeho éry byli partyzánští spolubojovníci, což brežněvovské vedení Sovětského svazu změnilo po Mašerovově smrti, když po něm nastoupil sice Bělorus, ale dříve moskevský funkcionář a místopředseda svazové vlády Tichon Kiseljov.[6]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Byl ženatý se stomatoložkou Polinou Galanovovou, seznámili se krátce před druhou světovou válkou a byli spolu aktivní též v jednom partyzánském oddílu.[3] Měli dvě dcery, Nataliji a Jelenu.[1]

Úmrtí[editovat | editovat zdroj]

Mašerov zahynul 4. října 1980 při autonehodě na dálnici mezi Minskem a Moskvou, když do cesty jeho automobilu nečekaně vjel nákladní vůz.

V Bělorusku se traduje,[7] že smrt byla připravena Brežněvovým státním a komunistickým vedením v Moskvě, aby tak byl odstraněn populární kandidát na místo tajemníka politbyra Ústředního výboru Komunistické strany SSSR a možná (kupř. podle slov jeho dcery Natalije Petrovny Mašerovové[2]) i na místo předsedy Rady ministrů Sovětského svazu.[7] Žádné důkazy o tom ale nebyly nalezeny ani po rozpadu Sovětského svazu a částečném zpřístupnění archivů KGB.

Mašerovův ohlas[editovat | editovat zdroj]

Mašerovova busta na náměstí ve Vitebsku

Hodnocení jeho působení je rozporné. Zatímco některé prameny vyzdvihují údajný růst hospodářství Běloruska až o trojnásobek,[3] jiné tvrdí, že větší vliv měla ekonomická reforma, kterou zhruba ve stejné době spustil nový předseda Rady ministrů Sovětského svazu Alexej Kosygin.[2] Zejména zemědělství za vlády Mašerova spíš stagnovalo a mnoho podniků se propadlo do ztráty.[2] Rovněž jeho význam pro kulturu je nejasný a spektrum jeho hodnocení sahá od kladného vlivu na rozvoj národní kultury (kupř. podpora výstavby Domu spisovatelů, Domu učitelů, Minské filharmonie, podpora hudební skupiny Pesňary atd.[1]) až po její podřizování celosvazovému vzoru.[2]

Mnoho míst v Bělorusku neslo Mašerovovo jméno, na centrálním náměstí ve Vitebsku je jeho busta a je tam po něm pojmenována i univerzita.

Minský Mašerovův prospekt byl v roce 2005 přejmenován na Prospekt vítězů, proti protestu několika desítek lidí na opětovné navrácení Mašerovova jména do názvu ulice zasáhly speciální jednotky OMON.[8] Po Mašerovovi byla pojmenována jiná ulice vzniklá spojením tří menších ulic ve starém Minsku. Podle Vitalije Silického může tento krok souviset s faktem, že jedna z Mašerovových dcer vystupuje jako ostrý kritik politiky prezidenta Lukašenka.[4]

Ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j P.M.Mašerov - vydajuščijsja obščestvennyj, gosudarstvennyj i političeskij dějatěľ [online]. Oficiaľnyj sajt goroda Novopolocka, 2008-02-12. Dostupné online. (rusky) 
  2. a b c d e f Pjať mifov o Mašerove. Belorusskij partizan [online]. 2013-03-01. Dostupné online.  (rusky) 
  3. a b c d e f g h i Otca Mašerova uničtožili v GULAGe. Novosti političeskich partij [online]. 2008-02-13. Dostupné online.  
  4. a b SILITSKI, Vitali. A Partisan Reality Show. Transitions Online [online]. Praha: 2005-05-11. Dostupné online.  (anglicky) 
  5. BYSTRICKÝ, Valerián, & kol. Rok 1968 na Slovensku a v Československu. Bratislava : Historický ústav SAV vo vydavateľstve Prodama s.r.o., 2008. Dostupné online. S. 166. (slovensky) 
  6. URBAN, Michael E.. An Algebra of Soviet Power : Elite Circulation in the Belorussian Republic 1966-86. [s.l.] : Cambridge University Press, 1989. S. 97. (anglicky) 
  7. a b Viz kupř. tvrzení bývalého běloruského premiéra Vjačeslava Kebiče: Premjer-ministr Belarusi v 1990 - 1994 gody Vjačeslav Kebič: Avarija, v kotoroj pogib Mašerov, ně byla slučajnon…. Komsomoľskaja pravda [online]. 2008-02-13. Dostupné online.  (rusky) 
  8. Vernitě Minsku Skorinu i Mašerova! 10 maja v Minske prošla massovaja akcija protěsta protiv pereimenovanija stoličnych ulic [online]. Objediňonnaja Graždanskaja Partija, 2005-05-11. Dostupné online. (rusky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANTONOVIČ, Slavomir. Pjotr Mašerov : Žizň, Suďba, Pamjať : Dokumentaľnaja povesť. Minsk : Junatstva, 1998.  
  • KNIGHT, Amy W.. Pyotr Masherov and the Kremlin Leadership: A Study in Kremlinology. Survey. 1982, roč. 26, čís. 1, s. 151-68.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Piotr Mašeraŭ ve Wikimedia Commons