Josef Alexander Helfert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Alexander Helfert
Josef Alexander Helfert, r. 1855
Josef Alexander Helfert, r. 1855
Poslanec Říšského sněmu
Ve funkci:
1848 – 1849
Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1881 – 1910
Narození3. listopadu 1820
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí16. března 1910
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
RodičeJosef Helfert
PříbuzníJaroslav Helfert (vnuk)
Alma materKarlo-Ferdinandova univ.
OceněníŘád železné koruny (1854)
baron (1854)
tajný rada (1861)
velkokříž Řádu Františka Josefa (1887)
Řád železné koruny 1. třídy (1898)
… více na Wikidatech
CommonsJoseph Alexander von Helfert
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Alexander Helfert (3. listopadu 1820 Praha – 16. března 1910 Vídeň[1]) byl rakouský a český právník, historik a politik, v 50. letech 19. století vysoký státní úředník na ministerstvu kultu a vyučování, stoupenec národnostní tolerance, federalizace Rakouska a odpůrce rakousko-uherského dualismu, syn Josefa Helferta.

Život

První vzdělání získal soukromě, v rodině. Od roku 1829 navštěvoval piaristické gymnázium na Novém Městě v Praze. Po maturitě studoval filozofii a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde 3. listopadu 1842 získal doktorát. Jeho dizertace měla titul Ueber den Heimfall, des Heirathsgutes. O prázdninách a přestávkách mezi semestry konal četné cesty do zahraničí. Od 20. prosince 1841 do roku 1844 byl praktikantem-koncipistou u českého fiskálního úřadu, v letech 1844–1846 praktikoval na pražském kriminálním soudu, v období od 11. srpna 1846 do roku 1847 na komorním dolnorakouském soudu ve Vídni. Od 17. října 1843 pomáhal svému otci jako privátní suplent na katedře římského a církevního práva. 8. ledna 1847 byl jmenován asistentem profesora Horniga na Tereziánské akademii ve Vídni. V letech 1847–1848 byl suplentem římského a církevního práva na univerzitě v Krakově (v létě roku 1847 obdržel zároveň nabídku na pedagogický post na Tereziánské akademii, ale dal přednost Krakovu). Publikoval odborné práce. Podílel se na reedici díla svého otce Handbuch des Kirchenrechtes a napsal monografii Ueber den Gerichtsstand der minderjährigen Witwe (1847). Publikoval i v právním tisku.[1][2]

Během revolučního roku 1848 byl politicky aktivní. Když v červnu 1848 předčasně skončil letní semestr v Krakově, vrátil se do Čech.[2] Účastnil se Slovanského sjezdu v Praze. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Tachov v Čechách. Uvádí se jako c. k. profesor.[3] Kandidoval v Tachově, protože šlo o domovský kraj jeho otce. Ve volbách porazil několik vlivných protivníků.[2] Patřil ke sněmovní pravici.[4] Na sněmu patřil ke skupině konzervativního středu.[1] Podporoval zrušení roboty. Podílel se na související parlamentní rozpravě. Vystoupil se svým názorem 23. srpna. Prosazoval odškodnění za zrušení poddanství a tento názor ve sněmu převládl.[2]

Když vypukla v říjnu 1848 radikální fáze revoluce ve Vídni, byl vyslán 16. října spolu s Františkem Augustem Braunerem do Olomouce, kde coby delegát poslanců informoval panovníka o situaci a docílil možnosti pokračovat v jednání sněmu mimo Vídeň, v Kroměříži.[5] V této době také jednal s předákem českých poslanců Františkem Palackým.[2] Na Říšském sněmu vystupoval méně často, ale počátkem roku 1849 se zúčastnil rozpravy o základních občanských právech. Odmítl návrhy na zrušení šlechtických titulů a obhajoval roli a nezávislost katolické církve.[2] Účastnil se nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn a byl součástí konzervativní skupiny, která od konce roku 1848 postupně přebírala iniciativu. 6. března 1849 jel ve vlaku z Vídně na Moravu společně s ministry Stadionem a Bachem, kteří mířili do Kroměříže seznámit poslance s rozpuštěním sněmu a zavedením shora nadiktované ústavy. Když mu oba členové vlády během jízdy svěřili podrobnosti svého plánu, tázal se jich, zda mají v Praze dost vojáků.[6]

Ministerský předseda Felix Schwarzenberg ho koncem roku 1848 povolal do ministerských úřednických funkcí. Nejprve vykonával funkci státního podtajemníka pro vyučování na ministerstvu vnitra za ministra Franze Serapha von Stadiona, pak přešel od léta 1849 na nově utvořené ministerstvo kultu a vyučování za ministra Leopolda Lva Thuna-Hohensteina (jako podtajemník pro církevní záležitosti) a setrval v jeho úřadě až do roku 1861.[1][7] Po zrušení ministerstva roku 1861 byl pověřen prozatímním vedením školských záležitostí při státním ministerstvu.[2]

V roce 1850 se účastnil debat o národnostní otázce. Toho roku publikoval spis Oesterreich und die Nationalitäten, který byl polemikou s názory Františka Palackého. Od léta 1850 se podílel na vzniku českého politického listu Vídeňský deník, který měl podporovat českou svébytnost v konzervativním katolickém duchu. V roce 1853 vydal studii Huss und Hieronymus, která polemizovala s Palackého hodnocením husitství. Téhož roku také vydal práci Ueber Nationalgeschichte und den gegenwärtigen Stand ihrer Pflege in Oesterreich.[2] Coby vysoký ministerský úředník se zasazoval o národnostní rovnoprávnost ve školství, podporoval rozvoj obecného a technického školství (v roce 1860 vydal studii Die österreichische Volksschule[2]). V 50. letech pomáhal založit Ústav pro rakouský dějezpyt.[1]

V roce 1863 byl jmenován prezidentem ústřední komise pro ochranu stavebních památek a ještě roku 1894 byl povolán do funkce náměstka předsedy archivní rady ministerstva vnitra.[1]

22. dubna 1854[2] byl jmenován rytířem Řádu železné koruny a povýšen do šlechtického stavu. Roku 1861 získal titul tajného rady.[1]

Roku 1881 byl povolán do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora rakouské Říšské rady).[8] Roku 1891 byl zvolen přespolním členem České akademie věd.[9] Byl rovněž členem vídeňské akademie.[1] Už od roku 1848 byl členem akademie v Krakově, od roku 1854 historické společnosti v Kraňsku, od roku 1853 historicko-statistického odboru Moravsko-slezské zemědělské společnosti. V roce 1854 se rovněž stal členem společnosti Ateneo di Bassano.[2]

Politicky a světonázorově ho ovlivnila silná zbožnost jeho rodičů a také osobní zkušenost se spolužitím Čechů a Němců v Čechách. Podporoval federalizaci Rakouska. Odmítal rakousko-uherské vyrovnání v jeho dualistické podobě. Byl zároveň rakouským vlastencem. Ze studentského mládí si uchoval otevřenost vůči reformám, ovšem zaváděným opatrně.[1]

Helfert byl blízkým přítelem F. L. Riegera a V. V. Tomka Jako historik se věnoval hlavně rakouským dějinám od roku 1848 napsal řadu knih a článků o českých dějinách, o reformách rakouského školství, o ochraně památek a řadu článků vzpomínkových, některé z nich česky. Nekrolog v Českém časopise historickém (1910) napsal Jaroslav Goll.[10]

Jeho první manželkou byla Wilhelmine Fügner z Prahy. Po její smrti se v lednu 1853 oženil s Julií von Gredler, dcerou advokáta Andrease von Gredlera.[2]

Hlavní díla

  • Handbuch des Kirchenrechts (Příručka církevního práva, 3 sv. 1845-1846)
  • Hus und Hieronymus (Hus a Jeroným, 1853)
  • Die österreichische Volksschule (Rakouská národní škola, 3 sv. 1860-1861)
  • Geschichte Österreichs vom Ausgange des Wiener Oktober-Aufstandes 1848 (Dějiny Rakouska od konce vídeňského povstání 1848, 4 sv., 1869-1886)
  • Rodina zimního krále ve vyhnanství (1887)
  • Ústavodárný říšský sněm v Kroměříži 1848 (1894)
  • Velká reforma studií (1895)
  • O blouznivcích náboženských v Čechách a na Moravě za císaře Josefa II. (1877-1879)
  • Čechy a války turecké (1883)
  • Die Wiederherstellung der Burg Karlstein (Obnova hradu Karlštejna, 1902)
  • Geschichte der österreichischen Revolution im Zusammenhang der mitteleuropäischen Bewegung (Dějiny rakouské revoluce v souvislosti středoevrospkého hnutí, 2. sv. 1907-1909)
  • Bernhard Bolzano (1909)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 2. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Helfert, Joseph Alexander Frh. von (1820-1910), Politiker, Rechtswissenschaftler und Historiker, s. 256. (německy) 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Bd. 8. Wien: [s.n.], 1862. Dostupné online. Kapitola Helfert, Joseph Alexander Freiherr, s. 254. (německy) 
  3. ↑ Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy) 
  4. ↑ Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz [cit. 2014-09-19]. Dostupné online. 
  5. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 66. 
  6. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 80. 
  7. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 115. 
  8. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 675. 
  9. ↑ Ottův slovník naučný, heslo Helfert, Josef Alexander.
  10. ↑ Ottův slovník naučný nové doby, heslo Helfert, Josef Alexander.

Literatura

  • Ottův slovník naučný, heslo Helfert, Josef Alexander. Sv. 11, str. 53
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Helfert, Josef Alexander. Sv. 4, str. 1069

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Alexander_Helfert&oldid=16355193“