Max Manus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Max Manus

Max Manus, vlastním jménem Maximo Guillermo Manus (9. prosince 1914 v norském Bergenu - 20. září 1996 ve městě Bærum u Osla) byl nejúspěšnější a nejproslulejší norský odbojář v období německé okupace Norska za 2. světové války.

Dětství a první válečné zkušenosti[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl norským státní příslušník, ale po mnoha letech, strávených v cizině ve španělsky mluvících zemích, si změnil jméno na Juan Manus. Později se přestěhoval do Kodaně v Dánsku, kde se mu postupně narodily celkem čtyři děti. Měl je se svojí dánskou hospodyní Gerdou Kjørup. Když se rodiče rozešli, přestěhoval se Max společně se sestrou Piou a otcem zpět do norského Osla. Tam také chodil Max do školy až do doby, kdy se otec s oběma dětmi přestěhoval na Kubu za svým strýcem - obchodníkem s rybářskými čluny. Po nějakém čase, stráveném na Kubě, se Max zúčastnil dlouhé výpravy do jihoamerického pohoří Andy, ze které se ale nevrátil na Kubu, nýbrž do Norska. V době sovětsko-finské Zimní války (1940) se sám přihlásil do švédské dobrovolnické jednotky Svenska Frivilligkåren, účastnící se bojů na finské straně. Po podpisu sovětsko-finské mírové smlouvy v Moskvě ("Moskevský mír") byl pak Max z finské armády propuštěn a vrátil se zpět do Norska, shodou okolností právě v den začátku německé okupace Norska 9. 4. 1940.

Odbojová činnost[editovat | editovat zdroj]

Hned v roce 1940 začal pracovat v norském městě Kongsvinger v odbojovém hnutí, a to při výrobě a distribuci ilegálních novin Vi vil oss et land (Chceme svoji zem). V jeden lednový večer roku 1941 ale na něho čekalo v jeho bytě v ulici Vidars Gate gestapo. Zatčení se pokusil uniknout odvážným skokem z 2. patra skrze zavřené okno dolů na ulici; způsobil si tím však pouze vážná zranění. Nicméně se Maxovi podařilo nakonec Němcům uniknout - s pomocí místního personálu - z nemocnice Ullevål v Oslu, kde byl pod dozorem gestapa léčen. Po dlouhém útěku přes neutrální Švédsko, SSSR a Afriku na palubě transportní vojenské lodi Empress of Asia se pak dostal do Kanady a odtud s vojenským konvojem zpět do Evropy - a to do Anglie. Tato cesta trvala celkem sedm měsíců.

V Anglii byl Max Manus zařazen do zvláštní norské vojenské jednotky Kompani Linge a již v hodnosti poručíka byl v březnu roku 1943 vysazen letadlem britského válečného letectva na norské území. Tam provedl společně se svým nejlepším přítelem z předválečných let - Gregersem Gramem - první záškodnickou operaci "Mardonius" (vyřazení z provozu německých lodí, kotvících v osloském přístavu Vippetangen). Po celý zbytek války byl pak Max členem tzv.Gangu Oslo (Oslogjengen), který Britové později označili za nejlepší evropskou sabotážní skupinu druhé světové války. Společně s dalším dobrým přítelem z dřívějších let - Gunnarem Sønsteby - se Manus a Gram zúčastnili především velkých operací "Derby" a "Bundle", zaměřených na sabotáže německé vojenské lodní přepravy, a dále výroby ilegální protifašistické propagandy.

Největšími akcemi celé diverzní skupiny byly:

  • poškození několika vojenských lodí v osloském přístavu ("Operace Mardonius") v dubnu roku 1943
  • vyřazení z provozu vojenské přepravní lodi Monte Rosa v červnu roku 1944
  • potopení velké vojenské přepravní lodi Donau, vezoucí zbraně a zásoby pro německou protiofenzívu v Ardenách v lednu roku 1945.
  • zničení archívů obyvatelstva, podle nichž chtěla norská kolaborantská vláda Vidkuna Quislinga naverbovat tisíce mladých Norů do německé armády a poslat je na frontu (podle narychlo přijatého zvláštního pracovního zákona Arbeidstjeneste.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Těsně po válce pracoval Max Manus krátkou dobu jako příslušník osobní ochranky norského krále a korunního prince. Již na podzim roku 1945 však odcestoval s dalším ze svých dřívějších přátel - Sophusem Clausenem - do USA a tam společně založili firmu dodávající kancelářské stroje. V ní Manus později překvapivě zaměstnal i několik odsouzených a potrestaných norských vlastizrádců - po jejich propuštění z vězení. Nejznámějším z nich byl Walter Fyrst. V roce 1952 se firma Clausen&Manus rozdělila na dvě samostatné - Clausen AS a Max Manus AS. Obě ale nadále držely zastoupení výrobců kancelářské techniky Olivetti a Philips a existují dodnes.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Za války se Max Manus mnohokráte setkal ve švédském Stockholmu s Norkou Idou Nikoline Lie Lindebrække, přezdívanou "Tikken". Tikken byla dcerou jednoho z předválečných radních v Bergenu a sestrou pozdějšího předsedy norské pravicové politické strany (Høyre) Sjura Lindebrække. Pracovala po celou válku ve Stockholmu pro britské vyslanectví a byla pro mnohé členy odbojové skupiny Linge nejen spojkou na Brity, ale i spoluorganizátorkou a pomocnicí. Max a Tikken se po válce - v roce 1947 - dokonce vzali, ale vydrželi spolu jen do doby, kdy Max upadl do velkých problémů s nadměrnou konzumací alkoholu.

Čestná uznání a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl Max Manus oceněn řadou vyznamenání, mezi jiným:

Film[editovat | editovat zdroj]

Odbojová činnost Maxe Manuse se stala námětem filmu Max Manus, natočeného v roce 2008. Film měl premiéru v Oslu dne 19.11.2008, v hlavní roli se objevil známý norský herc Aksel Henie. Filmový příběh začíná návratem hlavního hrdiny z účasti v sovětsko-finské válce v roce 1940 a vedle všech úspěšných sabotážních akcí ukazuje i jeho turbulentní život před i po válce, kdy byl námořníkem, tulákem, obchodníkem a nakonec i ředitelem.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]