Kůra nadledvin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kůra nadledvin
Šipka ukazuje na kůru nadledvin člověka, jak je viděna ve světelném mikroskopu, barvení hematoxylin-eosin.
Šipka ukazuje na kůru nadledvin člověka, jak je viděna ve světelném mikroskopu, barvení hematoxylin-eosin.
Latinsky cortex glandulae suprarenalis, substantia corticalis glandulae suprarenalis
Gray's subject #227 1278
Soustava endokrinní soustava
Tepna/y nadledvinová tepna horní, střední a dolní, lat. arteria suprarenalis superior, media et inferior.
Žíla/y nadledvinová žíla, lat. vena suprarenalis
Nerv/y plexus suprarenalis
Lymfa/y bederní mízní uzliny, lat. nodi lymphatici lumbales
Embryologický prekurzor mesoderm


Kůra nadledvin lat. cortex glandulae suprarenalis, je párová žláza s vnitřní sekrecí, která tvoří až 90 % objemu nadledvin,[1][2] Je součástí řídícího systému hypotalamus - hypofýza - kůra nadledvin, produkuje steroidní hormony, které zasahují do metabolismu sacharidů, bílkovintuků, ovlivňují reakci organismu na stres, řídí hospodaření s vodouminerálními látkami a umožňují tak udržení stálého vnitřního prostředí.

Hormony kůry nadledvin se podle hlavního účinku na organismus dělí na tři velké skupiny: mineralokortikoidy, glukokortikoidyandrogeny.[3] Mineralokortikoidy řídí hladinu sodíkudraslíkukrvi a udržují normální objem extracelulární tekutiny v těle, kortikosteroidy zvyšují úroveň glukoneogeneze a podporují tvorbu glykogenu, působí katabolicky a podporují lipolýzu. Androgeny kůry nadledvin mají jen slabý účinek, ale v periferních tkáních se mohou přeměnit na testosterondihydrotestosteron.[1]

Vnitřní složení kůry[editovat | editovat zdroj]

Nákres jednotlivých vrstev kůry nadledvin a dřeně

Kůra nadledvin tvoří většinu objemu nadledviny. Jen střed nadledviny vyplňuje dřeň. Přechod je ostrý a na řezu dobře patrný. Makroskopicky má kůra nadledvin žlutou barvu, obsahuje totiž velké množství tuku.[1][4]

Mikroskopicky je už při malém zvětšení patrná výrazná zonace, buňky kůry nadledvin jsou uspořádané do tří koncentrických vrstev. Zonace není jenom anatomická, ale i funkční, buňky různých vrstev produkují různé hormony. Jednotlivé vrstvy nicméně nejsou přesně ohraničené.

Zona glomerulosa[editovat | editovat zdroj]

šipka ukazuje zona glomerulosa, barveno hematoxylin-eosinem
Syntéza aldosteronu

Zona glomerulosa je zónou vnější, nacházející se těsně pod pouzdrem nadledviny. Tvoří 10-15 % tkáně kůry nadledviny.[2] Buňky této zóny jsou sloupovitého tvaru, obsahují jen malé množství tukových kapének a dobře vyvinuté hladké endoplasmatické retikulum.[2] Jejich jádra se při histologickém barvení barví výrazně tmavě.[5] Jsou uspořádány v nepravidelných obloukovitých trámcích.[2] V okolí buněk je řídké vazivo, ve kterém vede mnoho krevních vlásečnic.[2]

Zde jsou produkovány mineralokortikoidy, z nichž nejdůležitější je aldosteron.[1][3]

Buňky této zóny jsou nezávislé na ACTH, ale spadají především pod vliv angiotenzinu II.[1] Kromě renin-angiotenzinogenového systému se regulace buněk účastní také draslík.[3] ACTH má na funkci buněk v zona glomerulosa jen malý vliv.

Navázáním angiotenzinu II na receptory buněk v zona glomerulosa se stimuluje přeměna cholesterolu na pregnenolonkortikosteronu na 18-hydroxykortikosteron a dále na aldosteron. Produkci aldosteronu podobným způsobem stimuluje také zvýšení koncentrace draslíku v krevní plasmě.[3]

Syntéza hormonů začíná odštěpením postranního řetězce cholesterolu za vzniku pregnenolonu, který je v endoplasmatickém retikulu konvertován na progesteron, ten je hydroxylován na 11-deoxykortikosteron, DOC. Tato látka má mineralokortikoidní účinek.[3]

Dalším v pořadí je kortikosteron, který vzniká hydroxylací DOC, ten je spíš glukokortikoidem a mineralokortikoidní účinek má jen slabý.[3] Zona glomerulosa je výjimečná přítomností cytosolového enzymu 18-hydroxylázy, která dále hydroxyluje kortikosteron na 18-hydroxykortikosteron, ten následně sám přesmykuje na aldosteon, nejsilnější přirozený mineralokortikoid.

Mineralokortikoidy omezují vylučování sodíku ledvinami, naopak podporují vylučování draslíku, vodíkovýchamonných iontů.[3] To v důsledku vede k zadržování vody v organismu, zvýšení objemu krve a zvýšení krevního tlaku.[1]

Zona fasciculata[editovat | editovat zdroj]

Syntéza kortizolu

Zona fasciculata je prostřední vrstvou buněk a u člověka je vrstvou nejsilnější,[6]tvoří 75 % jejího objemu.[2] Je tvořena buňkami ve tvaru mnohostěnu, které se na histologických preparátech obvykle jeví jako "prázdné" či vyplněné pěnou, to proto, že obsahují velké množství tukových kapének, a tuk se během preparace odplaví a nebarví se.[6][2][5] Buňky v zona fasciculata jsou uspořádané do příčných rovných sloupců, mezi kterými probíhají fenestrované krevní kapiláry.[2]

Procesy v této zóně jsou řízené hormonem ACTH, produkovaným v hypofýze. Buňky v klidu skladují cholesterol v tukových kapénkách v cytoplasmě, teprve stimulace ACTH způsobí uvolnění cholesterolu do cytoplasmy, ten je přesunut to mitochondrií a enzymem navázaných na P-450 je odštěpen postranní řetězec cholesterolu za vzniku pregnenolonu.[3] Následně dochází k sérii hydroxylací. Nejčastěji je pregnenolon nejprve hydroxylován na 17-hydroxypregnenolon 17α-hydroxylázou, z něhož další hydroxylací vzniká 11-deoxykortizol a z něj pak kortizol, hlavní lidský glukokortikoid.[3] Alternativní cestou je pregnenolon hydroxylován nejprve na progesteron a z něj pak na 11-deoxykortikosteron a kortikosteron, který má slabší glukokortikoidní účinek.[3]

Glukokortikoidy určitým způsobem ovlivňují genovou expresi v cílových buňkách. Zvyšují výrobu glukózyjátrech, v menších koncentracích mají anabolický účinek, ve větších pak katabolický, podporují lipolýzu v periferních částech těla, ale mohou navodit ukládání tuků na trupu, potlačují zánětlivou odpověď, účastní se i regulace krevního tlaku a srdečního výdeje a rovnováhy vody a mají nezastupitelnou funkci v adaptační fázi stresu.[3]

Množství produkovaných glukokortikoidů je řízeno klasickým zpětnovazebných mechanismem.

Zona reticularis[editovat | editovat zdroj]

Zona reticularis je úžší než zona fasciculata, ale širší než zona reticularis.[2] Buňky v této vrstvě jsou měnší a uspořádány do nepravidelných provazců, které se spojují do podoby sítě a jsou obklopené fenestrovanými vlásečnicemi. Obsahují hnědý pigment lipofuscin.[2] Zde jsou syntetizovány glukokortikoidy podobným mechanismem jako v zona fasciculata, a dále androgeny, především dehydroepiandrosteron (DHEA) a malé množství testosteronu.[3]

Kůra nadledvin před narozením[editovat | editovat zdroj]

Kůra nadledvin vzniká z buněk mezotelu, které v průběhu páteho týdne nitroděložního vývoje prorůstají do retroperitoneálního mezenchymu u předního pólu mezonefros, embryonální ledviny.[2] Takto vzniklá primitivní kůra nadledvin je časem obrostlá druhou vlnou migrujících původně mezoteliálních buněk. Z primitivní kůry se stane fetální kůra, která přetrvává po celou dobu nitroděložního vývoje.[2] Zona glomerulosa a fasciculata se rozvíjí až po narození působením ACTH a fetální kůra je nahrazována dospělou kůrou až během prvního roku života.[2] Zona reticulatis vzniká až ve třetím roce věku.

Hned po svém vzniku začíná kůra nadledvin produkovat dehydroepiandrosteron, ze kterého je v placentě syntetizován estrogen.[2] Na konci nitroděložního vývoje je kůra nadledvin relativně větší než u dospělého člověka.[2] Přítomnost glukokortikoidů během vývoje je nutná ke vzniku funkční osy hypotalamus-hypofýza-nadledviny, k vytvoření sufraktantuplicích a k zahájení involuce brzlíku.[2]

Kůra nadledvin u zvířat[editovat | editovat zdroj]

Výše uvedené platí pro člověka, u zvířat jsou poměry odlišné. I u ostatních savců, kteří mají nadledvinu též uspořádanou v kůru a dřeň, se přesný vzhled a velikost jednotlivých zón liší a rozdíly jsou i v produkci a účinku jednotlivých hormonů. Například u hlodavců je hlavním glukokortikoidem kortikosteron, ne kortizol.[3]

Protože kůra a dřeň nadledvin mají odlišný původ a pouze u savců tvoří společný orgán, nadledvinu. U paryb jsou dřeň a kůra odděleny a tvoří samostatné orgány, u plazů se k sobě "dřeň" a "kůra" přikládají na jedné straně.[7]

ptáků přechází tkáň kůry a dřeně jedna ve druhou, proto se u nich popisuje jen korová část, pars corticalis gl. adrenalis.[8] Je tvořena pruhy tvořené dvěma vrstvami cylindrických eosinofilních buněk, s výraznými vakuolami v cytoplasmě, které obsahují karotenoidy, proto má ptačí nadledvina žlutavou, oranžovou nebo narůžovělou barvu.[8] Korová část se podle velikosti buněk a jejich funkce - jestli produkují mineralokortikoidy nebo glukokortikoidy - rozděluje na subkapsulání a vnitřní zónu.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KÜHNEL, Wolfgang. Color Atlas of Cytology, Histology, and Microscopic Anatomy. New York : Thieme, 2003. 534 s. ISBN 3-13-562404-8.  
  • KIERSZENBAUM, Abraham L.; TRES, Laura L.. Histology and Cell Biology. 3. vyd. Philadephia : 9780323078429, 2012. 720 s. ISBN 978-0323078429.  
  • MURRAY, K. Harperova biochemie. Praha : H & H, 2002. 872 s. ISBN 80-7319-013-3.  
  • TROJAN, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. 4. vyd. Praha : Grada, 2003. 771 s. ISBN 80-247-0512-5.  
  • ČERNÝ, Hugo. Anatomie domácích ptáků. Brno : Metoda, 2005. 447 s. ISBN 80-239-4966-7.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f TROJAN, Stanislav, a kol. Lékařská fyziologie. 4. vyd. Praha : Grada, 2003. 771 s. ISBN 80-247-0512-5. Kapitola Žlázy regulované tropiny adenohypofýzy, s. 497-499. (česky) 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p KIERSZENBAUM, Abraham L.; TRES, Laura L.. Histology and Cell Biology. 3. vyd. Philadephia : 9780323078429, 2012. 720 s. ISBN 978-0323078429. Kapitola Adrenal gland, s. 567. (anglicky) 
  3. a b c d e f g h i j k l m MURRAY, K. Harperova biochemie. Praha : H & H, 2002. 872 s. ISBN 80-7319-013-3. Kapitola Hormony kůry nadledvin, s. 548-561. (česky) 
  4. Adrenals [online]. Endocrinology Topics, [cit. 2013-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b KÜHNEL, Wolfgang. Color Atlas of Cytology, Histology, and Microscopic Anatomy. New York : Thieme, 2003. 534 s. ISBN 3-13-562404-8. Kapitola Adrenal gland - glandula suprarenalis, s. 260. (anglicky) 
  6. a b BOWEN, R.. Histology of the Adrenal Cortex [online]. Colorado State University, rev. 3.6.1998, [cit. 2013-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Adrenals [online]. Endocrinology Topics, [cit. 2013-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c ČERNÝ, Hugo. Anatomie domácích ptáků. Brno : Metoda, 2005. 447 s. ISBN 80-239-4966-7. Kapitola Nadledvina, s. 320-321. (česky)