Opoziční smlouva
Opoziční smlouva (plným názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou) je označení dohody o spolupráci mezi ČSSD a ODS po předčasných sněmovních volbách v roce 1998. Aktéry dohody byli tehdejší předsedové obou stran Václav Klaus (ODS) a Miloš Zeman (ČSSD). Smlouva zaručila podporu menšinové vládě Miloše Zemana po celé funkční období 1998–2002. Smlouva byla později doplněna tzv. Tolerančním patentem z 26. ledna 2000, který umožnil dohodu ohledně přijetí státního rozpočtu a vyústil ve změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny.
Pozadí uzavření spolupráce[editovat | editovat zdroj]
Předčasným volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky roku 1998 předcházela úřednická vláda Josefa Tošovského. Tu prezident Václav Havel jmenoval po rozpadu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA v roce 1997. MF DNES odhalila existenci tajných švýcarských kont, ze kterých docházelo k nelegálnímu financování ODS. Tehdejší místopředsedové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip vystoupili s požadavkem na odstoupení Václava Klause z vedení ODS. Ten byl v té době na návštěvě v Sarajevu, proto se této události říká tzv. „Sarajevský atentát“[1]. Klausovi odpůrci byli donuceni k odchodu z ODS a založili si vlastní stranu – Unii svobody (US).[2]
Cíle opoziční smlouvy[editovat | editovat zdroj]
Volby přinesly v polovině června toho roku následující výsledky: ČSSD (předseda Miloš Zeman) 32,3 % a 74 mandátů ve dvousetčlenné sněmovně, ODS (předseda Václav Klaus) 27,7 % a 63 mandátů, KSČM (předseda Miroslav Grebeníček) 11 % a 24 křesel, KDU-ČSL (předseda Josef Lux) 9 % a 20 mandátů, Unie svobody (předseda Jan Ruml) 8,6 % a 19 mandátů. Utvoření centristické koalice vítězné sociální demokracie se dvěma menšími pravostředovými stranami (teoreticky většina 113 křesel z 200) bránila nepřijatelnost osoby sociálnědemokratického lídra Miloše Zemana v očích obou potenciálních partnerů, pravicovou koalici (teoreticky 102 křesel z 200) zase zhatily vážné osobní rozpory mezi vůdci pravicových stran. K jistému překvapení českých i zahraničních pozorovatelů se pak na počátku července 1998 dohodli na spolupráci ČSSD a ODS, ačkoli se před volbami prezentovali jako ostří rivalové a jejich užší spolupráce se zdála vyloučená.
Vzhledem k povolebnímu rozložení sil zvolili její signatáři nestandardní řešení – smlouvu mezi vládní a opoziční stranou, že vládě nevysloví nedůvěru. Strany se v rámci opoziční smlouvy zavázaly:
- respektovat právo vítězné strany sestavit vládu a formalizovaly postup pro realizaci tohoto respektu (opuštěním poslaneckých lavic při hlasování o důvěře)
- respektovat právo poražené strany být vládě opozicí
- respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu ČR
- respektovat právo opoziční strany na obsazení míst vedoucích kontrolních orgánů, ve smlouvě jmenovaných
- nevyvolat v průběhu volebního období PS hlasování o nedůvěře vládě ani takové hlasování nepodpořit
- předložit takový návrh Ústavy a souvisejících zákonů, které by posílily význam výsledků soutěže politických stran
- konzultovat způsob řešení zahraničně-politických a vnitropolitických otázek před jejich projednáváním v Parlamentu ČR, s přednostním zřetelem na stabilitu, prosperitu a postavení České republiky ve světě
- neúčastnit se jednání a dohod s třetími stranami, vedoucími k oslabení pozic dle opoziční smlouvy
Signatáři[editovat | editovat zdroj]
Smlouvu podepsali v Praze 9. července 1998 v pěti vyhotoveních:
|
Za Českou stranu sociálně demokratickou:
|
Za Občanskou demokratickou stranu:
|
Citáty[editovat | editovat zdroj]
| „ | Já jsem byl aktivním účastníkem řešení volebních výsledků v roce 1996 i 1998 a nakonec i 2002. Pořád někdo démonizuje, a já nevím proč, takzvanou opoziční smlouvu, což byl fakticky jen sexy název. To byla pouze politická smlouva, jakých se v politické realitě uzavírají na celém světě desítky. Zapomíná se na to, že první opoziční smlouva byla podepsána v roce 1996. Já jsem u toho seděl a tahal jsem za jiný konec provazu než o dva roky později. Tehdejší koalice získala ve volbách 99 mandátů a o pár místností vedle jsme s Milošem Zemanem uzavírali opoziční smlouvu za přítomnosti Václava Havla, který ji fakticky nadiktoval. Zeman dostal křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Nechápu, jak na to někdo pozapomněl už v roce 1998 a zapomíná na to do dneška. Rozdíl byl jenom jediný. V roce 1996 byla tato opoziční smlouva dělána se souhlasem a z iniciativy prezidenta a ve druhém případě to vzniklo za zády prezidenta. Jinak v tom nebyl žádný jiný rozdíl. Dehonestace té druhé chvíle a zamlčování té první je také takovou smutnou historií. |
“ |
| — Prezident Václav Klaus pro týdeník Euro[3] | ||
| „ | Opoziční smlouva poškodila českou politiku fatálně, na tom se s Václavem Klausem v subjektivních názorech samozřejmě neshodneme. Jeden fakt je ale zcela objektivní- v tomto období začala na obchodech se státem zázračně bohatnout do té doby málo známá společnost Agrofert. | “ |
| — Bývalý politik Ivan Pilip pro zpravodajský server 24zprávy.com[4] | ||
Kritika[editovat | editovat zdroj]
Řada kritiků opoziční smlouvu označovala za koalici. Jako bonmot (satiricky) se význam sousloví často vysvětloval tak, že opoziční smlouvě se říká opoziční, protože je „o pozicích“.[5] Hanlivě se označovala též jako oposmlouva (opo- konotuje význam 'opičí', srov. opočlověk).
S opoziční smlouvou je spojena řada kauz.[6] Vláda Miloše Zemana například bez výběrového řízení rozhodla o výstavbě dálnice D47. Výstavbu dálnice později prověřoval Nejvyšší kontrolní úřad. Ve své zprávě pak uvedl řadu nedostatků, které zakázku prodražily.[7] Mezi další sporné aktivity patřil například plánovaný nákup letounů JAS-39 Gripen. Podle nezávislé organizace Transparency International mohla vláda jiným řešením ušetřit peníze.[8]
Před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006 Klaus, tehdy už jako prezident, vyzýval k úvahám o velké koalici.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Jak si Zeman a Klaus rozdělili Česko. Před 19 lety vznikla opoziční smlouva. Český rozhlas Radiožurnál. 2017-10-09. Dostupné online [cit. 2018-07-11].
- ↑ Doleva, nebo s Klausem. Před 20 lety ČSSD podepsala opoziční smlouvu s ODS. iDNES.cz [online]. 2018-07-09 [cit. 2018-07-11]. Dostupné online.
- ↑ Neviditelný pes, 30. 5. 2006
- ↑ 24zprávy.com, 9. 7. 2018. www.24zpravy.com [online]. [cit. 2018-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-11.
- ↑ Např. http://www.novinky.cz/archiv/Index/Politika/576.html Archivováno 12. 8. 2007 na Wayback Machine.
- ↑ Aféry opoziční smlouvy. www.opozicnismlouva.cz [online]. [cit. 2013-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-19.
- ↑ NKÚ zjistil nedostatky související s dokumentací, územní připraveností a se systémem financování realizace výstavby dálnice D47. www.nku.cz [online]. [cit. 2013-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-12.
- ↑ Kavalírská jízda na gripenu skončila ostudou
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Lubomír Kopeček: Deformace demokracie? Opoziční smlouva a česká politika 1998 - 2002, Barrister 2015, s. 340. ISBN 978-80-7485-031-8. [1]
- Zdeněk Koudelka: Opoziční smlouva – nový prvek politického systému, Politologický časopis 4/1998, s. 462-467.
- Erik Tabery: Vládneme, nerušit – Opoziční smlouva a její dědictví, Paseka, Praha 2006, ISBN 80-7185-446-8 [2], [3][nedostupný zdroj]
- Václav Žák: Opoziční smlouva a nulová tolerance, Listy, [4] Archivováno 26. 8. 2013 na Wayback Machine., 4/2006
- Karel Hvížďala: Profil nového prezidenta: O třech tvářích a bradách Miloše Z., Insider, [5] 26.1.2013
- Jiří Pehe, Václav Žák: Prospěla takzvaná opoziční smlouva české demokracii?, Literární noviny, 20.5.2002
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Dílo Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS ve Wikizdrojích- Vládneme, nerušit – dokument České televize z roku 2007
