Metasekvoje čínská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Metasekvoje čínská

Metasekvoje čínská
Metasekvoje čínská
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: borovicotvaré (Pinales)
Čeleď: cypřišovité (Cupressaceae)
Rod: metasekvoje (Metasequoia)
Binomické jméno
Metasequoia glyptostroboides
Hu & W.C.Cheng, 1948

Metasekvoje tisovcovitá (čínská) (Metasequoia glyptostroboides Hu & W.C.Cheng, 1948) je jediný recentní druh (10 fosilních) ve střední Číně, jenž byl bohatě rozšířený na konci druhohor a ve třetihorách. Název vznikl kvůli příbuznosti těchto druhů (z řec. meta=nad a Sequoia= sekvoje), podobné si však příliš nejsou. Jedná se o opadavý jehličnan z čeledi cypřišovitých. Do doby jejího objevu se mělo za to, že tento rod rostlin, žijící na konci druhohor a v třetihorách, vyhynul asi před 70 miliony let, neboť byl znám pouze ze zkamenělin. Jedná se tedy o tzv. živoucí fosílii.

Jedná se o opadavý jehličnatý strom, který je v létě zelený, na podzim se zbarvení postupně mění. Rod obsahuje pouze 1 druh, charakteristika rodu i druhu se shodují. [3, 5, 6, 8, 10, 11]

Nomenklatura[editovat | editovat zdroj]

Metasequoia glyptostroboides Hu & W.C.Cheng, 1948

Nomenklatorická synonyma
Sequoia glyptostroboides (Hu & W.C.Cheng) Weide, 1962
Taxonomická synonyma
=Sequoia disticha Heer (fosilní)
=Metasequoia disticha (Heer) Miki, 1941 (fosilní)

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail jehličí
  • Metasekvoje čínská je opadavý jehličnatý strom s odděleným samčím a samičím květenstvím.
  • Dorůstá výšky přes 35 m, koruna má úzký pyramidální tvar, větve sahají až k zemi.
  • Kůra je tmavohnědě šedá, brázditá, odlupující se v mládí v tenkých pruzích.
  • Jehlice jsou opadavé, čárkovité, zploštělé, vyrůstají vstřícně. Zbarveny jsou světle zeleně, před opadem se barví žlutě až červenohnědě. Jsou až 2,5 cm dlouhé.
  • Šištice jsou skoro kulovité, asi 1,5 cm v průměru, zelené, na dlouhých stopkách.

Mohutný strom s průběžným kmenem dorůstá výšky 15 metrů, ve své vlasti až 35m. Je adaptabilní vůči různým podmínkám a vyznačuje se jedinečným podzimním měděným zbarvením, díky němuž patří k oblíbeným okrasným stromům. Jedná se o rychle rostoucí jednodomou dřevinu. [2, 4, 8, 11]

Záměny[editovat | editovat zdroj]

Metasekvoje může někdy být zaměňována za tisovec dvouřadý. Jedním z nejjednodušších rozlišovacích znaků je, že tisovec má nepravidelné a spíše střídavé rozmístění jehlic na větvičce, zatímco metasekvoje má jehlice na větvičce přísně vstřícné a stejně pravidelné je i odvětvování bočních větévek. Dalšími rozlišovacími prvky je např. borka (kůra), která je jen u metasekvoje podélně vláknitá a absence vzdušných kořenů, které se u tisovce běžně vyskytují.

Koruna a větve[editovat | editovat zdroj]

Mladé stromy mají pravidelně kuželovitý tvar a díky svému přeslenitému větvení působí jejich koruna velmi vzdušně a otevřeně. [5, 7, 11]

Větve vyrůstají od báze kmene a mají vstřícné pupeny. Pod každým výstupem větve je dobře zřetelný důlek (jizva), která vzniká v důsledku opadu postranních výhonů nad a pod pupeny.  Větve vodorovně odstávají nebo jsou lehce vystoupavé. Metasekvoje je anemogamní, jednoděložná rostlina, která, má-li vhodné podmínky, v mládí velmi rychle roste. Má 2 dělohy. [8, 10, 11]

Má větévky dvojího typu: prodloužené, neomezeného růstu na koncích větví a na špičce kmene, zprvu zelené, pak hnědé, a zkrácené větévky omezeného vzrůstu v úžlabí dlouhých větévek, odlišně postavené a asi 8 cm dlouhé. Na podzim krátké postranní větévky opadají v celku a nemají pupeny, hlavní výhony shazují jen jehlice. [5, 7, 10, 11]

Borka[editovat | editovat zdroj]

Průměr kmene dosahuje více než 2 metrů a borka se odlupuje v tenkých pruzích. Brachyblasty jsou cca 8 cm dlouhé. Letorosty jsou velice tenké a jemné, lehce zploštělé. Barvu mají zprvu zelenou a jsou lysé, časem přechází do světle purpurové nebo jsou slabě červenavé. [1, 2, 8, 10, 11]

V mládí hladká, později šupinatá a vláknitá, podélně zbrázděná do tvaru žlábku. Je oranžově červená až červenohnědá, případně světlehnědá nebo lehce žlutohnědá. Ve spodní části kmene je deskovitě odlupčivá nebo se často dolupuje  v  podélných pruzích. Ztloustnutí báze kmene a zmíněné loupání je patrné teprve u starších stromů. [1, 2, 3, 4, 6, 7]

Jehlice[editovat | editovat zdroj]

Dvouřadě uspořádané na vstřícných brachyblastech, které na podzim opadávají společně s jehlicemi. [2, 3, 4]

Jsou 10 – 35 mm dlouhé, 2 mm široké, velmi měkké, na líci modrozelené, na rubu světle zelené s výraznou středovou žilkou. Čárkovité, ploché, na koncích mírně zašpičatělé nebo zakulacené, vstřícně postavené. [3, 4, 6, 7, 9, 11]

Po vyrašení čerstvě trávově zelené, poté tmavnou. Na podzim, dle vlivu okolních podmínek jako je stanoviště či povětrnostní průběh, mají bledožlutou, lososovou nebo rubínově červenou barvu. [2, 8, 9]

Jehlice se na podzim zbarvují měděně a opadávají i s krátkými větvičkami. Jehlice vypadávají jednotlivě pouze na dlouhých výhonech. [2]

Květy[editovat | editovat zdroj]

Doba květu je v rozmezí dubna až května [1, 6]

Samčí: malé, kulovité, při bázi vrcholového výhonu, vyskytují se po několika. Nachází se paždí opadavých větévek. Na jaře rozprašují pyl. Samčí květní pupeny se tvoří již na podzim. Vypadají jako jehnědy a převisí dolů v 5-10 cm dlouhých květenstvích především v horní části koruny. [1, 2, 8]

Samičí: cca 1 - 2,5 cm dlouhé, dlouze stopkaté, kulovité nebo lehce vejcovitě protáhlé. Jsou tvořeny pouze několika širokými podpůrnými šupinami, jež jsou zbarvené zeleně, v době zralosti světlehnědé. Jsou v latách. Samičí květenství sedí na konci mladých olistěných krátkých výhonů. [1, 2, 4, 6, 8] 

Šišky[editovat | editovat zdroj]

Dřevnaté, kulovité, 2,0 – 2,5 cm dlouhé, dlouze stopkaté (až 4 cm).  Složené z 22 – 24, případně z 26 semenných šupin, které dozrávají během prvního roku. Jsou převislé s 5 – 6 semeny za šupinou. Štítky jsou s kosočtverečnou vráskou. Semena jsou křídlatá. [3, 4, 5, 6, 8, 10, 11] 

Samčí šištice jsou v koncových klasech ve svrchní části koruny, asi 5 mm dlouhé, s 15 – 20 tyčinkami. Každá tyčinka má 3 prašná pouzdra. [10, 11]

Samičí šištice jsou asi 8 mm dlouhé, vejčité, lehce zašpičatělé, tvořené 22 – 26 semennými šupinami ve střední části. Jsou umístěny na 2-4 cm dlouhých stopkách. Zprvu jsou zelené, na podzim dozrávají a hnědnou. [1, 2, 3, 8, 10, 11] 

Šišky zrají v prvním roce, ale opadávají až při rašení listů v roce následujícím. Během několika málo dnů šišky ze stromu spadnou. [2] 

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

V současné době je možné pěstovat nové rostliny ze semen, v praxi se používá i rozmnožování zelenými a dřevitými řízky. [5, 10] 

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Tato dřevina ráda roste s kořeny ve vodě a upřednostňuje hluboké vlhké půdy, snáší však také sušší stanoviště. Ráda roste ve velkých porostech, v roklinách, podél potoků a rýžových polí. [3, 8]

Světlomilná dřevina, v mládí vydrží boční zástin. K životu potřebuje dostatečně velkou půdní a vzdušnou vlhkost. Důležitá je zejména půdní vláha. Daří se mu na kyselých a bazických půdách. Vůči mrazům a větru je odolnější než tisovec, krátkodobě snese teplotu až -25 °C. [10]

Areál rozšíření, upotřebení[editovat | editovat zdroj]

Původní areál zahrnuje střední Čínu na rozhraní provincií S’-čchuan a Chu-pej z nadmořských výšek 400 – 2000 m, kde se v současné době vyskytuje zejména už jen v nepříliš velkých areálech. Od konce čtyřicátých let 20. století se však pěstuje v parcích po celém světě. Protože je dobře mrazuvzdorná, pěstuje se i v ČR. [1, 2, 3, 4, 7, 10]

Teprve později byla ztotožněna s dříve známým fosilním druhem M. disticha (HEER) MIKI. Fosilní nálezy v různých místech severní polokoule ze slojí hnědého uhlí dokazují rozsáhlý výskyt metasekvoje. Zachovalé exempláře datované do doby ledové byly nalezeny v Kanadě. Jejich stáří se odhaduje na 50 milionů let. [1, 8, 11]

Do Evropy byla první semena zaslána v roce 1948 a z nich pochází také exemplář v Průhonicích. [11]

Po celém světě se na vlhkých místech vysazuje jako parková dřevina a slouží k dekorativním účelům, ve východoasijských státech jsou v ulicích vysazována celá stromořadí, jelikož dobře snáší městské prostředí. Nemalý lesnický význam má v USA, kde se jako rychle rostoucí dřevina pěstuje jako surovina pro výrobu papíru. V ČR hojně vysazována v parcích jako okrasný strom (Olomouc), popř. v lesích. V České republice se této dřevině zatím příliš nedaří, přesto patří mezi druhy, které mají v našich podmínkách budoucnost. [5, 6, 10]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První sběr vzorků tohoto stromu uskutečnil 21. července 1943 ve vesnici Mou-tao v dnešní provincii Chu-pej, tehdy však oblast správně spadala pod provincii S’-čchuan, čínský botanik Čan Wang z Národního úřadu pro výzkum lesů, jenž sídlil v tehdejším hlavním městě neokupované Číny – Čchung-čchingu. Čan Wang byl na výskyt neznámého obrovského stromu upozorněn v jedné místní zemědělské škole. Botanik předběžně tento strom identifikoval nesprávně jako běžný opadavý jehličnan Glyptostrobus pensilis. V létě 1945 získal od něho herbářovou položku profesor dendrologie Čeng Wan-ťün z Národní ústřední univerzity, který tuto identifikaci zpochybnil a domníval se, že by mohlo jít o nový druh, nebo dokonce o nový rod, ne-li dokonce čeleď jehličnanů. Protože na důkaz toho dostupný materiál nestačil, vyslal na místo nálezu jednoho svého žáka jménem Süe Ťi-žu k novému sběru v únoru a v květnu 1946. Vzorky potvrdily, že se jedná o nový druh nového rodu, který Čeng Wan-ťün předběžně pojmenoval Chieniodendron sinense. Protože však neměl dostatečný srovnávací materiál, zaslal vzorky do Pekingu do Fanova biologického ústavu, kde je prozkoumal jeho ředitel Chu Sien-su, který potvrdil, že se skutečně jedná o dosud neznámý rod, ale navrhl pro něj jméno Pingia grandis. V průběhu léta 1946 o objevu informoval Elmera Drew Merilla z Harvardovy univerzity. Teprve potom ho napadlo, porovnat vzorky i se zkamenělinami a nakonec zjistil, že jsou velmi podobné s fosilními druhy rodu Metasequoia. První zmínku o objevu živoucí metasekvoje v literatuře publikoval Chu v prosinci 1946, ale bez návrhu jména. V korespondenci s americkými kolegy ji Číňané jmenovali Metasequoia viva a pod tímto jménem ji také publikovali 31. května 1947, ale bez latinského popisu, takže toto jméno je neplatné nomen nudum. O rok později, v létě 1947, se do oblasti vypravila nová výprava s finanční pomocí od amerických kolegů (ti zaslali celkem 275 USD), která dorazila do Mou-tao 12. září a koncem září, na základě informací od místních obyvatel, nalezla původní oblast výskytu těchto metasekvojí v „Údolí metasekvojí“ (Šuej-ša-pcha). Výprava se vrátila s řadou nových vzorků a zejména s asi 2 kg semen, z nichž část putovala koncem roku do USA. Definitivní popis nového druhu „živé fosilie“ Čeng a Chu 15. května 1948 společně platně publikovali pod definitivním jménem Metasequoia glyptostroboides. V témže roce založili čínští vědci společnost, která se měla starat o zachování tohoto vzácného reliktu.

První semena byla do Evropy odeslána z Číny 17. ledna 1948. V roce 1949 získala semena též botanická zahrada u zámku v Průhonicích, z nichž byl vypěstován i tamní exemplář metasekvoje, nejstarší v ČR.

Fosilní druh Metasequoia disticha, původně popsaný Oswaldem von Heerem jako Sequoia disticha, byl objeven v druhé polovině 19. století na Špicberkách a je považován za velmi blízkého příbuzného metasekvoje čínské. V roce 1941 se tato zkamenělina stala typovým druhem rodu Metasequoia, který v roce 1941 vytvořil japonský paleobotanik Shigeru Miki; nyní je typovým druhem současně žijící druh, tedy metasekvoje čínská. Celkem je známo asi 10 fosilních druhů.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Stejně jako jinan dvoulaločný je metasekvoje čínská živoucí fosilie. Její zkamenělí předci byli známí dříve než dnes žijící zástupci této příbuzenské skupiny. Zkameněliny listů podobných metasekvoji jsou nacházeny v místech slojí hnědého uhlí, což dokazuje rozsáhlé rozšíření přímých předků v době třetihor. [1, 7]
  • Vysoký věk čeledi tisovcovitých dokazuje i to, že nevykazuje žádnou uzavřenou oblast rozšíření, ale na malých areálech se vyskytují v rozdílných částech světa. Jedná se zpravidla o monotypické rody. Největším rozvojem si tyto stromy a druhy téhož původu procházely ve středním věku vývoje Země, kdy ještě nebyly vyvinuty listnaté dřeviny. [1, 8]
  • V Evropě se z nich stala v roce 1948 senzace, což vedlo německé odborníky k pojmenování stromu ´Urweltmammutbaum´ (pravěký mamutí strom). [6]
  • Místní čínský název „shuisa“ po přeložení znamená „vodní modřín“, a vznikl v důsledku jeho podobnosti odhazování jehlic na podzim. Podle bažinatých oblastí, které obývá, se mu přezdívá také „vodní jedle“. [1, 3, 5, 8]
  • Metasekvoje obsahuje kyanogenní sloučeniny shodné s látkami nalezenými v tisu. [11]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

[1] KREMER, Bruno P. Stromyv Evropě zdomácnělé a zavedené druhy. Praha: Euromedia Group, 2003, 287 s. ISBN 80-242-1003-7

[2] HECKER, Ulrich. Stromy a keřeklíč ke spolehlivému určování : 3 znaky. dotisk 1. vyd. Čestlice: Rebo, 2003, 238 s. ISBN 978-80-7234-291-4.

[3] DREYER, Eva-Maria a Wolfgang DREYER. Stromy a keřespolehlivé určování podle fotografií a popisů. Praha: Beta-Dobrovský, c2003, 222 s. ISBN 80-7306-133-3-.

[4] VĚTVIČKA, Václav. Evropské stromy. 1.vyd. Praha: Aventinum, 1999, 216 s. ISBN 80-7151-104-8.

[5] VREŠTIAK, Pavol, Libuše BRÁTKOVÁ, Jozef DRIENOVSKÝ, Andrej HURŇÁK a Zdeněk OSVALD. Všechno o jehličnanech. 1. čes. vyd. Praha: Slovart, 1994, 96 s. ISBN 80-85871-35-1.          

[6] MAYER, Joachim. Poznáváme stromy v naší přírodě. 1. vyd. Praha: Beta, 2006, 125 s. ISBN 80-7306-254-2-.

[7] VĚTVIČKA, Václav a Vlasta MATOUŠOVÁ. Stromy a keře. 1.vyd. Praha: Aventinum, 2000, 288 s. ISBN 80-7151-133-1.

[8] RUSHFORTH, Keith, Gill TOMBLIN a Ann WINTERBOTHAM. Svět stromůprůvodce lesem, parkem, okrasnou zahradou. Vyd. 1. V Praze: Granit, 2006, 287 s. ISBN 80-7296-051-2.

[9] VERMEULEN, Nico. Kompletní encyklopedie stromů a keřůvše, co potřebujete vědět o pěstování stromů a keřů. 1. vyd. Dobřejovice: Rebo Productions, 2004, 287 s. ISBN 80-7234-340-8.

[10] ÚRADNÍČEK, Luboš a Jindřich CHMELAŘ. Dendrologie lesnická. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 1995. ISBN 80-7157-162-8.

[11] HEJNÝ, Slavomil a Bohumil SLAVÍK. Květena České socialistické republiky 1. 1988.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]