Metasekvoje čínská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Metasekvoje čínská

Metasekvoje čínská
Metasekvoje čínská
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: borovicotvaré (Pinales)
Čeleď: cypřišovité (Cupressaceae)
Rod: metasekvoje (Metasequoia)
Binomické jméno
Metasequoia glyptostroboides
Hu & W.C.Cheng, 1948

Metasekvoje tisovcovitá (čínská) (Metasequoia glyptostroboides Hu & W.C.Cheng, 1948) je jediný recentní druh (10 fosilních) ve střední Číně, jenž byl bohatě rozšířený na konci druhohor a ve třetihorách. Název vznikl kvůli příbuznosti těchto druhů (z řec. meta=nad a Sequoia= sekvoje), podobné si však příliš nejsou. Jedná se o opadavý jehličnan z čeledi cypřišovitých. Do doby jejího objevu se mělo za to, že tento rod rostlin, žijící na konci druhohor a v třetihorách, vyhynul asi před 70 miliony let, neboť byl znám pouze ze zkamenělin. Jedná se tedy o tzv. živoucí fosílii.

Jedná se o opadavý jehličnatý strom, který je v létě zelený, na podzim se zbarvení postupně mění. Rod obsahuje pouze 1 druh, charakteristika rodu i druhu se shodují.

Nomenklatura[editovat | editovat zdroj]

Metasequoia glyptostroboides Hu & W.C.Cheng, 1948

Nomenklatorická synonyma
Sequoia glyptostroboides (Hu & W.C.Cheng) Weide, 1962
Taxonomická synonyma
=Sequoia disticha Heer (fosilní)
=Metasequoia disticha (Heer) Miki, 1941 (fosilní)

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail jehličí
  • Metasekvoje čínská je opadavý jehličnatý strom s odděleným samčím a samičím květenstvím.
  • Dorůstá výšky přes 35 m, koruna má úzký pyramidální tvar, větve sahají až k zemi.
  • Kůra je tmavohnědě šedá, brázditá, odlupující se v mládí v tenkých pruzích.
  • Jehlice jsou opadavé, čárkovité, zploštělé, vyrůstají vstřícně. Zbarveny jsou světle zeleně, před opadem se barví žlutě až červenohnědě. Jsou až 2,5 cm dlouhé.
  • Šištice jsou skoro kulovité, asi 1,5 cm v průměru, zelené, na dlouhých stopkách.

Mohutný strom s průběžným kmenem dorůstá výšky 15 metrů, ve své vlasti až 35m. Je adaptabilní vůči různým podmínkám a vyznačuje se jedinečným podzimním měděným zbarvením, díky němuž patří k oblíbeným okrasným stromům. Jedná se o rychle rostoucí jednodomou dřevinu.

Tato dřevina ráda roste s kořeny ve vodě a upřednostňuje hluboké vlhké půdy, snáší však také sušší stanoviště. Ráda roste ve velkých porostech, v roklinách, podél potoků a rýžových polí.

Záměny[editovat | editovat zdroj]

Metasekvoje může někdy být zaměňována za tisovec dvouřadý. Jedním z nejjednodušších rozlišovacích znaků je, že tisovec má nepravidelné a spíše střídavé rozmístění jehlic na větvičce, zatímco metasekvoje má jehlice na větvičce přísně vstřícné a stejně pravidelné je i odvětvování bočních větévek. Dalšími rozlišovacími prvky je např. borka (kůra), která je jen u metasekvoje podélně vláknitá a absence vzdušných kořenů, které se u tisovce běžně vyskytují.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Světlomilná dřevina, v mládí vydrží boční zástin. K životu potřebuje dostatečně velkou půdní a vzdušnou vlhkost. Důležitá je zejména půdní vláha. Daří se mu na kyselých a bazických půdách. Vůči mrazům a větru je odolnější než tisovec, krátkodobě snese teplotu až -25°C.

Koruna a větve[editovat | editovat zdroj]

Mladé stromy mají pravidelně kuželovitý tvar a díky svému přeslenitému větvení působí jejich koruna velmi vzdušně a otevřeně.

Větve vyrůstají od báze kmene a mají vstřícné pupeny. Pod každým výstupem větve je dobře zřetelný důlek (jizva), která vzniká v důsledku opadu postranních výhonů nad a pod pupeny.  Větve vodorovně odstávají nebo jsou lehce vystoupavé. Metasekvoje je anemogamní, dvouděložná rostlina, která, má-li vhodné podmínky, v mládí velmi rychle roste.

Má větévky dvojího typu: prodloužené, neomezeného růstu na koncích větví a na špičce kmene, zprvu zelené, pak hnědé, a zkrácené větévky omezeného vzrůstu v úžlabí dlouhých větévek, odlišně postavené a asi 8 cm dlouhé. Na podzim krátké postranní větévky opadají v celku a nemají pupeny, hlavní výhony shazují jen jehlice.

Borka[editovat | editovat zdroj]

Průměr kmene dosahuje více než 2 metrů a borka se odlupuje v tenkých pruzích. Brachyblasty jsou cca 8 cm dlouhé. Letorosty jsou velice tenké a jemné, lehce zploštělé. Barvu mají zprvu zelenou a jsou lysé, časem přechází do světle purpurové nebo jsou slabě červenavé.

V mládí hladká, později šupinatá a vláknitá, podélně zbrázděná do tvaru žlábku. Je oranžově červená až červenohnědá, případně světlehnědá nebo lehce žlutohnědá. Ve spodní části kmene je deskovitě odlupčivá nebo se často dolupuje  v  podélných pruzích. Ztloustnutí báze kmene a zmíněné loupání je patrné teprve u starších stromů.

Jehlice[editovat | editovat zdroj]

Dvouřadě uspořádané na vstřícných brachyblastech, které na podzim opadávají společně s jehlicemi.

Jsou 10 – 35 mm dlouhé, 2 mm široké, velmi měkké, na líci modrozelené, na rubu světle zelené s výraznou středovou žilkou. Čárkovité, ploché, na koncích mírně zašpičatělé nebo zakulacené, vstřícně postavené.

Po vyrašení čerstvě trávově zelené, poté tmavnou. Na podzim, dle vlivu okolních podmínek jako je stanoviště či povětrnostní průběh, mají bledožlutou, lososovou nebo rubínově červenou barvu.

Jehlice se na podzim zbarvují měděně a opadávají i s krátkými větvičkami. Jehlice vypadávají jednotlivě pouze na dlouhých výhonech.

Květy[editovat | editovat zdroj]

Doba květu je v rozmezí dubna až května

Samčí: malé, kulovité, při bázi vrcholového výhonu, vyskytují se po několika. Nachází se paždí opadavých větévek. Na jaře rozprašují pyl. Samčí květní pupeny se tvoří již na podzim. Vypadají jako jehnědy a převisí dolů v 5-10 cm dlouhých květenstvích především v horní části koruny.

Samičí: cca 1 - 2,5 cm dlouhé, dlouze stopkaté, kulovité nebo lehce vejcovitě protáhlé. Jsou tvořeny pouze několika širokými podpůrnými šupinami, jež jsou zbarvené zeleně, v době zralosti světlehnědé. Jsou v latách. Samičí květenství sedí na konci mladých olistěných krátkých výhonů. 

Šišky[editovat | editovat zdroj]

Dřevnaté, kulovité, 2,0 – 2,5 cm dlouhé, dlouze stopkaté (až 4 cm).  Složené z 22 – 24, případně z 26 semenných šupin, které dozrávají během prvního roku. Jsou převislé s 5 – 6 semeny za šupinou. Štítky jsou s kosočtverečnou vráskou. Semena jsou křídlatá. 

Samčí šištice jsou v koncových klasech ve svrchní části koruny, asi 5 mm dlouhé, s 15 – 20 tyčinkami. Každá tyčinka má 3 prašná pouzdra.

Samičí šištice jsou asi 8 mm dlouhé, vejčité, lehce zašpičatělé, tvořené 22 – 26 semennými šupinami ve střední části. Jsou umístěny na 2-4 cm dlouhých stopkách. Zprvu jsou zelené, na podzim dozrávají a hnědnou. 

Šišky zrají v prvním roce, ale opadávají až při rašení listů v roce následujícím. Během několika málo dnů šišky ze stromu spadnou. 

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

  • pomocí semen, vegetativně pomocí odnoží i řízkováním. 
  • vegetativně (řízkování) 

Vegetativní rozmnožování je pro zahradnické pěstování dodnes velmi významné, jelikož trvá mnoho let, než tyto stromy vykvetou. První rostliny dovezené do Evropy dnes už rodí a ze semen se mohou pěstovat nové rostliny. V praxi se využívá zejména rozmnožování zelenými i dřevitými řízky. 

Areál rozšíření, upotřebení[editovat | editovat zdroj]

Původní areál zahrnuje střední Čínu na rozhraní provincií S'-čchuan a Chu-pej z nadmořských výšek 400 – 2000 m, kde se v současné době vyskytuje zejména už jen v nepříliš velkých areálech. Od konce čtyřicátých let 20. století se však pěstuje v parcích po celém světě. Protože je dobře mrazuvzdorná, pěstuje se i v ČR.

Teprve později byla ztotožněna s dříve známým fosilním druhem M. disticha (HEER) MIKI. Fosilní nálezy v různých místech severní polokoule ze slojí hnědého uhlí dokazují rozsáhlý výskyt metasekvoje. Zachovalé exempláře datované do doby ledové byly nalezeny v Kanadě. Jejich stáří se odhaduje na 50 milionů let.

Do Evropy byla první semena zaslána v roce 1948 a z nich pochází také exemplář v Průhonicích.

Po celém světě se na vlhkých místech vysazuje jako parková dřevina a slouží k dekorativním účelům, ve východoasijských státech jsou v ulicích vysazována celá stromořadí, jelikož dobře snáší městské prostředí. Nemalý lesnický význam má v USA, kde se jako rychle rostoucí dřevina pěstuje jako surovina pro výrobu papíru. V ČR hojně vysazována v parcích jako okrasný strom (Olomouc), popř. v lesích. V České republice se této dřevině zatím příliš nedaří, přesto patří mezi druhy, které mají v našich podmínkách budoucnost.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První sběr vzorků tohoto stromu uskutečnil 21. července 1943 ve vesnici Mou-tao v dnešní provincii Chu-pej, tehdy však oblast správně spadala pod provincii S'-čchuan, čínský botanik Čan Wang z Národního úřadu pro výzkum lesů, jenž sídlil v tehdejším hlavním městě neokupované Číny – Čchung-čchingu. Čan Wang byl na výskyt neznámého obrovského stromu upozorněn v jedné místní zemědělské škole. Botanik předběžně tento strom identifikoval nesprávně jako běžný opadavý jehličnan Glyptostrobus pensilis. V létě 1945 získal od něho herbářovou položku profesor dendrologie Čeng Wan-ťün z Národní ústřední univerzity, který tuto identifikaci zpochybnil a domníval se, že by mohlo jít o nový druh, nebo dokonce o nový rod, ne-li dokonce čeleď jehličnanů. Protože na důkaz toho dostupný materiál nestačil, vyslal na místo nálezu jednoho svého žáka jménem Süe Ťi-žu k novému sběru v únoru a v květnu 1946. Vzorky potvrdily, že se jedná o nový druh nového rodu, který Čeng Wan-ťün předběžně pojmenoval Chieniodendron sinense. Protože však neměl dostatečný srovnávací materiál, zaslal vzorky do Pekingu do Fanova biologického ústavu, kde je prozkoumal jeho ředitel Chu Sien-su, který potvrdil, že se skutečně jedná o dosud neznámý rod, ale navrhl pro něj jméno Pingia grandis. V průběhu léta 1946 o objevu informoval Elmera Drew Merilla z Harvardovy univerzity. Teprve potom ho napadlo, porovnat vzorky i se zkamenělinami a nakonec zjistil, že jsou velmi podobné s fosilními druhy rodu Metasequoia. První zmínku o objevu živoucí metasekvoje v literatuře publikoval Chu v prosinci 1946, ale bez návrhu jména. V korespondenci s americkými kolegy ji Číňané jmenovali Metasequoia viva a pod tímto jménem ji také publikovali 31. května 1947, ale bez latinského popisu, takže toto jméno je neplatné nomen nudum. O rok později, v létě 1947, se do oblasti vypravila nová výprava s finanční pomocí od amerických kolegů (ti zaslali celkem 275 USD), která dorazila do Mou-tao 12. září a koncem září, na základě informací od místních obyvatel, nalezla původní oblast výskytu těchto metasekvojí v „Údolí metasekvojí“ (Šuej-ša-pcha). Výprava se vrátila s řadou nových vzorků a zejména s asi 2 kg semen, z nichž část putovala koncem roku do USA. Definitivní popis nového druhu „živé fosilie“ Čeng a Chu 15. května 1948 společně platně publikovali pod definitivním jménem Metasequoia glyptostroboides. V témže roce založili čínští vědci společnost, která se měla starat o zachování tohoto vzácného reliktu.

První semena byla do Evropy odeslána z Číny 17. ledna 1948. V roce 1949 získala semena též botanická zahrada u zámku v Průhonicích, z nichž byl vypěstován i tamní exemplář metasekvoje, nejstarší v ČR.

Fosilní druh Metasequoia disticha, původně popsaný Oswaldem von Heerem jako Sequoia disticha, byl objeven v druhé polovině 19. století na Špicberkách a je považován za velmi blízkého příbuzného metasekvoje čínské. V roce 1941 se tato zkamenělina stala typovým druhem rodu Metasequoia, který v roce 1941 vytvořil japonský paleobotanik Shigeru Miki; nyní je typovým druhem současně žijící druh, tedy metasekvoje čínská. Celkem je známo asi 10 fosilních druhů.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Stejně jako jinan dvoulaločný je metasekvoje čínská živoucí fosilie. Její zkamenělí předci byli známí dříve než dnes žijící zástupci této příbuzenské skupiny. Zkameněliny listů podobných metasekvoji jsou nacházeny v místech slojí hnědého uhlí, což dokazuje rozsáhlé rozšíření přímých předků v době třetihor.
  • Vysoký věk čeledi tisovcovitých dokazuje i to, že nevykazuje žádnou uzavřenou oblast rozšíření, ale na malých areálech se vyskytují v rozdílných částech světa. Jedná se zpravidla o monotypické rody. Největším rozvojem si tyto stromy a druhy téhož původu procházely ve středním věku vývoje Země, kdy ještě nebyly vyvinuty listnaté dřeviny.
  • V Evropě se z nich stala v roce 1948 senzace, což vedlo německé odborníky k pojmenování stromu ´Urweltmammutbaum´ (pravěký mamutí strom).
  • Místní čínský název „shuisa“ po přeložení znamená „vodní modřín“, a vznikl v důsledku jeho podobnosti odhazování jehlic na podzim. Podle bažinatých oblastí, které obývá, se mu přezdívá také „vodní jedle“.
  • Metasekvoje obsahuje kyanogenní sloučeniny shodné s látkami nalezenými v tisu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

KREMER, Bruno P. Stromyv Evropě zdomácnělé a zavedené druhy. Praha: Euromedia Group, 2003, 287 s. ISBN 80-242-1003-7.

HECKER, Ulrich. Stromy a keřeklíč ke spolehlivému určování : 3 znaky. dotisk 1. vyd. Čestlice: Rebo, 2003, 238 s. ISBN 978-80-7234-291-4.

DREYER, Eva-Maria a Wolfgang DREYER. Stromy a keřespolehlivé určování podle fotografií a popisů. Praha: Beta-Dobrovský, 2003, 222 s. ISBN 80-7306-133-3-.

VĚTVIČKA, Václav. Evropské stromy. 1.vyd. Praha: Aventinum, 1999, 216 s. ISBN 80-7151-104-8.

VREŠTIAK, Pavol, Libuše BRÁTKOVÁ, Jozef DRIENOVSKÝ, Andrej HURŇÁK a Zdeněk OSVALD. Všechno o jehličnanech. 1. čes. vyd. Praha: Slovart, 1994, 96 s. ISBN 80-85871-35-1.

MAYER, Joachim. Poznáváme stromy v naší přírodě. 1. vyd. Praha: Beta, 2006, 125 s. ISBN 80-7306-254-2-.

VĚTVIČKA, Václav a Vlasta MATOUŠOVÁ. Stromy a keře. 1.vyd. Praha: Aventinum, 2000, 288 s. ISBN 80-7151-133-1.

RUSHFORTH, Keith, Gill TOMBLIN a Ann WINTERBOTHAM. Svět stromůprůvodce lesem, parkem, okrasnou zahradou. Vyd. 1. V Praze: Granit, 2006, 287 s. ISBN 80-7296-051-2.

VERMEULEN, Nico. Kompletní encyklopedie stromů a keřůvše, co potřebujete vědět o pěstování stromů a keřů. 1. vyd. Dobřejovice: Rebo Productions, 2004, 287 s. ISBN 80-7234-340-8.

ÚRADNÍČEK, Luboš a Jindřich CHMELAŘ. Dendrologie lesnická. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 1995. ISBN 80-7157-162-8.

HEJNÝ, Slavomil a Bohumil SLAVÍK. Květena České socialistické republiky 1. 1988.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu