Flagelant

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Průvod flagelantů v Belgii 1349

Flagelant (z lat. flagellare, bičovat) znamená doslova sebemrskač. Označuje přívržence exaltovaného asketického hnutí ve středověku, kteří se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k pokání před nadcházejícím soudem světa.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Bičování sebe sama jako náboženské jednání je známo z mnoha starověkých kultur, z Egypta, z Indie, z Číny aj. Křesťanští poustevníci a později i mniši asketických řádů v něm viděli připodobnění k bičovanému Kristu a k jeho utrpení.

Flagelanti v Německu (Norimberská kronika, 1493)

První masové flagelantské hnutí vzniklo v Perugii roku 1260 na výzvu dominikánského kazatele Raniera. Mnoho lidí ze všech společenských vrstev táhlo v průvodu od města k městu, bičovali se a zpívali, takže se k nim přidávali další. Z Itálie táhli i do Rakouska, Uher, Bavorska, Polska a do Porýní. Protože z toho vznikaly různé konflikty, papež Urban IV. hnutí brzy zakázal. Další vlna podobného kajícnického hnutí vznikla v době morové epidemie roku 1348 po celé západní Evropě, od Itálie až do Anglie, Dánska a Čech. V Čechách je na podnět Arnošta z Pardubic dal král Karel IV. ze země vyhnat.[1] S návratem katolictví v období rekatolizace se do Čech tento projev zbožnosti vrátil. Veřejné průvody bičujících se kajícníků, řeholníků i laiků (například z tzv. mariánských náboženských družin), se konaly zejména na Velký pátek. Chodívaly středem města za svitu pochodní, v čele jeli na koních symbolické postavy: "Herodes", "Pilát" a ostatní soudci Kristovi, a na alegorických vozech byly předváděny živé výjevy z umučení Krista.[2]

Zejména v Německu se flagelanti organizovali do přísně organizovaných sekt, nosili bílé roucho s křížem a vytvářeli si i vlastní učení, například o tom, že účast v průvodu po dobu 33 dnů zbavuje člověka všech hříchů. Konrad Schmid o sobě roku 1360 prohlásil, že je mu svěřena všechna církevní moc a autorita, až byl roku 1369 upálen. Soudy s flagelanty pokračovaly pak až do konce 15. století, zejména v Durynsku. Podobná, ale méně rozšířená hnutí se pak vyskytovala zejména v jižní Evropě a ve španělských koloniích až do 19. století.[3]

Sebemrskač[editovat | editovat zdroj]

Metafora flagelanta čili sebemrskače ožila v poslední době jako ironické označení pro lidi, kteří obracejí pozornost k neslavným obdobím české minulosti, zejména nedávné, případně kritizují problematické stránky české společnosti vůbec.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Flagellation ve Wikimedia Commons

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Flagellanti. Sv. 9, str. 281

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ottův slovník naučný, heslo Flagellanti.
  2. Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí - díl čtvrtý, Baronet 1995, kap. Církevní obnova str. 85
  3. http://www.newadvent.org/cathen/06089c.htm
  4. Benjamin Kuras: Czechs on Balances (v českém překladu: Češi na vlásku), kniha