Dewoitine D.500

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dewoitine D.500/501/503/510/511
Model letounu D.510 v barvách francouzského letectva
Model letounu D.510 v barvách francouzského letectva
Určení stíhací letoun
Výrobce Dewoitine (SNCAM) a další v licenci
Šéfkonstruktér Émile Dewoitine
První let 18. června 1932
Zařazen 1935
Charakter vyřazen
Uživatel Francie
Čína
Japonsko
Litva
Spojené království
SSSR
Španělsko
Venezuela
Výroba 1933 - 1937
Vyrobeno 377[1]

Dewoitine D.500 byl celokovový stíhací jednoplošník s otevřeným kokpitem a pevným nezatahovatelným podvozkem používaným francouzským letectvem ve 30. letech 20. století. Letoun byl zaveden v roce 1935, aby brzy byl nahrazen novou generací letounů s uzavřeným kokpitem a zatahovatelným podvozkem, mezi ně patřil i přímý následovník letounu − Dewoitine D.520.

Obsah

Vývoj a popis[editovat]

Letoun D.500 navrhnul zakladatel, technický ředitel a hlavní konstruktér společnosti Émile Dewoitine na základě specifikací C1, které vydalo francouzské ministerstvo letectví v roce 1930 na letoun, který měl nahradit letouny Nieuport-Delage NiD 62. V té době bylo ještě očekáváno vítězství dvouplošníku, ale Dewoitine navrhl na svou dobu revoluční celokovový jednoplošník, který poháněl nový motor Hispano-Suiza 12Xbrs s max. výkonem 507 kW ve výšce 4 000 m.[1] Prototyp D.500-01 poprvé vzlétnul 18. června 1932.[2] Zkušební lety odhalily potíže s chlazením motoru, vysokou přistávací rychlost (letoun neměl klapky) a potíže s ovladatelností ve vývrtce.[1] Přesto byl letoun vybrán jako vítěz soutěže. V listopadu 1933 bylo objednáno prvních 60 letounů, přičemž první sériový letoun D.500-C1 poprvé vzlétnul 29. listopadu 1934.[2] Výzbroj letounu tvořily dva kulomety Vickers ráže 7,7 mm a později Darne ráže 7,5 mm montované nad motor, přičemž bylo možné namontovat ještě dva kulomety do křídel.[1] Další verzí byl letoun vyzbrojený leteckým kanónem Hispano-Suiza S7 ráže 20 mm, který střílel osou vrtule. Kanón byl namontován mezi válci motoru Hispano-Suiza 12Xcrs. Tato verze byla označena D.501-C1. Další dva kulomety byly neseny v křídlech.

Letouny byly vyráběny v závodě Dewoitine (později SNCAM), ale především i v licenci u společností Lioré-et-Olivier (později SNCASE) a Ateliers-et-Chantiers de la Loire (později SNCAO).[1] 14. srpna 1934 poprvé vzlétnul letoun nové verze s označením D.510. Letoun vznikl úpravou jednoho letounu D.500, který dostal nový výkonnější, ale i těžší motor Hispano-Suiza 12Ycrs s výkonem 632 kW.[1] Letoun měl i větší chladič, palivovou nádrž a mnoho dalších více či méně významných změn. Výzbroj se i nadále sestávala z 20mm kanónu a dvou kulometů Darne, ale později vyrobené stroje nesly již modernější kulomety MAC 1934 ráže 7,5 mm.

Letouny byly i vyváženy do jiných zemí. V roce 1934 objednala Venezuela 3 letouny D.500V. Následovala Litva (14 letounů D.501L), Čína (24 letounů D.510C), Japonsko (2 letouny D.510J), SSSR (1 letoun D.510R) a Spojené království (1 letoun D.510A). Další dva letouny D.500TB byly původně určeny pro Turecko, pak fiktivně pro emirát Hidžáz a Nedžd, aby se nakonec zapojily do bojů na straně republikánů ve španělské občanské válce.[1]

Celkově bylo podle některých zdrojů vyrobeno 377 letounů D.500 a letounů od tohoto typu odvozených (97× D.500, 143× D.501, 90× D.510 a 47× na export).[1]

Operační historie[editovat]

Ačkoliv letouny byly v době svého vzniku považovány za revoluční, v době zavádění do výzbroje letectva již byly zastaralé. Souviselo to s prudkým rozvojem letounů v době před druhou světovou válkou.[1]

Letouny D.500 a D.501 vstoupily do služby v červenci 1935, výkonnější verze D.510 se k nim připojila v říjnu 1936. Letouny sloužily v roli hlavních stíhacích letounů Armée de l'Air až do jejich nahrazení letouny Morane-Saulnier MS.406 v roce 1939. V září 1939 byly letouny D.500/501 přiděleny k regionální obraně a k cvičným jednotkám.[2] Na počátku 2. světové války zůstaly v operační službě jen letouny D.510, tvořily tři Groupe de Chasse (Stíhací peruť), dvě Escadrille Régionale de Chasse (Regionální stíhací letka v severní Africe) a dvě Escadrille de Aéronautique Navale (Letky námořního letectva).[2]

Po pádu Francie přelétlo asi 11 letounů D.510 do severní Afriky. V roce 1942 při obsazování zbytku Francie Němci ukořistili již jen dva letuschopné stroje.[1]

Varianty[editovat]

D.500.01

První prototyp letounu.

D.500

První výrobní verze letounu poháněná motorem Hispano-Suiza 12Xbrs s výkonem 515 kW (690 hp). Letouny byly vyzbrojeny dvojicí kulometů Vickers ráže 7,7 mm nebo Darne ráže 7,5 mm na nose letounu. Měl možnost montáže dalších dvou kulometů do křídel. Postaveno 101 strojů (96 pro Francii, 5 na export).

D.501

Letouny s motory Hispano-Suiza 12Xcrs vyzbrojené kanónem Hispano-Suiza S7 ráže 20 mm, který byl uložen mezi válci vidlicového motoru a střílel osou vrtule. Dále byl vyzbrojen dvojicí kulometů v křídlech. Postaveno 157 strojů (143 pro Francii, 14 na export).

D.503

Jediný prototyp letounu D.511 vybavený motorem 12Xcrs s čelním chladičem na nose letounu se stejnou výzbrojí jako D.501. Poprvé vzlétnul 15. dubna 1935.

D.510

Letouny vybavené motory Hispano-Suiza 12Ycrs s výkonem 640 kW (860 hp) vyzbrojené leteckým kanónem Hispano ráže 20 mm a dvojicí kulometů MAC 1934 v křídlech. Letoun poprvé vzlétnul 14. srpna 1934. Postaveno 118 strojů (90 pro Francii, 28 na export).

D.511

Prototyp letounu s trupem a ocasní částí letounu D.500, s menšími křídly a motorem 12Ycrs. Byl postaven jeden prototyp, který nikdy nevzlétnul a byl nakonec přestavěn na verzi D.503.

Specifikace (D.510)[editovat]

Technické údaje pocházejí z publikací „The great book of fighters “[2] a „Letadla 1939–45: Stíhací a bombardovací letadla Francie a Polska“.[1]

Technické údaje[editovat]

  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 12,09 m
  • Délka: 7,94 m
  • Výška: 2,75 m
  • Nosná plocha: 16,50 m²
  • Plošné zatížení: 117 kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 1 490 kg
  • Vzletová hmotnost: 1 950 kg
  • Pohonná jednotka: 1× řadový motor Hispano-Suiza 12Ycrs
  • Výkon pohonné jednotky: 860 k (632 kW) ve výšce 4 000 m

Výkony[editovat]

  • Cestovní rychlost: ? km/h ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: 402 km/h ve výšce 5 000 m
  • Dolet: 740 km
  • Dostup: 10 500 m
  • Stoupavost: 14,85 m/s
  • Výstup do 1 000 m: 1 min. 19 s
  • Poměr výkon/hmotnost: 0,33 kW/kg

Výzbroj[editovat]

Uživatelé[editovat]

ROC Čínská republika

  • Používala 24 letounů D.510C.

Francie Francie

  • Francouzské letectvo
  • Francouzské námořnictvo

Japonsko Japonsko

  • Používalo 2 letouny D.510J pod označením AXD.

Litva Litva

  • Používala 14 letounů D.501L.

GBR Spojené království

  • Používalo 1 letoun D.510A.

SSSR Sovětský svaz

  • Obdržel jeden letoun D.510R.

Vlajka Španělska Španělsko

  • Španělské republikánské letectvo – 2 letouny D.500TB.

Venezuela Venezuela

  • Venezuelské letectvo používalo 3 letouny D.500V.

Odkazy[editovat]

Reference[editovat]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dewoitine D.500 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j k Schmid 2003, str. 54–57.
  2. ↑ a b c d e Green 2001

Literatura[editovat]

  • SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45: Stíhací a bombardovací letadla Francie a Polska. Plzeň : Nakladatelství FRAUS, 2003. 127 s. ISBN 80-7238-284-5. Kapitola 10, s. 54-57. (česky) 
  • Breffort, Dominique(April 2005). French Aircraft from 1939 to 1942: Volume 2.Histoire and Collections. ISBN 2-91523949-2. 
  • Green, W; Swanborough, G(2001). The great book of fighters.MBI Publishing. ISBN 0760311943. 
  • Weal, Elke C.; Weal, John A., Barker, Richard F.(1977). Combat Aircraft of World War Two.Bracken Books. ISBN 0-94649543-2. 

Související články[editovat]

Související vývoj[editovat]

Podobná letadla[editovat]

Externí odkazy[editovat]

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dewoitine_D.500&oldid=10378648“