Ota Bubeníček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ota Bubeníček
Ota Bubeníček (vlevo) a Jan Vavřík-Rýz
Ota Bubeníček (vlevo) a Jan Vavřík-Rýz
Narození 31. října 1871
Uhříněves
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 10. září 1962 (ve věku 90 let)
Mladá Vožice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Ocenění zasloužilý umělec
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ota Bubeníček (31. října 1871 v Uhříněvsi u Prahy10. září 1962 v Mladé Vožici) byl český akademický malíř, loutkářský průkopník, herec a sokol.

Studia[editovat | editovat zdroj]

Ota Bubeníček vyrůstal v umělecky založené rodině řídícího učitele Josefa Bubeníčka. Otec připravoval nejmladšího syna (z šesti dětí) na hudební dráhu. Studoval reálku,ale z ní nastoupil do učení a potom řadu roků pracoval jako litograf v pražském Haasově grafickém závodě. Uplatnil zde svůj talent, ale starší bratr Jindřich - malíř, grafik a loutkář (*1856 – † 1935) již dříve přivedl Otu k malířství. Touha po umělecké volnosti ho zavedla na Akademii výtvarných umění v Praze. Studoval zde v letech 1899–1904, nejvíce se věnoval krajinomalbě a umělecky byl zejména ovlivněn Juliem Mařákem. Čerpal také z rad a tvorby profesorů Antonína Slavíčka a Rudolfa von Ottenfelda. Po studiu v roce 1905 mu bylo uděleno absolventské Hlávkovo cestovní stipendium do Mnichova a Paříže i Belgie a Nizozemí. V roce 1907 druhým stipendiem opět odjel na delší dobu do Paříže.

Život umělce[editovat | editovat zdroj]

Malíř krajinář[editovat | editovat zdroj]

Hlavním motivem Oty Bubeníčka je český venkov v různých obdobích roku, chalupy, košaté stromy, rybníčky a pole. Obrazy s krajinomalbou byly malovány v duchu realismu, s neporušeným charakterem přírody, bohatou barevností a stylizovaností. Neopomněl ani na lidovou architekturu. Jeho malby jsou v dnešní době i dokumentární. V jeho obrazech se často objevovaly motivy Tater, Krkonoš, Dalmácie a severní Itálie. V letech 1907 až 1908 maloval na moravském Valašsku, od roku 1909 v jižních Čechách (Písecko, Prachaticko a Strakonicko), poté i na dalších místech (Týnec nad Sázavou, Železné Hory, Turnovsko, Jilemnice a jinde) a na Slovensku (1936 – 1937). První světová válka přerušila jeho toulky s malířskou tornou po vlastech českých; byl jako vojín přidělen (s jinými malíři a sochaři) k restaurování poničených Assamových fresek a k znovuzřízení vnitřku kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Od roku 1932 až do své smrti žil a pracoval v Mladé Vožici u Tábora. Za druhé světové války byl roku 1943 gestapem zatčen a v Táboře vyslýchán v souvislosti s pátráním po přechovávané ilegální vysílačce. Do vysokého stáří Bubeníček kreslil i maloval, vystavoval a stal se jedním z nejoblíbenějších Mařákovců vůbec.

Loutkoherec[editovat | editovat zdroj]

U Oty Bubeníčka kromě malířství byla významná práce loutkářská (stejně jako u bratrů Jaroslava a Jindřicha). Zájmem o loutkové divadlo pomáhal zvyšovat jeho uměleckou úroveň. S Vítem Skálou provozoval maňáskové divadlo už na AVU, poté na večerech Jednoty umělců výtvarných a v Kabaretu Lucerna (1910 až 1911). V roce 1914 se stal jedním ze zakladatelů Loutkového divadla Umělecké výchovy na Vinohradech, kde kromě herectví – recitací, vytvořil návrhem i malbou dekorace k mnoha divadelním inscenacím. Vzpomínky zachytil v publikaci: Ota Bubeníček : Jubilejní vzpomínka na loutkaření v naší Jednotě (věnováno sokolské jednotě vinohradské k padesátce let jejího trvání). Předmluva K. Juda, vydáno Stiebling a Havelka, Praha 1936. Pro rodinná loutková divadla výtvarně spolupracoval na první a páté sérii tištěných Dekorací českých umělců (v letech 1913 a 1923). Spoluzaložil marionetové divadlo. V souladu s estetickou výchovou dětí se snažil o harmonii barevného a kompozičního vyznění scény. Svou tvorbou významně ovlivnil řadu amatérských loutkářů.

Film[editovat | editovat zdroj]

Ota Bubeníček se jen jednou objevil na filmovém plátně - ač povoláním neměl s kinematografií nic společného. Svou postavu a výrazný zjev (plnovous, dlouhé kníry, rozčepýřené vlasy) předvedl v hlavní filmové roli (malíře Jana Boreckého) v operetě U svatého Antoníčka režiséra Svatopluka Innemanna podle Jiřího Baldy, Antonína Fencla a Járy Beneše. (Komedie – Hudební; 1933; 93 min; Hrají mimo Bubeníčka: Hana Vítová, Ljuba Hermanová, Saša Rašilov, Jára Pospíšil aj.) Jeho hraní před kamerou bylo překvapením pro uměleckou veřejnost; nejen věkem (62 let) ale i jako doklad osobnosti Oty Bubeníčka.

Ohlédnutí za úspěchy a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • Poprvé předstoupil před veřejnost v roce 1900 na výstavě v Rudolfinu a poté každý rok vystavoval v „Mánesu"
  • Bubeníčkův obraz „Pod hrází" (datovaný 1901) byl patrně absolventskou prací u prof. Ottenfelda a byl vystaven v Rudolfinu a reprodukován ve výstavním albu
  • 1909 - souborná výstava u Topiče
  • 1916 - úspěšná výstava motivů zimních krajin a motivů ze Splitu
  • 1932 - na výstavě v Obecním domě vystavoval společně s F.Kavanem a J.Panuškou obrazy „Mladá Vožice", “Žalý“, „Valašská pila a mlýn" (olej z r. 1908, vystaveno na německo-anglické výstavě r. 1913 v Londýně).
  • obrazy vystavoval na nespočetných výstavách v Praze, Plzni, Hradci Králové, Čes.Budějovicích, Táboře, Ostravě, Brně a Bratislavě, a nejméně v patnácti jiných českých městech. Mimo vlast jeho dílo viděli na výstavách ve Vídni, v Mnichově, Drážďanech, Lipsku, Karlsruhe, Stuttgartu, Amsterodamu, Augsburku, Poznani. Také v Kodani, Oslu (Kristianii), Stokholmu a Benátkách.

Umělec Ota Bubeníček byl poctěn[editovat | editovat zdroj]

  • 1911 - Za obraz " Po dešti" mu byla udělena cena Akademie věd a umění.
  • 1937 - Jednota umělců výtvarných jmenovala O.Bubeníčka svým čestným členem.
  • 1940 - Čestným diplomem Loutkářského soustředění za zásluhy o české loutkářství
  • 1946 - Čestným předsednictvím Loutkářského soustředění
  • 1947 - Za soubor obrazů z Vožicka získal krajinářskou cenu Františka Kavána
  • 1952 – Cenou Josefa Mánesa za celoživotní dílo
  • 1932 - V počátku svého pobytu v Mladé Vožici byl jmenován čestným občanem města.
  • 1961 - Byl oceněn titulem Zasloužilý umělec za celoživotní dílo

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Nesign.: 125 výročí narození akad. malíře - krajináře Oty Bubeníčka. Loutkář 46, 1996, s. 220.
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 80.  
  • SKÁLA, Vít: Historie Loutkového divadla Umělecké výchovy, 1966. Rukopis v Knihovně Divadelního ústavu v Praze.
  • SMAŽÍK, František: Za Otou Bubeníčkem. Československý loutkář 12, 1962, s- 217
  • Jubilejní vzpomínka na Sokol Vinohrady. Praha 1936. Ze vzpomínek Mistra Bubeníčka. Československý loutkář 11, 1961, s. 256.
  • BURGET, Eduard; VÁŠA, Ondřej; BUBENÍČEK, Ota. Ota Bubeníček. Praha : Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové, 2007. ISBN 9788090395503.  
  • MALÍK, Jan. Loutkářství v Československu. Praha : Ministerstvo informací, 1948.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 151.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun-By. Praha : Libri, 2007. 225-368 s. ISBN 978-80-7277-257-5. S. 268-269.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]