Přeclav z Pohořelé

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Přeclav z Pohořelé
Náhrobní deska Přeclava z Pohořelé
Náhrobní deska Přeclava z Pohořelé
Narození 5. květen 1299
Pohořelá (Pogorzela)
Úmrtí 5. duben 1376
Otmuchov
Občanství Polsko
Povolání kněz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přeclav z Pohořelé (též z Pogorely, z Pogorella, z Pohořelce, lat. Przeclaus de Pogarella nebo de Pogorella, pol. Przecław z Pogorzeli, něm. Preczlaw von Pogarell) (5. května 1299 nebo 1310, Pohořelá (Pogorzela) nebo Michalov (Michałów), Lehnické knížectví – noc z 5. dubna na 6. dubna 1376, Otmuchov, Niské knížectví) byl dvacátý vratislavský biskup (1341-1376) a od roku 1352 kancléř Karla IV. Doba jeho episkopátu je označována jako zlatý věk vratislavské diecéze.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původ, začátky a volba vratislavským biskupem[editovat | editovat zdroj]

Přeclav z Pohořelé pocházel z rodu pánů z Pohořelé, který se nazýval po vsi Pohořelá (pol. Pogorzela, něm. Pogarell) poblíž Břehu (Brzeg) a nosil erb zvaný Grzymała.[1][2][3] Byl to jeden z nejstarších známých rodů ve Slezsku, který byl mj. zakladatelem kláštera v Kamenci.[4] Přeclavovým otcem byl Bohuš z Michalova a z Pohořelé (zmiňován v letech 1284-1309). Přeclav měl tři starší bratry (Jindřicha, Bohuše a Mirzana) a mladšího bratra Gunthera. V době, kdy byl biskupem, se kanovníky vratislavské kapituly stali také jeho synovci Čambor (zm. 1343-1383, též kanovník v Krakově) a Jakub (zm. 1352-1362, též kanovník v Hlohově), v biskupských službách jako rytíř sloužil další synovec Jaroch (zm. 1349-1383).[5]

Sám Přeclav z Pohořelé je v pramenech zmiňován až 14. dubna 1329 jako kanovník katedrální kapituly ve Vratislavi.[5] Někdy po 29. červenci 1336 odešel na studia na univerzitě v Bologni, kde se zdržoval i 5. května 1341, když jej vratislavská kapitula po smrti biskupa Nankera zvolila novým biskupem.[4][5][1][3][6]

Volba neproběhla bez problémů. Protože Vratislav dosud podléhala interdiktu, musela se konat v Nise.[7] Většina vratislavské kapituly podporovala Jana Lucemburského a Přeclav byl kandidátem Lucemburky podporovaným, nebyla však v zájmu Polska a arcibiskup hnězdenský Janislav jakožto metropolita vratislavské diecéze odmítl volbu potvrdit a udělit Přeclavovi biskupské svěcení.[8] Kromě toho si již dříve vyhradil jmenování nového biskupa papež.[4][6] Přeclav se proto vydal osobně k papeži Benediktu XII. do Avignonu. Od něj získal 28. ledna 1342 konfirmační bulu a 17. března biskupské svěcení. 6. května téhož roku se pak vrátil již jako právoplatný biskup do Vratislavi.[5][7]

Přeclav z Pohořelé a Karel IV.[editovat | editovat zdroj]

Biskup Přeclav byl od počátku svázán s Lucemburky, a zejména s markrabětem Karlem, pozdějším Karlem IV., který již v době Přeclavova nástupu spravoval jménem otce mimo jiné Slezsko. Mezi prvními kroky nového biskupa bylo rychlé vyřízení sporů, které s českým králem vedl biskup Nanker, a potvrzení králova postavení. Zrušil Nankerem uložený interdikt nad městem Vratislaví i exkomunikaci Jana Lucemburského a členů vratislavské městské rady - ti však museli biskupa přijít odprosit v průvodu z radnice do kostela sv. Vojtěcha, bosí a v kajícnickém oděvu.[7][8][9] Ohledně hradu Milíče, jehož obsazení bylo pohnutkou k uvedenému sporu, uzavřel s králem dohodu: hrad byl vydán zpět vratislavské kapitule, která jej držela dříve, ale král měl mít možnost jej vojensky využívat.[5][7][10][3][6] 1. července 1342 vydal biskup Přeclav listinu, která konsolidovala a potvrzovala lenní vztah slezských knížat k českému králi. Bylo uznáno patronátní právo krále nad vratislavským biskupstvím, král byl vrchním pánem všech majetků biskupství a mohl využívat jeho hrady a biskup se zavázal církevně stíhat všechny (rozuměj především případná odbojná knížata), kdo by se zpronevěřili slibu věrnosti českému králi. Markrabě Karel jménem otce naopak přijal biskupství ve svou ochranu a zavázal se chránit jeho majetek.[5][7][8][11][3][12]

Kostel sv. Vojtěcha, Stanislava a Doroty, postavený na paměť setkání Karla IV. a Kazimíra III.

Přeclav z Pohořelé hrál v následujících letech významnou úlohu v diplomatických vztazích s polským králem Kazimírem III. Velikým, zejména při sjednávání Namyslovského míru roku 1348[13] a při organizaci setkání Karla IV. s Kazimírem Velikým ve Vratislavi roku 1351.[14] Za tyto zásluhy se Přeclav stal roku 1352 kancléřem Karla IV.[5][10] Ačkoli tento titul používal až do své smrti, výkon skutečných povinností s ním svázaných brzy přenechal na jiných.[4][3]

Mezi Přeclavem a Karlem IV. totiž došlo k ochlazení vztahů v důsledku toho, že se nepodařilo uskutečnit císařův plán na vyčlenění vratislavského biskupství z hnězdenské církevní provincie a jeho přičlenění k církevní provincii pražské, založené roku 1344.[15] Proti tomuto plánu se stavěli z pochopitelných důvodů hnězdenský arcibiskup i polský král, ale stejně důrazně i vratislavská katedrální kapitula.[16] Rovněž biskup Přeclav po počáteční podpoře zaujal k otázce spíše vlažný postoj. Dvojí příslušnost biskupství pod patronát českého krále a pod záštitu polského metropolity byla jeho výhodou, protože vytvářela manévrovací prostor.[4][5][7][17] Poté, co roku 1352 zemřel bývalý Karlův vychovatel papež Klement VI. a na jeho místo zasedl Lucemburkům mnohem méně nakloněný Inocenc VI., stal se záměr na převod (uvažovalo se i o rozdělení) vratislavské diecéze nerealizovatelným a Karel IV. se jej roku 1360 musel definitivně zříci. Již roku 1358 opět potvrdil všechna stará privilegia biskupství, včetně knížecího titulu a panovnické patronace.[18][19][16]

Roku 1367, kdy nový spor o privilegia mezi městskou radou a církví ve Vratislavi vyústil opět v interdikt nad městem, zasáhl Karel IV. rozhodně ve prospěch města, neboť si byl vědom jeho hospodářského i politického významu. Interdikt zrušil roku 1368 sám papež Urban V., který císaře zmocnil i k urovnání sporu. Ten potvrdil soudní imunitu duchovních, ale rozhodl, že město má soudní pravomoc nad služebníky a poddanými církve, pokud se nacházejí na jeho území.[17][20] Roku 1370 navíc vydal edikt, kterým duchovním zakazoval ve Vratislavi pořizovat nemovitosti nebo nakupovat domovní renty.[4][11]

Majetková strategie biskupa Přeclava[editovat | editovat zdroj]

Hradby biskupského města Pačkova vybudované za vlády Přeclava z Pohořelé

Cílem soustředěného úsilí Přeclava z Pohořelé byla konsolidace pozemkového majetku biskupství. Hlavní centrum tvořilo Niské knížectví, kterému proto věnoval největší pozornost. V řadě majetkových transakcí odkupoval statky, které se nalézaly roztříštěně uvnitř biskupské země nebo v jejím sousedství, a naopak prodával majetky, které s knížectvím územně nesouvisely; listiny Jana Lucemburského z 20. 2. 1346 a Karla IV. z 24. 11. 1348 výkup zbývajících cizích knížecích práv ke statkům na biskupském území výslovně umožňovaly a usnadňovaly.[5][21] Největším prodaným majetkem bylo panství zmíněného hradu Milíč, náležející katedrální kapitule. Jednalo se o statek málo výnosný a od ostatních církevních držav vzdálený, jehož strategická poloha na polských hranicích byla církvi spíše ke škodě než k užitku. Roku 1358 jej proto biskup a kapitula prodali olešnickému knížeti Konrádovi I.[4][22][1][9] Výtěžek sloužil zejména k nákladnému vykoupení hradu Frýdberka, jehož majitelé plenili a ohrožovali biskupské vesnice v Rychlebských horách.[23][24] Již předtím získal biskup zpět do přímého držení hrady Kaltenštejn (1345) a Javorník (1348).[5][25] Roku 1350 upevnil také dosud spornou svrchovanost biskupství nad městem Wiązów (něm. Wansen) s okolím, tzv. wansenskou zastávkou, na půl cesty mezi Nisou a Vratislaví,[5][1] a zhruba v téže době též nad městem a hradem Pačkovem v jihozápadním cípu Niska, kde dal vystavět mohutné, dodnes ve většině hmoty zachované opevnění.[5][7][26][1]

Přeclav z Pohořelé se zajímal nejen o rozlohu biskupského panství, ale i o jeho ekonomický rozvoj. Vymohl si na Janu Lucemburském výslovné potvrzení zakládání vsí na hospodářskému rozvoji příznivějším "německém" (emfyteutickém) právu, a zejména možnost změny práva v již existujících vsích.[27] Německé právo zavedl i do Otmuchova (1347)[28][29] a na město s německým právem povýšil Javorník (1373); i v těchto místech modernizoval opevnění.[5]

Ve všech ohledech nejvýznamnějším přírůstkem bylo 19. ledna roku 1344 odkoupení města Grodkova (pol. Grodków, něm. Grottkau) s okolím od trvale zadluženého břežského knížete Boleslava III. Marnotratného.[7][1][30] Jelikož se v případě tohoto území jednalo o léno českého krále, musel z něj biskup a kapitula, kteří drželi nově nabyté území napůl, 23. listopadu téhož roku složit lenní přísahu (dosavadní nisko-otmuchovské území lénu nepodléhalo).[4][5][31] Dědicové po břežském knížeti, Ludvík I. Lehnicko-břežský a Boleslav II. Malý, darování neuznávali a roku 1360 Grodkov vojensky obsadili.[16][32] Nedostatečně energický postup biskupa vyvolal rozhořčení katedrální kapituly, ale za určitých finančních obětí se Grodkov podařilo získat zpět.[4] Rovněž zde biskup podnítil modernizaci městského opevnění doplněním věží.[33]

Získání Grodkova se odrazilo i v biskupské titulatuře: nadále byl vratislavský biskup vévodou (Herzog) grodkovským a knížetem (Fürst) niským či nisko-otmuchovským. V dalších staletích se toto rozlišování vytratilo a léno se rozšířilo na celý útvar, nazývaný knížectví nisko-grodkovské.[4][33][15][34]

Vnitřní život diecéze za biskupa Přeclava[editovat | editovat zdroj]

Úspěšná majetková správa biskupa, politické uklidnění v zemi i celkový hospodářský vzestup se kladně odrazily zejmén na zřizování řady nových farností a stavbu nových kostelů. (Roku 1300 bylo v diecézi 310 farností, roku 1370 již 1030.)[35] Přeclavova doba byla na dlouho poslední dobou velkých církevních fundací. Lehnický kníže Václav I. založil roku 1354 v Lehnici kolegiátní kapitulu Božího hrobu,[36] jeho bratr břežský kníže Ludvík I. založil při kapli břežského hradu roku 1368 kolegiátní kapitulu sv. Hedviky[37] a již předtím roku 1348 založili oba bratři v Lehnici klášter benediktinek.[36][7] Ve Vratislavi založil Karel IV. roku 1351 na památku setkání s Kazimírem Velikým kostel zasvěcený patronům obou království, sv. Stanislavovi a sv. Václavovi, jakož i svaté Dorotě, a u něj klášter augustiniánů poustevníků.[38][7][14] Kromě toho do Slezska v té době přišly nové řeholní řády - karmelitáni, kartuziáni a pavlíni.[7][17] Množil se také počet špitálů pod patronátem různých institucí: jako vzorové založil Přeclav z Pohořelé v biskupské Nise mužský útulek sv. Josefa a ženský útulek sv. Barbory.[7][17]

Řada vrcholně gotických staveb ve Slezsku je přímo či nepřímo spojena se jménem biskupa Přeclava, nejosobnější památku však zanechal v rozsáhlé východní pobočné kapli vratislavské katedrály, zasvěcené Panně Marii. Tato kaple, vyzdobená freskami a vitrážemi, byla postavena roku 1361 a biskup zřídil i dotaci, která financovala denní bohoslužby dvanácti oltářníky.[4][5][7]

Mentalita se však v pozdním středověku měnila a různé faktory, jako neuspokojivý stav papežství a spory mezi církevními frakcemi za Přeclavových předchůdců, způsobily jistý pokles prestiže církve i přes její materiální rozkvět. To se projevilo i přítomností sekt a lidových hnutí, kvalifikovaných oficiální církví jako kacířství. V roce 1349 například do Slezska přišli flagelanti, jejichž excesivní projevy zbožnosti mj. vedly k jednomu z prvních protižidovských pogromů ve Vratislavi. Biskup proti nim rázně zakročil a nechal jejich vůdce upálit.[39]

Přeclav z Pohořelé zavedl v diecézi svěcení svátku svaté Hedviky (16. října) jako místní patronky.[7][17]

Smrt a dědictví Přeclava z Pohořelé[editovat | editovat zdroj]

Náhrobek Přeclava z Pohořelé ve vratislavské katedrále

Biskup Přeclav z Pohořelé zemřel na biskupském hradě Otmuchově dne 6. dubna 1376. Pochován byl v mariánské kapli vratislavské katedrály, kterou dal sám vystavět. Jeho dosud zachovaný náhrobek je cennou památkou gotického sochařství.[4]

Přeclavovou smrtí skončilo jedno z vrcholných období dějin vratislavské diecéze. Zejména z hospodářského hlediska bylo biskupství tak mocné jako nikdy dříve. Jeho středověký životopis uvádí: "Vratislavskou církev tak pozvedl a tak velkou učinil stavbami, zakládáním rybníků, vysazováním a nákupem vesnic, zlatými a stříbrnými nádobami, drahými ozdobami a početným náčiním, že se jí nyní obecně říká zlaté biskupství."[4] Ale rovněž rychlé rozšiřování farní sítě, zakládání nových církevních institucí a nalezení smírného modu vivendi se světskou mocí pozvedlo - ač jen dočasně - společenskou vážnost církve, která byla před Přeclavovým nástupem řadou vnitřních i vnějších sporů oslabena.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f ŻERELIK, Rościsław. Dzieje Śląska do 1526 roku. In CZAPLIŃSKI, Marek. Historia Śląska. Wrocław : Wydawnictvo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2002. ISBN 83-229-2213-2. S. 80. (polsky)
  2. FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice : Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. S. 77.  
  3. a b c d e SKŘIVÁNEK, František; TOVAČOVSKÝ, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dějinách Slezska. Praha : Nakladatelství ONYX, 2004. ISBN 80-86788-15-6, ISBN 80-902907-7-9. S. 29.  
  4. a b c d e f g h i j k l m GRÜNHAGEN, Colmar. Preczlaw von Pogarell. In Allgemeine Deutsche Biographie, Band 26. Leipzig : Duncker & Humblot, 1888. Dostupné online. S. 541-545. (německy)
  5. a b c d e f g h i j k l m n o SCHMILEWSKI, Ulrich. Preczlaus von Pogarell. In Neue Deutsche Biographie, Band 20. Berlin : Duncker & Humblot, 2001. Dostupné online. S. 704-705. (německy)
  6. a b c GRÜNHAGEN, Colmar. Geschichte Schlesiens (reprint). Gotha (Memphis, Tennessee, USA) : (General Books), 18884 (2010). ISBN 978-1-152-92597-7. S. 119. (německy) 
  7. a b c d e f g h i j k l m n PATER, Józef. Z dziejów archidiecezji wrocławskiej - 7. Złote biskupstwo (1301-1376). Nowe Życie [online].  [cit. 2010-05-17]. Dostupné online.  (polsky) 
  8. a b c ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha : Nakladatelství Libri, 2004. ISBN 80-7277-172-8. S. 78.  
  9. a b WÜNSCH, Thomas. Territorienbildung zwischen Polen, Böhmen und dem deutschen Reich:Das Breslauer Bistumsland von 12. bis 16. Jahrhundert. In KÖHLER, Joachim; BENDEL, Rainer. Geschichte des christlichen Lebens im schlesichen Raum, Teilband 1. Münster-Hamburg-London : Lit Verlag, 2002. ISBN 3-8258-5007-2. S. 219. (německy)
  10. a b Fukala, s. 79
  11. a b Żerelik, s. 81
  12. Grünhagen (1884), s. 119-120
  13. Grünhagen (1884), s. 127
  14. a b Skřívánek a Tovačovský, s. 30
  15. a b Žáček, s. 79.
  16. a b c Grünhagen (1884), s. 134
  17. a b c d e Skřívánek a Tovačovský, s. 31
  18. Žáček, s. 85.
  19. Skřívánek a Tovačovský, s. 30-31
  20. Grünhagen (1884), s. 135
  21. Wünsch, s. 226
  22. WECZERKA, Hugo. Handbuch der historischen Stätten - Schlesien. 2. vyd. Stuttgart : Alfred Kröner Verlag, 2003. ISBN 3-520-34601-3. S. 314. (německy) 
  23. KOUŘIL, Pavel; PRIX, Dalibor; WIHODA, Martin. Hrady českého Slezska. Brno : Archeologický ústav AV ČR, 2000. 645 s. ISBN 80-86023-22-2. S. 447, 100.  
  24. Żerelik, s. 80-81
  25. Kouřil, Prix, Wihoda, s. 209, 199, 444.
  26. Weczerka, s. 394.
  27. Wünsch, s. 225.
  28. Weczerka, s. 387-388.
  29. Wünsch, s. 215.
  30. Grünhagen (1884), s. 131
  31. Wünsch, s. 224.
  32. Wünsch, s. 229.
  33. a b Weczerka, s. 163.
  34. Skřívánek a Tovačovský, s. 28, 30
  35. KOPIEC, Jan. Preczlaw von Pogarell. In GATZ, Erwin. Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198-1448. Berlin : Duncker u. Humblot, 2001. ISBN 3-428-10303-3. S. 15. (německy)
  36. a b Weczerka, s. 286.
  37. Weczerka, s. 54.
  38. Weczerka, s. 45.
  39. Žáček, s. 81.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SKŘIVÁNEK, František; TOVAČOVSKÝ, Jaroslav. Vratislavští biskupové v dějinách Slezska. Praha : Nakladatelství ONYX, 2004. ISBN 80-86788-15-6, ISBN 80-902907-7-9. S. 29-31.  
  • GRÜNHAGEN, Colmar. Preczlaw von Pogarell. In Allgemeine Deutsche Biographie, Band 26. Leipzig : Duncker & Humblot, 1888. Dostupné online. S. 541-545.
  • SCHMILEWSKI, Ulrich. Preczlaus von Pogarell. In Neue Deutsche Biographie, Band 20. Berlin : Duncker & Humblot, 2001. Dostupné online. S. 704-705. (německy)
  • PATER, Józef. Z dziejów archidiecezji wrocławskiej - 7. Złote biskupstwo (1301-1376). Nowe Życie [online].  [cit. 2010-05-17]. Dostupné online.  (polsky) 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Biskup vratislavský
Předchůdce:
Nanker z Oxy
13411376
Přeclav z Pohořelé
Nástupce:
Dětřich z Klatov
Předchůdce:
Nanker z Oxy
Znak z doby nástupu Kníže niský
1341-1376
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Václav II. Lehnický