Madame de Pompadour
| Madame de Pompadour | |
|---|---|
.jpg) | |
| Rodné jméno | Jeanne-Antoinette Poisson |
| Narození | 29. prosince 1721 Paříž |
| Úmrtí | 15. dubna 1764 (ve věku 42 let) Versailles |
| Příčina úmrtí | tuberkulóza |
| Bydliště | Apartmán markýzy de Pompadour (1745–1750) Château de Crécy (1746–1757) Château de Champs-sur-Marne |
| Povolání | saloniérka, politička, dvorní dáma a milenka panovníka |
| Choť | Charles Guillaume Le Normant d'Étioles (od 1741)[1] |
| Partner(ka) | Ludvík XV.[2] |
| Děti | Alexandrine Le Normant d'Étiolles[3] |
| Rodiče | Charles François Paul Le Normant de Tournehem a Madeleine de La Motte[3] |
| Funkce | favorit milenka panovníka |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jeanne-Antoinette Poisson, markýza de Pompadour (29. prosince 1721 – 15. dubna 1764) byla v letech 1745–1750 milenkou krále Ludvíka XV., ale i poté, co již s králem neudržovala milenecký poměr, byla stále jeho blízkou a důvěrnou přítelkyní, a to až do své smrti v roce 1764. Od svého sňatku v roce 1741 známá jako madame d'Etiolles. V roce 1745 jí francouzský král Ludvík XV. udělil titul markýza de Pompadour.
Původ
Dle úředních dokumentů byl jejím otcem pařížský měšťan Francois Poisson a matkou Luisa-Madelein La Motte (za skutečného otce je ale některými historiky považován finančník Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem). Otec Francois Poisson pocházel z chudé tkalcovské rodiny z kraje Haute-Marne, ale stal se z něj zdatný obchodník, zásobovatel francouzské armády a spolupracovník bratrů Pârisových. V roce 1718 se podruhé oženil a jeho manželkou se stala Luisa-Madelein La Motte, dcera obchodníka s obilím, který rovněž spolupracoval s vlivnými obchodníky bratry Pârisovými.
Až do svatby se Luisa-Madelein živila jako tzv. une femme galante („společnice“ pro muže z vyšších společenských kruhů), ale bylo třeba chránit čest rodiny a tak se ji snažili co nejrychleji provdat. Manželství s Francoisem Poissonem z ní mělo učinit váženou ženu, ale ona se údajně i nadále věnovala své původní „kariéře“. Rodinné finanční poměry novomanželů byly den ode dne lepší a roku 1721 se narodila jejich první dcera Jeane-Antoinetta, budoucí madame de Pompadour. Vzdělání získala Jeane-Antoinetta v klášteře voršilek v Poissy, kam ji její otec umístil v době, kdy měl velké obavy z budoucnosti. Od roku 1727 byl totiž Francois Poisson stíhán jako dlužník a utekl do Německa, kde i nadále spolupracoval s bratry Pârisovými, což mu zajistilo živobytí. Do finančních těžkostí se ale dostala jeho žena, která s oběma dětmi, s Jeane-Antoinettou a jejím mladším bratrem Abelem Francoisem, zůstala ve Francii. Majetek rodiny zabavili věřitelé a bylo nutné propustit služebnictvo a přestěhovat se do levného bytu. Krize však netrvala dlouho. Manželem opuštěné Luise-Madelein přispěchal na pomoc její milenec a úspěšný finančník Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem (onen údajně skutečný otec malé Jeane-Antoinetty).
Když se matčina finanční situace trochu zlepšila, vrátila se Jeane-Antoinetta z kláštera domů. Luisa-Madelein požádala o manželskou rozluku s Francoisem Poissonem, soud jí vyhověl a dokonce jí vrátil část zabaveného majetku bývalého manžela.
Vzestup
Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem se postaral o další budoucnost Jeane-Antoinetty, která jej oslovovala „strýčku“. „Strýček“ de Tournehem zřejmě financoval její soukromou výuku. Učila se zpívat, hrát divadlo, hrát na hudební nástroje, tančit, intenzivně se vzdělávala v oblasti literatury, kterou po celý život milovala. Mladá a velmi krásná Jeane-Antoinetta Poisson se díky de Tournehemovi stala i pravidelnou návštěvnicí předních pařížských salonů, kde se setkala s nejvlivnějšími osobnostmi tehdejší kultury a umění. V roce 1736 se vrátil její otec z Německa a opět navázal s rodinou styky. Na další události už ale neměl žádný vliv. Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem se rozhodl provdat Jeane-Antoinettu Poisson za svého synovce Charlese-Guillauma d'Etiolles. Svatba proběhla 9. března 1741.
Madame d'Etiolles
Sňatkem s Charlesem-Guillaumem d'Etiolles se měšťanská dcera Jeane-Antoinetta Poissonová stala příslušnicí nižší šlechty. Se svým manželem žila na panství Etiolles, které leželo na okraji královských hvozdů u Sénartu, v údolí Seiny. Finančně se o novomanžele postaral Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem, který ustanovil svého synovce a jeho manželku za své budoucí dědice. Přesně devět měsíců po svatbě se manželům narodil syn, který ale brzy zemřel. Další dítě se narodilo až roku 1744, byla to dcera Alexandrina. Mladá novomanželka Jeane-Antoinetta d'Etiolles vedla bohatý společenský život. Žila v Etiolles a v Paříži, navštěvovala divadla, chodila na plesy a večírky, hostila významné umělce i finančníky. Na svém venkovském sídle v Etiolles vybudovala zámecké divadlo a často v něm i účinkovala. Byla údajně výbornou herečkou a zpěvačkou.
Králova milenka
Do blízkosti krále Ludvíka XV. se mladá Jeane-Antoinetta d'Etiolles dostala několikrát, jelikož král v blízkosti jejího panství často lovil a zval pak šlechtu z blízkého okolí na krátká setkání v přírodě. Už během těchto setkání krále zaujala a v tomto zaujetí byl ještě podporován některými lidmi ze svého okolí, nejvíce asi svým komorníkem Binetem, který byl příbuzným Jeane-Antoinetty. Osudovou událostí se ale stala zřejmě až svatba králova syna na počátku roku 1745, kdy se během slavnostního plesu král a Jeane-Antoinetta poznali blíže. Události nabraly spád a už v dubnu roku 1745 byla Jeane-Antoinettě přidělena v královském paláci ve Versailles soukromá komnata. Každá žena, která se měla stát součástí královského dvora se ale musela nejprve podřídit formální proceduře a stát se dvorní dámou královny nebo některé z princezen. Podmínkou byla příslušnost k vyšší šlechtě. Charles-Francois Paul Le Normant de Tournehem tedy donutil na královo přání svého synovce, aby souhlasil s rozlukou manželství. Charles-Guillaum d´Etiolles byl v šoku, zuřil a vyhrožoval sebevraždou, ale nakonec se podvolil. Jeane-Antoinettě už nestálo nic v cestě. Král vykoupil tehdy uvolněný titul a jméno de Pompadour a od prince de Conti odkoupil i zámek Pompadour. Vše pak daroval své milence Jeane-Antoinettě.
14. září 1745 byla Jeane-Antoinetta, nově markýza de Pompadour, konečně oficiálně představena u královského dvora. Královna ji přijala kupodivu velmi vlídně, ale během ceremoniálu došlo k drobnému problému, když za odcházející markýzou de Pompadour vyplázl králův syn jazyk, aby dal najevo svůj odpor k otcově milence. Za tento prohřešek se jí pak musel samozřejmě omluvit, což bylo pro hrdého dauphina dost potupné. Markýza de Pompadour žila od této chvíle ve velkém bytě ve druhém patře paláce ve Versailles. Nadále se věnovala svým oblíbeným činnostem, zpěvu, tanci, herectví a četbě, navštěvovala divadla a salóny. Vzdělávala se ale také v oblasti politiky, jelikož chtěla vědět vše o politickém systému ve své zemi a také o historii královského rodu svého královského milence. Postarala se také o své blízké. V první řadě o svou nemocnou matku, o otce, jehož jméno král očistil, zaplatil za něj dluhy a učinil z něj pana de Vandières et de Marigny, a především o Charlese-Francoise Paula Le Normant de Tournehem, který se stal na její přímluvu správcem královských budov. Nástupcem v této funkci se pak stal její bratr Abel Francois Poisson, z něhož se stal markýz de Marigny. Jeane-Antoinetta měla od počátku na krále velký vliv ve vnitropolitických otázkách. Vyhověla dlouholetým přátelům své rodiny, kterými byly obchodníci bratři Pârisové, a podařilo se jí přemluvit krále, aby zbavil funkce generálního kontrolora financí Philiberta Orryho.
Markýza de Pompadour se také snažila vycházet co nejlépe s královnou Marií Leszczyńskou a dokonce donutila krále, aby se ke své ženě choval ohleduplněji a více se jí věnoval. Královna a její děti přesto markýzou pohrdali a často jí dávali slušnou formou najevo, že není nic víc než cizoložnice a měšťanská dcera. Z jejího vlivu ale uniknout nemohli. Právě na popud neoblíbené markýzy de Pompadour a jejího spojence u dvora, Mořice Saského, se druhou dauphinovou manželkou stala Marie Josefa Saská.
Štědrá podporovatelka věd a umění
Markýza de Pompadour získala za svůj život značné jmění. Kromě panství a zámku Pompadour jí král věnoval i zámeček Crécy v Normandii, na jehož zvelebení vynaložila své vlastní peníze a později jej nechala k užívání svému otci. Za svůj život si pořídila i další zámky a paláce a seberealizaci našla v jejich úpravách a přestavbách. Sbírala sochy, obrazy a různé kuriozity, zřídila si rozsáhlou knihovnu, věnovala se charitativní činnosti, podporovala církev a organizovala na svých panstvích sňatky dívek, kterým dávala věno, aby se mohly provdat. Na svých zámcích pořádala divadelní představení, balety a opery. V letech 1747–1750 organizovala také řadu divadelních představení v malém divadle ve Versailles, určeného jen pro čtrnáct diváků, které vybíral sám král. Markýza si tu často zahrála některou z hlavních rolí. Aktivně se věnovala také výtvarnému umění. Malovala, vyráběla šperky, věnovala se kovorytectví, vyřezávání do dřeva a tiskařství. V zahradách svých zámků a paláců pak pořádala slavnosti a zábavy všeho druhu pro rozptýlení krále. V roce 1748 koupila v Paříži Elysejský palác, který přestavěla. Jejím nejmilejším zámkem byl Bellevue, který nechala vystavět nedaleko Meudonu u Seiny. V roce 1760 si markýza koupila své poslední sídlo Ménars na břehu Loiry. Většinu života ale prožila ve Versailles.
Markýza de Pompadour také finančně podporovala vydávání slavné Encyklopedie, třebaže se tím vystavovala hrozbě královy nemilosti, který měl k tomuto projektu velkou nedůvěru. Nejen finanční pomoc nabídla často i svým přátelům z řad umělců – mezi její oblíbence patřil třeba Voltaire nebo Jean Jacques Rousseau. Bez její štědrosti a vlivu by dnes také nestála budova École Militaire, vojenské akademie na Martově poli. Markýza rovněž přesvědčila krále, aby investoval do nepříliš úspěšné porcelánky ve Vincennes, která se později přestěhovala do Sèvres, a postupem času se z ní stala světoznámá výrobna značkového, vysoce kvalitního porcelánu. Markýza spolu s králem přesvědčila dvořany a šlechtu, aby od této chvíle nakupovali jen tento nový francouzský porcelán ze Sévres. Památkou na markýzu dodnes zůstává název sytě světle růžové barvy na barvení porcelánu známé jako rose Pompadour; proslulý je také typ malé společenské kabelky, zvaný hovorově pompadúrka.
Poslední léta
Po celých devatenáct let, kdy žila markýza de Pompadour ve Versailles, se musela potýkat s řadou intrik. Mnozí dvořané jí nikdy neodpustili její nízký společenský původ a také vliv, který měla na krále. Pohrdání pociťovala i ze strany královy rodiny. Přesto dokázala tuto nepřízeň osudu zvládat a po celou dobu svého života ve Versailles byla nejbližší přítelkyní Ludvíka XV. Jejich milenecký poměr skončil zřejmě někdy kolem roku 1750, jelikož tehdy ji král veřejně označil za „chladnou“. V tom období také trpěla častými gynekologickými zdravotními problémy, což mileneckému vztahu také neprospělo. Král začal vyhledávat milostná dobrodružství s jinými dámami u dvora, ale markýza se tím příliš neznepokojovala. I přesto, že už s králem neudržovala fyzicky milostný poměr, zůstávala i nadále jeho nejbližší důvěrnicí. V roce 1754 se dožila hned několika tragických událostí. 15. června zemřela její milovaná dcera Alexandrina a o deset dní později otec Francois Poisson. Po dceřině a otcově smrti se její zdravotní stav zhoršil, trpěla bušením srdce, závratěmi a také psychicky na tom nebyla nejlépe. Začala se více věnovat náboženskému životu, postila se a na svém sídle v Crécy založila nemocnici s lékárnou. Napsala také papeži, že její cizoložné styky s králem ustaly a ona tedy žádá o to, aby mohla přijímat svátost oltářní.
Papež odmítl. 5. 1. 1756 byl na krále Ludvíka XV. spáchán atentát, když se ho pokusil dýkou zabít Robert Damiens. Král byl zraněn, ale přežil. Markýza de Pompadour se marně snažila dostat do komnat ke zraněnému králi, ale králův syn se rozhodl využít této situace a vyhnat markýzu od dvora. Po strážci pečeti a ministru námořnictva Machaultu d'Arnouville vzkázal Dauphin markýze, aby opustila Versailles. Situaci ale zachránil sám král, který asi týden po atentátu sešel ze svých komnat k markýze a omluvil se jí za to, že pro ni po celou dobu nenechal poslat, aby mohla být po dobu léčení s ním. Machaultu d'Arnouville se markýza pomstila tak, že donutila krále, aby ho zbavil všech funkcí.
Tvrdě se vypořádala i s řadou svých dalších nepřátel, kteří museli odejít z Versailles. Pozice markýzy de Pompadour byla opět posílena. Zasahovala do diplomatických jednání během sedmileté války, měla vliv na to, že francouzské armádě velel její přítel princ de Soubise, iniciovala tajná setkání francouzských a rakouských diplomatů. Vina za veškeré válečné neúspěchy a finanční krize pramenící z vedení války byla lidem dávána právě jí, což ji velmi trápilo. Až takový vliv na tehdejší politické události opravdu neměla a nenávist běžných Francouzů vůči ní byla přehnaná. Kromě posměšných písní a pamfletů na svou osobu se musela smířit i s tím, že král opět věnuje stále více své pozornosti celé řadě dalších milenek. Její zdravotní stav se s postupujícím věkem stále více zhoršoval. V prosinci 1763 se setkala s Leopoldem Mozartem a jeho osmiletým geniálním synem Wolfgangem Amadeem Mozartem, které pozvala do svého Elysejského paláce.
Smrt
29. února 1764 ji na zámku Choisy postihla těžká migréna. Dostala vysokou horečku a zápal plic, patrně jako důsledek onemocnění plicní tuberkulózou. V březnu se její stav zlepšil. 7. dubna se vrátila do Versailles a v chladném a vlhkém počasí dostala další záchvaty kašle. 13. dubna ji naposledy navštívil Ludvík XV. Zemřela o dva dny později 15. dubna 1764 ve věku 42 let. Protože ve Versailles bylo dovoleno zemřít jen osobám z královského rodu, bylo tělo mrtvé markýzy převezeno do jejího domu v Paříži. Krále její smrt těžce zasáhla a několik dní se ani nepokusil vykonávat své úřední povinnosti. 17. dubna proběhl v kostele Matky Boží ve Versailles pohřební obřad, který byl na králův příkaz proveden s poctami, které náleží vévodkyni. Po obřadu, za tmy, se pohřební průvod znovu seřadil a doprovodil markýzu na poslední cestě do pařížského kláštera kapucínek na náměstí Vendôme, kde byla pohřbena do hrobky, ve které už ležely její dcera a matka. Tato hrobka byla později za Velké francouzské revoluce devastována a v moderní době zcela zničena. Ostatky markýzy de Pompadour dnes leží někde pod rue de la Paix.
Odkazy
Literatura
- CROSLAND, Margaret. Madame de Pompadour. Ostrava: Domino, 2003. 195 s. ISBN 80-7303-148-5.
- GRILLANDI, Massimo. Madame de Pompadour. Bratislava: Tatran, 1990. 195 s. (slovensky)
- MITFORD, Nancy. Madame de Pompadour. Ostrava: Domino, 1998. 283 s. ISBN 80-86128-22-9.
- THOMA, Helga. Metresy francouzských králů. Praha: Ikar, 1997. 214 s. ISBN 80-7202-092-7. Kapitola Madame de Pompadour, s. 125–158.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Madame de Pompadour na Wikimedia Commons
- ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
- ↑ Dostupné online.
- ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.