Palivový článek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Obrázek methanolového palivového článku.

Palivový článek (angl. fuel cell) je elektrochemické zařízení přeměňující přímo chemickou energii paliva a okysličovadla na energii elektrickou.
Palivový článek je galvanický článek. Skládá ze dvou elektrod, které jsou odděleny membránou nebo elektrolytem. K elektrodám je přiváděno palivo (k anodě) a okysličovadlo (ke katodě). Na katodě se oxidační činidlo (většinou kyslík) redukuje na anionty (O2-), a ty pak reagují s H+ ionty na vodu. Elektrody palivového článku jsou katalyticky i reaktivně stabilní. Palivové články mohou pracovat nepřetržitě, dokud není přerušen přívod paliva nebo okysličovadla k elektrodám.

Existuje mnoho kombinací paliva a okysličovadla. Např. kyslíko-vodíkový článek používá vodík jako palivo a kyslík jako okysličovadlo. Jiné články užívají jako paliva uhlovodíky a alkoholy. Místo čistého kyslíku se jako okysličovadla může použít například vzduch, chlór a oxid chloričitý.

Úvodem[editovat | editovat zdroj]

Autobus Mercedes-Benz s pohonem na palivové články.
TriHyBus na Mezinárodním strojírenském veletrhu Brno 2010
Palivový článek
Sledování využití baterií

Přeměna chemické energie, uvolněné spalováním paliva, na elektrickou se děje v generátorech postupnou přeměnou přes jiné formy energie mechanickou, ...

Palivové články získávají elektrickou energii přímo z chemické formy, a proto by měly být účinnější, jednodušší a spolehlivější. Zatím však jejich využití částečně brání technické překážky.

V současnosti se nejvíce nadějí vkládá do kyslíko-vodíkového palivového článku v rámci vodíkového pohonu automobilů. Vodík může být získán například pomocí elektrolýzy vody. Potřebný kyslík pro palivový článek, je možno získávat z atmosféry.

Skladování vodíku v automobilových nádržích je v neustálém vývoji. Vodík je ve směsi se vzduchem vysoce výbušný. Dlouhodobé skladování vodíku v nádržích naráží na jejich těsnost. Rozměry molekuly vodíku a mezimolekulárních rozměry materiálu nádrže jsou srovnatelné. Proto nelze nádrže dokonale utěsnit. Současné vodíkové nádrže pracují s provozními tlaky 35 MPa TriHyBus = 350 bar = cca 350 atm! Moderní výzkumy ukazují na použití směsi železa a titanu jako stabilizátoru. Palivové články byly využity u projektu TriHyBus (původně H2bus), což je označení pro český hybridní autobus na vodíkový pohon, elektrobus čerpající energii z palivových článků, který byl vyvíjen od roku 2006 Ústavem jaderného výzkumu v Řeži.[1]TriHyBus

V současnosti je elektrická energie většinou získávána z energie spalovaného uhlí, jejíž celková účinnost bývá menší než 40%. Celková účinnost přeměny (uhlí → elektřina → vodík → elektřina) je 12-16%. Účinnost přeměny (elektřina → vodík → elektřina) dosahuje jen asi 30-40 %. Využití elektrické energie pro elektrolýzu vody, pro získání vodíku, je výhodné ve spolupráci s jadernou elektrárnou v době energetického sedla, kdy je přebytek nabídky energie. Elektrolýza vody a skladování vodíku řeší i "skladování elektřiny".

Pro porovnání:

  • Klasická tepelná elektrárna přemění chemickou energii paliva okysličením na tepelnou energii spalin, vody a páry a tlak v kotli. V turbíně se mění tlak a rychlost páry na mechanickou energii. Mechanická energie se v elektromagnetickém poli generátoru se mění na elektrickou energii.
  • V obvyklých monočláncích = primárních zdrojích (bateriích) je chemická energie sloučenin elektrod přeměňována na elektrickou při odběru proudu i v klidu. Velikost dodávaného proudu ze zdroje určuje míru spotřebování elektrod.
  • V akumulátorech = sekundárních zdrojích je chemická energie sloučenin elektrod přeměňována na elektrickou při odběru proudu i v klidu. Velikost dodávaného/odebíraného proudu z akumulátoru určuje míru reverzní chemické přeměny elektrod.
  • V palivovém článku jsou přiváděným a spotřebovávaným palivem a okysličovadlem omývány elektrody. Chemická energie paliva a okysličovadla je přeměňována na elektrickou při odběru proudu i v klidu (bez odběru proudu). Velikost dodávaného proudu ze zdroje určuje míru spotřeby paliva a okysličovadla.

V současnosti jsou palivové články především používány ve specifických případech raketoplány a ponorky. V současnosti vzrůstá využití v dalších civilních oborech.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Princip palivového článku byl objeven už v roce 1838 švýcarským vědcem Christianem Friedrich Schönbeinem. Popsal jej v publikaci, která vyšla v lednu 1839. Na základě této teoretické práce sestavil první fungující prototyp Sir William Growe. Termín „Palivový článek“ patrně použili jako první v roce 1889 Charles Langer a Ludwig Mond, kteří se pokusili vyvinout článek napájený svítiplynem. Jejich článek ale byl příliš drahý. Tvůrcem názvu mohl být i William Jacques, který poprvé zkusil jako elektrolyt použít v článku kyselinu fosforečnou.

Po vynálezu dynama Wernerem von Siemensem palivový článek upadl částečně v zapomnění.

První použitelný článek o výkonu 5 kW prezentoval jeho vynálezce Francis Thomas Bacon v roce 1959[2][3].

Svou skutečnou renesanci zažil palivový článek v 60. letech 20. století. Bylo to především díky kosmickému výzkumu, protože článek má proti jiným zdrojům výhodnější poměr energie/hmotnost. Byly jimi například vybaveny kosmické lodi programu Apollo, ale jsou zdrojem energie i pro současné raketoplány. Navíc odpadním produktem vodíko-kyslíkového článku je voda, která může byt využita ve vodním režimu raketoplánu.

Roku 1802 Sir Davy Humphrey dokázal pomocí elektrického proudu rozložit vodu na kyslík a vodík. Při svých experimentech přišel na zajímavý fakt, že po odpojení zdroje elektrického proudu dojde na elektrodách k vytvoření slabého náboje. Bohužel zatím nebyl schopen tento jev uspokojivě vysvětlit. V lednu 1839 německo-švýcarský chemik Christian Friedrich Schönbein publikoval článek o objevu ozónu a o reakci kyslíku a vodíku, kdy na elektrodách lze zjistit elektrický potenciál. V září 1839 anglický chemik William Grove publikoval článek o použití „plyngalvanické baterie“. V tomto článku popisuje vznik elektrické energie reakcí vodíku a kyslíku. Díky tomuto počinu je Grove považován za „otce“ palivových článků. Roku 1843 tuto problematiku dále rozebírá v článku, který je zaměřen na uchovávání elektrické energie pomocí plynů.

V roce 1866 vynalezl Werner von Siemens dynamo, které odsunulo palivový článek coby zdroj elektrického proudu na druhou kolej. Termín palivový článek jako první použili Charles Langer a Ludwig Mond roku 1889, kdy se pokusili vyvinout článek využívající coby palivo svítiplyn. Tento článek však byl příliš drahý a to i přes zlepšení Williama Jacquese, který použil jako elektrolyt kyselinu fosforečnou. V roce 1932 konstruuje Francis Bacon první v praxi použitelný palivový článek, kdy jako elektrolyt slouží hydroxid draselný. Roku 1952 Francis Bacon již disponuje zdrojem o výkonu 5 kW. Harry Karl Ihrig sestrojil roku 1959 pro firmu Allis Chalmers traktor o výkonu 15 kW s AFC využívajícím KOH.

Velký rozvoj ve výzkumu palivových článků nastal v 60. letech 20. století. Na možnosti využití palivových článků se zaměřil kosmický výzkum a to z důvodů výhodného poměru energie/hmotnost, vodík je používán jako kapalné palivo v raketoplánech. Voda coby odpadní produkt nalezla uplatnění ve vodním hospodářství vesmírného modulu. Palivovými články tak byly vybaveny kosmické lodě programu Apollo, v současnosti jsou v každém raketoplánu umístěny tři palivové články každý o trvalém výkonu 7 kW a špičkovém 12 kW.

Po druhé světové válce má německé námořnictvo zákaz používání jaderných ponorek, z tohoto důvodu hledalo náhradní řešení zdroje elektrické energie. Jako jedna z eventualit se ukázalo použití palivových článků, kdy ve starších generacích plavidel byly používány články o výkonu 30 kW v novějších jsou již používány články o výkonu 120 kW. V letech 2005 – 2008 byla v Norsku zprovozněna první vodíková dálnice s názvem HyNor o délce 560 km. V roce 2008 byla v USA zprovozněna ve městech Los Angeles, San Francisco a Las Vegas síť tankovacích stanic na vodík a půjčoven automobilů s palivovým článkem. Jedná se o vozidla FCX Clarity od firmy Honda s PEM palivovým článkem o výkonu 100 kW. V červnu 2009 byl České republice zprovozněn TriHyBus, jedná se o první autobus s palivovým článkem v bývalém východním bloku. V říjnu 2009 byla v Neratovicích zprovozněna první tankovací stanice na vodík v zemích bývalého východního bloku.

Typy palivových článků[editovat | editovat zdroj]

Palivové články lze třídit dle provozní teploty na nízkoteplotní a vysokoteplotní. Dalším kritériem je použitý elektrolyt

Palivové články s alkalickým elektrolytem (AFC)[editovat | editovat zdroj]

Patří mezi nejstarší palivové články, jako elektrolyt využívají vodný roztok alkalického hydroxidu (NaOH, KOH) zafixovaný do nejčastěji azbestové matrice. Při koncentracích 85 wt. %, kdy se již jedná o taveninu KOH, může provozní teplota dosahovat až 230 °C. Při koncentracích 35-45 wt. % se již jedná o vodný roztok, kdy provozní teplota bývá do 92 °C. Coby palivo slouží čistý vodík a jako oxidační činidlo čistý kyslík, nebo vzduch zbavený oxidu uhličitého, který by reagoval spolu s elektrolytem podle rovnice:

2 KOH + CO2 → K2CO3 + H2O

Uhličitan draselný, který při této reakci vzniká by nám zanesl azbestovou matrici. V takovýchto palivových článcích lze použít veliké množství typů katalyzátorů, nejsme tedy odkázání pouze na katalyzátory na bázi platiny. Jako katalyzátory se uplatňují Ni a Ag, jejich oxidy a ušlechtilé kovy. Tyto palivové články se uplatňují především ve vesmírných a vojenských aplikacích.

4 H2O + O2 + 4e- → 4 OH-

2 OH- + H2 → 2 H2O + 2 e-

Palivové články s polymerní membránou (PEMFC)[editovat | editovat zdroj]

Funkci elektrolytu zde plní polymerní membrána vodivá pro vodíkové ionty (protony), někdy se proto používá termín „proton exchange membrane“, která však musí být zvlhčována. V drtivé většině se jedná o sulfonované fluoropolymery, nejčastěji se jedná o Nafion®. Jako katalyzátor se nejčastěji používá platina, nebo slitiny platinových kovů, které jsou nanesené na povrch GDL (plynově difúzní vrstva) a tak vytváří GDE (plynově difúzní elektroda), GDL s zafixovaným katalyzátorem. Jako palivo slouží vodík, nebo metanol a jako okysličovadlo kyslík, nebo vzduch. Pracovní teplota je do 90 °C, což umožňuje okamžité flexibilní použití, nevýhodou je vysoká citlivost katalyzátoru na katalytické jedy, především na oxid uhelnatý. Tento palivový článek se hodí pro mobilní zařízení.

Palivové články s kyselinou fosforečnou (PAFC)[editovat | editovat zdroj]

V tomto palivovém článku jako elektrolyt slouží 100% kyselina fosforečná fixovaná v matrici. Jako matrice může být použit PTFE, SiC, nebo azbest, popřípadě PolyBenziImidazol. Bohužel kyselina fosforečná se sorbuje na platinové katalyzátory a také působí korozní potíže. Tyto palivové články pracují při teplotách 150 – 220 °C. Výhodou této teploty nad 180 °C je posunutí rovnovážné konstanty rovnice 4 ve prospěch oxidu uhličitého. Díky tomuto faktu odpadá problém s otravou oxidem uhelnatým, díky čemuž lze použít přímo plyn z parního reformingu.

CO + H2O ↔ CO2 + 2H+ + 2e—Jako katalyzátor je používána platina, kdy v současnosti došlo k významnému poklesu množství použité platiny. Jako palivo slouží vodík připravený parním reformingem fosilních paliv a jako okysličovadlo vzduch. Tyto palivové články skýtají možnost využití v kogeneračních jednotkách.

Palivové články s tavenými uhličitany (MCFC)[editovat | editovat zdroj]

V těchto palivových článcích se jako elektrolyt uplatňuje tavenina směsi alkalických (Li, Na, K) uhličitanů fixovaná v matrici tvořené nejčastěji LiAlO2. Provozní teplota těchto palivových článků mezi 600 - 700 °C. Uhličitany tvoří taveninu vysoce vodivých solí, kde vodivost zajišťuje CO3-II skupina.

2 CO2 + O2 + 4 e- → 2 CO3-II

CO3-II + H2 → H2O + CO2 + 2 e-

CO3-II + CO → 2 CO2 + 2 e-

V těchto palivových článcích se nemusí používat drahé katalyzátory, v palivovém článku dochází k vnitřnímu reformingu, který zvyšuje účinnost článku, a proto palivo nemusí být příliš čisté. Jako palivo slouží plyn z parního reformingu fosilních paliv a bioplynu a jako oxidační činidlo vzduch. Tyto palivové články skýtají možnost využití v kogeneračních jednotkách a elektrárnách.

Palivové články s tuhými oxidy (SOFC)[editovat | editovat zdroj]

Vysoká teplota způsobuje problémy konstrukčními materiály, zvláště pak s těsněním a tepelnou dilatací jednotlivých komponent. Jako pevný elektrolyt slouží keramické membrány na bázi ZrO2 stabilizované Y2O3. Velikou výhodou je, že nemusíme používat drahých katalyzátorů. Vzhledem k faktu, že tyto palivové články pracují při teplotě okolo 800–1000 °C, lze použít reakční produkty v expanzní turbíně, což vede k dalšímu zvýšení účinnosti [27]. Vzniklé úsady sazí při těchto teplotách reagují podle rovnic. Jako palivo slouží zemní plyn, bioplyn, plyn z parního reformingu fosilních paliv a bioplynu a jako oxidační činidlo vzduch. Tyto palivové články skýtají možnost využití v kogeneračních jednotkách a elektrárnách.

O2 + 4 e- → 2 O-II

O-II + H2 → H2O + 2 e-

4 O-II + CH4 → CO2 + 2 H2O + 8 e-

C ¬+ O2 → CO2

C + H2O → H2 + CO

CO + H2O → H2 + CO2

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Palivový článek se skládá ze dvou elektrod, které jsou odděleny membránou nebo elektrolytem. K anodě je přiváděno palivo (např. vodík, methan, methanol, kyselina octová, roztok glukózy), které je zde oxidováno. Ke katodě je přiváděno oxidační činidlo (např. kyslík, peroxid vodíku, thiokyanát draselný), které se zde redukuje.

Elektrody jsou většinou zhotoveny z různých kovů, nebo může jít o uhlíkové nanotrubičky. Mohou být potaženy katalyzátorem (např. platinou nebo palladiem), čímž se dosahuje vyšší účinnosti. Dnes se standardně používají elektrody s množstvím katalyzátoru 5g/m2.

Jako elektrolyt mohou sloužit různé kyseliny (převážně H3PO4) nebo zásady (nejčastěji KOH), keramiky nebo membrány. U specifických palivových článků se používá jako elektrolyt plyn pod vysokým tlakem. Dnes nejpoužívanějším elektrolytem je KOH, který byl použit už u článků v projektu Apollo, jehož nevýhodou však je, že se oxidovadlo musí čistit od CO2, aby nedocházelo k reakci oxidu uhličitého s elektrolytem, neboť vzniklý uhličitan draselný by přestal plnit funkci elektrolytu.

Vznikající elektrické napětí je teoreticky okolo 1,23 voltu a závisí na typu paliva a kvalitě článku. U dnes nejpoužívanějších článků dosahuje nejčastěji napětí 0,5 - 0,95 V. Aby se dosáhlo vyššího napětí, zařazuje se více palivových článků do série. Velikost proudu závisí na ploše článku, dnes komerčně dostupné články poskytuji přibližně 0,5W/cm².

Reakce[editovat | editovat zdroj]

schematické vyjádření dějů v palivovém článku

Palivo (například vodík) je na anodě katalyticky přeměněno na kationty (v příp. vodíku ionty H+). Uvolněné elektrony jsou navázány anodou a vytváří elektrický proud, který proudí přes elektrický spotřebič ke katodě. Na katodě se oxidační činidlo (většinou kyslík) redukuje na anionty (O2-), a ty pak reagují s H+ ionty a přeměňují se na vodu.

Chemické rovnice:

Anoda: 2 H_2 \to 4 H^+ + 4 e^-

Oxidace / odevzdání elektronu

Katoda: O_2 + 4 e^-\to 2O^{2-}

2.krok: 2O^{2-} + 4 H^+\to 2 H_2O

Redukce / přijmutí elektronu

Souhrn: 2 H_2 + O_2 \to 2 H_2O

Redoxní reakce

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. J. L. M.: První autobus na vodíkové palivové články míří do finiše, BUSportál.cz, 19. 2. 2009
  2. (anglicky)http://www.corrosion-doctors.org/Biographies/BaconBio.htm
  3. (anglicky)http://www.ieeeghn.org/wiki/index.php/Bacon%27s_Fuel_Cell