Manul
 Manul | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebarta) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | šelmy (Carnivora) |
| Čeleď | kočkovití (Felidae) |
| Podčeleď | malé kočky (Felinae) |
| Rod | manul (Otocolobus) Brandt, 1842 |
| Binomické jméno | |
| Otocolobus manul (Pallas, 1776) | |
 Areál rozšíření
areál rozšíření manula (zeleně) | |
| Poddruhy | |
| |
| Sesterská skupina | |
| Prionailurus | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Manul (Otocolobus manul) je dlouhosrstá kočkovitá šelma s podčeledi malých koček. Obývá kamenité stepi střední Asie. V minulosti byla zařazována do rodu Felis, v současnosti je jediným zástupcem rodu Otocolobus. V češtině je někdy označována jako kočka stepní, toto jméno se ale častěji používá pro poddruh kočky divoké obývající centrální Rusko, jméno manul je tedy jednoznačnější.
Popis
- Hmotnost: 2,5–4,5 kg
- Délka: 50–65 cm + 21–31 cm ocas
Manul je veliký asi jako domácí kočka, ale už na první pohled zaujme hustou, dlouhou srstí. Dlouho byl považován za předka dlouhosrstých plemen domácích koček, zvláště perské kočky, dnes ale víme, že to není pravda.
Manul je silná a zavalitá kočka, má relativně krátké nohy a krátké uši, skryté v srsti. Na rozdíl od jiných malých koček má kulaté zornice.
Srst je velmi dlouhá a hustá. Na břiše může být až dvakrát delší než na hřbetě, je to přizpůsobení k pohybu v hlubokém sněhu. Je šedá nebo načervenalá, s mourovatou nebo tečkovanou kresbou. Na břiše bývá srst tmavá.
Bílé špičky pesíků způsobují, že manul vypadá jako pokrytý jinovatkou.
Přesné zbarvení manulí srsti je velmi variabilní a vedlo k rozlišení tří poddruhů:
O. m. manul, který žije v Mongolsku a v Číně, je „typicky zbarvený“ manul, O. m. ferrugineus obývající okolí Kaspického moře je načervenalý a O. m. nigripectus žijící v Tibetu a Nepálu je naopak velmi světlý poddruh.
Rozšíření
Jak bylo popsáno výše, existují tři poddruhy manulů obývající území v pásu od Kaspického moře po střední Čínu a východní Mongolsko. Nevyskytují se ale na celém území, jen velmi vzácně byli pozorováni v nížinách a v některých oblastech byli vyhubeni. Celková velikost území, na němž žijí, je asi 2 269 000 km2. Početnost populace je odhadována na 15 000 dospělých jedinců.[2]
Stanoviště
Manul žije na kamenitých suchých stepích a v horách do nadmořské výšky až 5050 m, nížinám se vyhýbá, stejně jako místům, která dlouhodobě zapadají sněhem hlubším než 10 až 20 cm. Nežije až v takových výškách jako irbis.
Biologie
Manulové jsou samotáři lovící v noci nebo za úsvitu a za soumraku. Přes den spí v doupatech pod kameny, v malých jeskyních a někdy v opuštěných norách jiných zvířat. Jejich teritoria jsou na malou kočku nezvykle velká a pohybují se od 3 po více než 100 km2.[2] O jejich chování toho není moc známo, ve svém přirozeném prostředí se dokážou velmi dobře skrývat před zraky lidí, k čemuž využívají jakékoliv terénní nerovnosti - kameny, trsy trávy, úžlabiny aj. Nemňoukají, ale vydávají zvuky, které znějí jako štěkot malého psa.
Manulové jsou aktivní lovci, jejich hlavní kořistí jsou pišťuchy (piky), různí hlodavci, zajíci a výjimečně i jehňata divokých ovcí. Loví také hmyzožravce a ptáky. Nedokáží vyvinout příliš vysokou rychlost běhu a spoléhají se na taktiku náhlého přepadu, kdy se nepozorovaně přiblíží ke kořisti, resp. počkají až se kořist přiblíží k nim. Využívají k tomu svou dokonale vyvinutou schopnost splynout s terénem.
Rozmnožování
Ani o jejich rozmnožování toho není moc známo. Manulové žijící severněji se páří později než jižnější populace, koťata se rodí po 9–10 týdnech. Bývá jich nejčastěji 2 až 6, ale byly popsány i případy, kdy se v jednom vrhu narodilo až 8 koťat. Ve dvou měsících věku jsou už odstavená. Může se dožít až 12 let.
Predace
Manulové mohou být uloveni dravými ptáky, vlky, liškami a potulnými domácími psy.[2]
Ohrožení
V minulosti byli manulové ve velkém loveni pro svou kožešinu. To je nyní ve většině států, kde se manul vyskytuje, zakázáno. V současné době je největším problémem trávení pik, které jsou hlavně v Číně považovány za škodlivý druh konkurující pasoucímu se dobytku. Piky jsou pro manula, podobně jako pro kočku šedou, hlavním zdrojem potravy, a kočka se často otráví pozřením piky. Samozřejmě, že samotný úbytek pik má neblahé důsledky na místní populaci manulů.
Manulové, zvláště koťata, jsou také velmi citliví na toxoplazmózu. V přírodě se s tímto parazitem nedostávají do kontaktu, nemají proto potřebné protilátky. Toxoplasmóza ale způsobuje úhyny manulích koťat, která se narodila v zajetí, a až donedávna bránila nárůstu populace manulů v zoologických zahradách.
Manul v českých zoo
V ČR chovají manuly Zoo Brno, Zoo Jihlava, Podkrušnohorský zoopark Chomutov a Zoo Ostrava.
Galerie obrázků
-
manul - povšimněte si dlouhé srsti na břiše -
manul - detail hlavy -
manul v zoologické zahradě v Edinburgu -
manul ze zoologické zahrady v Curychu -
Manul v zoologické zahradě v Rotterdamu
Reference
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
- ↑ a b c ROSS, S. a kol. Otocolobus manul (Manul, Pallas's Cat). www.iucnredlist.org [online]. IUCN, 2016 [cit. 2018-10-11]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu manul na Wikimedia Commons - Galerie manul na Wikimedia Commons
- Manul na Biolibu
- Manul v ZOO Praha
- IUCN Red List – Octolobus manul (anglicky)
- AnimalDiversityWeb: Felis manul (Pallas' cat) (anglicky)
- Manul (anglicky)
