Miguel de Unamuno
| Miguel de Unamuno | |
|---|---|
 Miguel de Unamuno (1925) | |
| Rodné jméno | Miguel de Unamuno |
| Narození | 29. září 1864 Bilbao |
| Úmrtí | 31. prosince 1936 (ve věku 72 let) Salamanca |
| Místo pohřbení | San Carlos Borromeo cemetery |
| Pseudonym | Exóristo |
| Povolání | básník, filozof, spisovatel, esejista, romanopisec, literární kritik, vysokoškolský učitel, dramatik a politik |
| Alma mater | Ústřední univerzita v Madridu Univerzita Complutense v Madridu |
| Žánr | poezie a dramaturgie |
| Témata | filozofie |
| Významná díla | Tragický pocit života Mist |
| Ocenění | Hijo Adoptivo de Salamanca čestný doktor Univerzity v Salamance |
| Politická příslušnost | Republikánsko-socialistické spojení (1931–1933) Falanga (1935–1936) |
| Manžel(ka) | Concha Lizárraga |
| Děti | Salomé de Unamuno[1] |
| Vlivy | Søren Kierkegaard Arthur Schopenhauer Karl Marx Ferdinand Lassalle Michail Alexandrovič Bakunin … více na Wikidatech |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Miguel de Unamuno y Jugo (29. září 1864, Bilbao – Salamanca, 31. prosince 1936) byl španělský spisovatel a filosof, jeden z hlavních představitelů skupiny Generace 98. Pro jeho dílo je typický zanícený styl a prolínání žánrů: Unamuno často nerozlišuje mezi beletrií a esejem či traktátem.
Život
Miguel de Unamuno se narodil v baskickém Bilbau jako třetí dítě a první syn obchodníka Félixe de Unamuno a jeho vlastní neteře Salomé Jugo. Brzy odešel studovat filosofii a literaturu na tehdejší Madridskou universitu, kde získal titul prací Pojednání o problému původu a prehistorie Basků. Unamuno, který se sám někdy označoval za Baska, ale přitom psal španělsky a cítil se být Španělem, neuznával tvrzení, že jsou Baskové etnicky nesmíseni s okolními národy.
Roku 1891 se oženil s Conchou Lizárraga. Později se stal, byť jenom načas, členem socialistické strany. Roku 1901 byl jmenován rektorem university v Salamance, odkud byl v roce 1914 z politických důvodů odvolán. Později byl jmenován děkanem fakulty filosofie a literatury. Jelikož si však neodpouštěl útoky na španělského diktátora Riveru, byl opětovně odvolán. Posléze odešel do exilu, a to do Paříže (1924), následně do Hendaye (1925). Roku 1930 se vrátil do Salamancy, kde také v roce vypuknutí Španělské občanské války umírá.
Dílo a myšlenky
Filosofie
Unamunova filosofie nebyla filosofií systematickou; šlo spíše o popření jakéhokoli pevného systému a důvěru ve vlastní myšlení. To se utvářelo pod vlivem dobového racionalismu a pozitivismu, nicméně Unamuno šel vlastní cestou, která měla blízko k pozdějšímu teistickému existencialismu (někdy bývá označován za Kierkegaardova následovníka[2]). Odmítal scientistické zbožšťování vědy a byl jeden z prvních, kdo nahlíželi vědu jako nové náboženství, jehož „ortodoxii“ a nárok na vlastnictví pravdy odmítal. Rozpor mezi věděním a skutečnou vírou je však podle něj bytostně tragický (Tragický pocit života): nikdy totiž nemohou být ukojeny zároveň jak požadavky rozumu, které vedou k popření smyslu světa, tak potřeby víry, která podle Unamena znamená především touhu po osobní nesmrtelnosti.
- Ibsen y Kierkegaard (Ibsen a Kierkegaard), 1907 - překlad: Martin Štúr Miguel de Unamuno: Ibsen a Kierkegaard. In: Kierkegaard ako výzva k súčasnému svetu. Toronto 2011. Acta Kierkegaardiana - Supplement 2.
- Del sentimiento trágico de la vida, 1913, česky 1927 (Tragický pocit života).
- La agonía del cristianismo, 1925 (Agónie křesťanství).[3]
V politických názorech zpočátku sympatizoval se vznikajícím socialismem. Od mládí se zabýval situací ve Španělsku, které bylo na konci 19. století (po ztrátě Kuby a dalších kolonií ve vleklé krizi); často se vyjadřoval k dění v zemi a uveřejnil soubor poznámek a komentářů ke španělské občanské válce. Odmítal také nekritické přejímání názorů a novinek z ekonomicky rozvinutější Anglie a Francie a zdůrazňoval španělská specifika.
- En torno al casticismo (1895).
- Vida de Don Quijote y Sancho (1905).
- Por tierras de Portugal y España (1911).
Poesie
Unamuno považoval umění za prostředek vyjádření neklidu duše; proto se v poesii dotýká stejných témat jako ve svých esejích: své duševní úzkosti, času, smrti, bolesti způsobované mlčenlivostí Boha. Vždy ho přitahovala tradiční metrika, složil mj. množství sonetů; zatímco v ranějších dílech opustil rým, později se k němu vracel.
- Poesías (1907)
- Rosario de sonetos líricos (1911)
- El Cristo de Velázquez (1920, Velázquezův Kristus, studie ve verších, jedno z vrcholných děl moderní španělské poesie)
- Andanzas y visiones españolas (1922)
- Rimas de dentro (1923)
- Teresa. Rimas de un poeta desconocido (1924)
- De Fuerteventura a París (1925)
- Romancero del destierro (1928)
- Cancionero (1953)
Próza
Prozaické dílo Miguela de Unamuno čítá několik románů a velké množství povídek a kratších próz. Vznikaly v následujícím pořadí:
- Paz en la guerra (Mír ve válce, 1895), zhodnocení válečné zkušenosti z dětství.
- Amor y pedagogía (1902), spojení komična a tragična.
- Recuerdos de niñez y mocedad (1908), autobiografické dílo o dětství v Baskicku.
- Niebla (Mlha, 1914), jeden z hlavních románů.
- El espejo de la muerte (1913).
- Abel Sánchez (1917), inverze biblického topu Kaina a Ábela, tematizující závist.
- Tulio Montalbán (1920), spor „dvojí osobnosti“
- Tres novelas ejemplares y un prólogo (1920).
- La tía Tula (Teta Tula, 1921), poslední rozsáhlejší román.
- Cómo se hace una novela (Jak se dělá román, 1927).
- San Manuel Bueno, mártir (1930; česky Svatý Manuel Dobrotivý, Mučedník, 1999).
- To je chlap (slovensky 1945 v překladu Miloše Ruppeldta a Jozefa Felixe).
Charakteristické rysy Unamunovy prozaické tvorby jsou dobře patrné například na novele Celý muž (Nada menos que todo un hombre, 1920). Tato novela je psána stylem oproštěným od dlouhých a rozvláčných popisů, významný je podíl dialogů, které děj dynamicky posouvají vpřed. Řada náznaků, které nás při čtení postupně míjejí, se zvolna vrší v onen skrytý význam příběhu, jenž nás překvapí svou naléhavostí. Vztah bohatého a úspěšného mladého muže (jenž dosáhne všeho, co si umíní, a i s lidmi jedná jako se svým majetkem) a krásné mladé dívky (která sní o muži, který ji bude cele milovat) opravdu zpočátku jako láska nevypadá. Je plný bolesti a nejistoty... postupem času však oba hrdinové zjišťují, že mají jen jeden druhého — a vzplanou k sobě láskou, jež je nádherná i hrůzná ve svém tragickém vyústění. Námět se dočkal i českého televizního zpracování s Ondřejem Vetchým v hlavní roli.
Drama
Také Unamunova divadelní tvorba se vyznačuje podobnými rysy; Témata jako hledání osobní spirituality, víra jakožto životně důležitá lež či problém rozdvojení osobnosti jsou podávána v dílech La esfinge (Sfinga, 1898), La verdad (Pravda, 1899) y El otro (Ten druhý, 1932). Na euripidovskou tragédii navazuje Faidra (1918). Z roku 1933 pochází překlad Senekovy tragédie Médeia.
Unamunovské divadlo je záměrně schematické, „obnažené“, scénografie je zredukována minimum; veškerá pozornost je soustředěna na konflikt hrdinů, na hnutí jejich mysli, afekty, vášně. Svou vážností se snaží navázat na klasickou řeckou tragédii. Toto nové pojetí divadla dále zhodnotil Ramón María del Valle-Inclán a později také Federico García Lorca.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Miguel de Unamuno na španělské Wikipedii.
- ↑ Dostupné online. [cit. 2022-07-10].
- ↑ M. Hauser: předmluva ke Svatému Manuelovi, Brno 1999.
- ↑ Kniha byla do Druhého vatikánského koncilu r. 1960 na Indexu Librorum Prohibitorum.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Miguel de Unamuno na Wikimedia Commons 
Autor Miguel de Unamuno ve Wikizdrojích (španělsky)- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Miguel de Unamuno
Osoba Miguel de Unamuno ve Wikicitátech- Dossier na Unamuno (baskicky)
- Životopis (španělsky, pdf)
