Arsenal VG-33

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Arsenal VG-33
Určení stíhací letoun
Výrobce Arsenal de l'Aéronautique, Villacoublay
Šéfkonstruktér Michel Vernisse a Jean Galtier
První let 25. 4. 1939
Uživatel Francie
Vyrobeno kusů 49 (?)
Varianty VG-33-01 s motorem Hispano-Suiza 12Y-31 a vrtulí Chauviére 375,
VG-33-02 zalétán 25. 2. 1940,
VG-33-03 vznikl spojením trupu VG-31 a křídla VG-33-02,
VG-33-C1 sériová výroba, zalétán 21. 4. 1940.

Arsenal VG-33 byl francouzský celodřevěný stíhací letoun, užívaný za druhé světové války. Vznikl prakticky z koncepce stíhacího letounu Caudron C.714. Nejprve vznikl těžší typ VG-31, později VG-33, který byl poháněn motorem Hispano Suiza HS-12Y. Byla plánována produkce typů VG-36VG-39, ale tyto stroje se do výroby nedostaly. VG-40 a VG-50 byly projekty.

Zajímavé je, že to, co mělo být velkou výhodou - lehce dostupná surovina - dřevo, bylo v průběhu vývoje překážkou. Vhodné dřevo ve Francii nebylo, a tak ve zlomovém období Mnichova se urychleně objednávalo ve Velké Británii a Kanadě (zajímavou se tak stává podobná situace LaGGu 3 v SSSR), ale s dodávkami byly problémy. Dřevěný potah letounů byl obvykle polepen plátnem,opakovaně tmelen,broušen,lakován a leštěn,takže povrch byl velmi hladký.

S výzbrojí jednoho dvacetimilimetrového kanónu Hispano-Suiza HS-404 v ose vrtule a čtyř kulometů MAC vz.34m39 ráže 7,5 mm v křídle mohl být dosti výkonný VG-33 výraznou posilou francouzského letectva a výpočty výkonů plánovaného VG-39, který měl pohánět americký motor Allison V-1710, dávaly předpoklad získání výkonné stíhačky, ale zůstalo již jen u nadějí.

Technická data (Arsenal VG-33C-1)[editovat | editovat zdroj]

  • Rozpětí: 10,80 m
  • Délka: 8,55 m
  • Výška: 3,35 m
  • Nosná plocha: 14,00 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2022 kg
  • Vzletová hmotnost: 2450 kg
  • Maximální rychlost (ve výšce 5200 m): 558 km/h
  • Dostup: 11 000 m
  • Čas výstupu do výšky 5000 m: 6,40 minuty
  • Dolet:
    • 1060 km (se zásobou 400 litrů paliva)
    • 1560 km (600 litrů paliva)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zbyněk Válka, Stíhací letadla 1939-45
  • L+K 7/1991 (rubrika „Letadla 39-45“)