Alexej Kosygin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Alexej Nikolajevič Kosygin)
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexej Nikolajevič Kosygin
A. Kosygin 1967.jpg
Ve funkci:
14. října 1964 – 23. října 1980
Předchůdce Nikita Sergejevič Chruščov
Nástupce Nikolaj Alexandrovič Tichonov

Ve funkci:
23. června 1943 – 23. března 1946
Předchůdce Ivan Sergejevič Chochlov
Nástupce Michail Ivanovič Rodionov
(jako předseda Rady ministrů RSFSR)

Narození 21. února 1904

Ruské impérium Petrohrad, Ruské impérium

Úmrtí 8. prosince 1980 (ve věku 76 let)
SSSR Moskva, Sovětský svaz
Ocenění Řád rudého praporu, Hrdina socialistické práce, Řád Říjnové revoluce a Leninův řád

Alexej Nikolajevič Kosygin (rusky Алексей Николаевич Косыгин, 21. února 1904, Petrohrad18. prosince 1980, Moskva) byl sovětský politik, funkcionář Komunistické strany Sovětského svazu. Byl členem ÚV KSSS (1939–1980), kandidátem politbyra (1946–1948, 1952–1953, 1957–1960), členem politbyra (1948–1952, 1960–1980). V letech 1964 až 1980 byl předsedou Rady ministrů Sovětského svazu, tj. vlády SSSR.

Vzestup[editovat | editovat zdroj]

Během čistek generace 1937 prodělal závratnou kariéru. Od roku 1935 pracoval v textilních závodech v Leningradské oblasti. Od roku 1939 byl členem sovětského kabinetu (rada lidových komisařů SSSR, RLK) jako lidový komisař textilního průmyslu (1939–1940).

Svým kariérním vzestupem v leningradské oblasti byl spojen se stranickou klikou A. A. Ždanova, tak jako N. A. Vozněsenskij, A. A. Kuzněcov a další. Toto politické seskupení v letech 1939–1949 zaujalo důležité místo v sovětské mocenské hierarchii a aktivně vstupovala do mocenských bojů v Kremlu. Kosygin se stal Stalinovým favoritem a specialistou na lehký a spotřební průmysl, státní finance a plánování.

Během pozdního stalinismu působil v řadě klíčových funkcí. Vykonával funkci náměstka předsedy rady lidových komisařů (RLK) SSSR (1940–1953), předsedy RLK RSFSR (1943–1946), ministra financí (1948) a vedl různá specializovaná byra resortních ministrů v Radě ministrů SSSR.

Zásadním zlomem v jeho kariéře byla smrt Ždanova v roce 1948, leningradská aféra (1949–1950) a vzestup kliky kolem Gregorije Malenkova a Lavrentije Beriji. Tehdy částečně ztratil Stalinovu důvěru a jeho život visel na vlásku. Sám si nebyl jistý svým dalším setrváním ve vrcholné politice a vůbec na svobodě.

Na XIX. sjezdu KSSS v říjnu 1952 se jeho politický pád projevil ztrátou členství v novém politbyru (prezidiu ÚV). Po Stalinově smrti, když došlo k dělení moci mezi jeho pohrobky, byl Kosygin opominut úplně a přestal být i kandidátem předsednictva ÚV.

V prvních letech po Stalinově smrti 1953–1957 se propadl na žebříčku, i když znovu byl jmenován náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR a později se spolupodílel na vytváření plánů rozvoje ekonomiky. Cestu do předsednictva mu otevřely dramatické zvraty ve vztazích uvnitř předsednictva ÚV KSSS – pád starých členů politbyra Molotova, Kaganoviče, Malenkova, oslabení pozic mladých technokratů M. G. Pervuchina, a M. Z. Saburova v roce 1957.

Předseda vlády[editovat | editovat zdroj]

Kosygin a americký prezident Lyndon B. Johnson v roce 1967 na Glassboro Summitu

Chruščov, který upevňoval své pozice ve vládním kabinetu, se potřeboval opřít o zkušené ekonomy a znalce sovětského hospodářství. Jedním z nich se stal i Kosygin. Postupně vystoupal na post prvního náměstka předsedy Rady ministrů – tedy přímo Chruščova. Vzhledem k tomu, že se Chruščov zabýval zejména řízením zahraniční politiky a stranického aparátu, na ekonomiku (mimo experimenty v zemědělství) mu příliš času nezbývalo. Kosygin tak začal fakticky plnit úlohu předsedy vlády.

Když byl v říjnu 1964 Chruščov stranickou oligarchií svržen, Kosygin byl jmenován předsedou Rady ministrů oficiálně. V zemi se vytvořilo kolektivní vedení, v jehož čele stanul triumvirát Brežněva, Kosygina a Nikolaje Podgorného, doplněný Michailem Suslovem, A. Šeljepinem a dalšími členy politbyra. Zpočátku se zdálo, že Kosygin nahradí nevýrazného Brežněva, ale opak se stal realitou.

V prvních letech působení v úřadu vystupoval aktivně a předkládal řadu návrhů na reformu ekonomiky. Hlavní slovo si také přisvojil v otázkách zahraniční politiky. Nenalezl však podporu ani u sovětské technokracie či regionech a už vůbec ne uvnitř stranického aparátu ÚV. Konzervativní postoj Brežněva a jeho politbyra však hlubším a systémovým změnám zabránil. Stal se tak pouhým vykonavatelem stranických rozhodnutí a jeho význam pozvolna upadal.

Ještě během řešení krize v ČSSR v období pražského jara vystupoval s Brežněvem jako rovnocenný partner. Proslulou se stala jeho neformální návštěva Československa spojená s ozdravným pobytem v Karlových Varech. Jeho postoj k československým reformám však nebyl oproštěn od sovětských dogmat, a proto vystupoval proti dubčekovské politice, i když se v Kremlu řadil mezi umírněné a odpůrce unáhleného vojenského řešení. Nakonec on i váhavý Brežněv byli přesvědčeni jestřáby a dali souhlas k vojenskému zásahu.

Konec kariéry[editovat | editovat zdroj]

Kolektivní vedení však brzy vzalo za své. Stále více se ocital pod palbou stranických aparátčíků. Brežněv se všemožně snažil oslabovat jeho úlohu, i když k samotnému odvolání se dlouho neodhodlal. V sedmdesátých letech se zhoršoval Kosyginův zdravotní stav a přišel o zásadní vliv na sovětskou politiku. Stagnaci ekonomiky již nemohl ovlivnit.

Krátce před smrtí byl v tichosti zbaven svého úřadu i členství v politbyru. Jeho nástupcem se stal Brežněvův chráněnec Nikolaj Alexandrovič Tichonov. Teprve smrt mu přinesla větší publicitu – byl slavnostně pohřben vedle Leninova mauzolea u Kremelské zdi. Takovéto pocty se dostalo jen několika desítkám sovětských státníků.

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu