Jan Vilém z Trautsonu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Vilém kníže Trautson
Knížecí erb rodu Trautsonů
Knížecí erb rodu Trautsonů
2. kníže z Trautsonu
Ve funkci:
1724 – 3. října 1775
PředchůdceJan Leopold z Trautsonu
Nástupcerod vymřel po meči
Nejvyšší maršálek v Dolním Rakousku
Ve funkci:
1753 – 1775
PanovníkMarie Terezie
PředchůdceKarel Ferdinand Königsegg-Rothenfels
NástupceJan Antonín Pergen
Nejvyšší hofmistr císaře Františka Štěpána Lotrinského
Ve funkci:
1753 – 1765
Narození5. ledna 1700
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí31. října 1775 (ve věku 75 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
TitulHodnostní korunka náležící titulu kníže kníže
ChoťMaria Anna Josepha Ungnadin, Gräfin von Weissenwolff
RodičeJan Leopold Donát z Trautsonu a Marie Terezie Ungnadová z Weissenwolffu
DětiMarie Josefa Trautsonová
PříbuzníVilém I. Karel z Auerspergu, Karel z Auerspergu, Vincenc z Auerspergu a Marie Aloisie z Auerspergu[1] (vnoučata)
Profesepolitik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Vilém kníže z Trautsonu (Johann Wilhelm Fürst von Trautson, Reichsgraf von Falkenstein, Freiherr zu Sprechenstein) (5. ledna 1700 Vídeň – 3. října 1775 Vídeň) byl rakouský šlechtic, dvořan a politik. V roce 1724 zdědil titul knížete, zastával vysoké funkce u dvora a v zemské správě Dolního Rakouska, kde byl nakonec zemským maršálkem. Byl také nejvyšším hofmistrem císaře Františka Štěpána Lotrinského a získal Řád zlatého rouna. Byl majitelem rozsáhlých statků v rakouských zemích (Falkenstein) a ve středních Čechách (Vlašim, Dolní Kralovice). Zemřel jako poslední potomek rodu Trautsonů.[2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Palác Trautsonů ve Vídni

Pocházel ze šlechtického rodu Trautsonů, narodil se jako nejstarší syn císařského nejvyššího hofmistra Jana Leopolda z Trautsonu (1659–1724) a jeho manželky Marie Terezie, rozené hraběnky Ungnadové z Weissenwolffu (1678–1741). Po studiích absolvoval kavalírskou cestu, z níž se vrátil v roce 1721 a vstoupil do služeb u dvora. V roce 1722 se stal císařským komorníkem, v prosinci téhož roku byl jmenován říšským dvorním radou,[3] po otci v roce 1724 zdědil titul knížete. Mezitím se zúčastnil korunovace Karla VI. českým králem a v Praze byl pasován na rytíře sv. Václava. V Praze v roce 1723 pobýval několik měsíců v Colloredovském paláci na Malé Straně.[4] Později získal titul tajného rady a zastával úřady v zemské správě Dolního Rakouska. V roce 1749 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.[5] V roce 1753 byl jmenován nejvyšším hofmistrem císaře Františka I. Štěpána,[6] téhož roku se stal také zemským maršálkem v Dolním Rakousku (tuto funkci zastával až do smrti).[7] Dále byl uživatelem čestných titulů dědičného zemského hofmistra v Dolním Rakousku a dědičného zemského maršálka v Tyrolsku.

Majetkové a rodinné poměry[editovat | editovat zdroj]

Hrad Falkenstein, centrum rodového majetku v Dolním Rakousku

V roce 1724 se stal dědicem majorátního fideikomisu zřízeného otcovou závětí v hodnotě 1 400 000 zlatých.[8] K dědictví patřily statky v Dolním Rakousku s hradem Falkenstein a sídelním zámkem Goldegg u Sankt Pölten, ve Vídni rodina obývala Trautsonovský palác. Dále vlastnil statky v Čechách, kde jeho otec od přelomu 17. a 18. století budoval rozsáhlou doménu na Benešovsku. Centrem českých panství byly Dolní Kralovice, na zdejším zámku (zbořeném v roce 1971) sídlila jen vrchnostenská správa,[9][10] pro příležitostné pobyty Trautsonů sloužily zámky v Čechticích[11][12] a Křivsoudově. V Čechticích přispěl k hospodářskému rozkvětu rozprodejem selských usedlostí do dědičného vlastnictví, v Křivsoudově v roce 1747 potvrdil městská privilegia.[13] K dolnokralovickému komplexu patřily dále statky Vlastějovice[14] a Martinice, celý tento majetek byl prodán v roce 1766 bankéřské rodině Palmové z Gundelfingenu. V sousedství Dolních Kralovic získal Jan Vilém další statky v roce 1722, kdy vyženil panství Vlašim.[15] Po matce zdědil v roce 1741 Český Rudolec, toto dědictví ale sdílel se svými mladšími sourozenci a společně je prodali ještě v roce 1741 za 84 000 zlatých.[16]

Kníže Jan Vilém Trautson byl třikrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1722 se svou sestřenicí Marií Josefou, rozenou hraběnkou Ungnadovou z Weissenwolffu (1703–1730), dědičkou středočeského panství Vlašim. Podruhé se oženil s Marií Františkou, hraběnkou Mansfeld-Fondi (1707–1743), dcerou knížete Karla Františka Mansfeld-Fondi. Jako dvojnásobný vdovec se nakonec v roce 1746 potřetí oženil s baronkou Marií Karolínou Haagerovou von Altensteig (1701–1792), která byla oblíbenou dvorní dámou Marie Terezie a později hofmistryní jejích starších dcer. Z prvního a druhého manželství měl osm dětí, z nichž se dospělého věku dožily jen dvě dcery. Mladší z nich Marie Anna (1743–1790) byla manželkou knížete Jana Bedřicha z Lambergu (1737–1797). Starší dcera Marie Josefa (1724–1792) se v roce 1744 provdala za knížete Karla Josefa Auersperga (1720–1800), který se po několikaletém soudním sporu stal univerzálním dědicem majetku Trautsonů s podmínkou přijetí aliančního jména Auersperg-Trautson.

Jeho mladší bratr Jan Josef (1707–1757) byl kardinálem a biskupem ve Vídni, sestra Marie Kristina (1702–1743) byla manželkou generála Otakara Starhemberga, další sestra Marie Františka (1708–1761) se provdala za vysoce postaveného dvořana knížete Jindřicha Josefa Auersperga. Jeho syn z prvního manželství Karel Auersperg byl zmíněný dědic trautsonovského majetku.[17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, II. díl; Praha, 2010; s. 372 ISBN 978-80-257-0294-9
  3. ↑ Seznam říšských dvorských radů; Vídeň, 2014; s. 156 dostupné online
  4. ↑ Kolektiv: Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723; NLN, Praha, 2009; s. 107 ISBN 978-80-7432-002-6
  5. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 277
  6. ↑ Johann Wilhelm Fürst Trautson in: Biographische Lexikon des Kaiserthums Oesterreich dostupné online
  7. ↑ Personální obsazení zemských úřadů v Dolním Rakousku na webu worldstatesmen dostupné online
  8. ↑ STARÝ, Marek: Cizozemci a spoluobyvatelé. Udělování českého obyvatelského práva (inkolátu) v době předbělohorské; Praha, 2017; s. 603–604 ISBN 978-80-87284-67-4
  9. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 92–93
  10. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha 1996; s. 719–720 ISBN 80-85983-13-3
  11. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 71
  12. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996; s. 460–461 ISBN 80-85983-13-3
  13. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998; s. 249 ISBN 80-85983-15-X
  14. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s.
  15. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 432
  16. ↑ SMRŽOVÁ, Eva: Zámek Český Rudolec. Stavební historie a uměleckohistorické souvislosti (bakalářská práce); Filozofická fakulta Jihočeské univerzity České Budějovice, 2020; s. 50–51 dostupné online
  17. ↑ Rodokmen rodu Auerspergů dostupné online
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Vilém_z_Trautsonu&oldid=22208017“