Chantal Akermanová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chantal Akermanová
Rodné jméno Chantal Anne Akerman
Narození 6. června 1950 (64 let)
Brusel, Belgie
Umělecké ceny
Torino International Festival of Young Cinema - FIPRESCI Prize (1994)
MFF Karlovy Vary - cena Jiný pohled (1996)
Lumiere Award (2005)

Chantal Akermanová (* 6. června 1950) je belgická režisérka a umělkyně. Proslulá je především díky jejího hyperrealismu. Jejím nejslavnějším filmem je Jeanne Dielmanová, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles (1975).

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Akermanová se narodila jako dcera polských židovských emigrantů v Bruselu. Její prarodiče zahynuli v jednom německém koncentračním táboře. V patnácti letech uviděla v kině film Bláznivý Petříček (1965). "Od té doby jsem věděla, že chci dělat filmy", uvedla Akermanová. Dva roky studovala na belgické vysoké filmové škole. Studium přerušila, protože "chtěla točit filmy a ne vysedávat na seminářích". Ve svém prvním filmu roku 1968 převzala i hlavní roli, protože přítelkyně, kterou do ní chtěla obsadit, odřekla. Ve filmu Skoč, mé město (1968) se mladá žena uzamkne v kuchyni. Vaří špagety, poklízí v kuchyni, nakonec se začne natírat krémem na boty, zapálí papír a otočí kohoutkem od plynu. V roce 1972 se přesídlila Akermanová do New Yorku, kde v prostředí Anthology Film Archive poznala Jonase Mekase, Michaela Snowa a další avantgardní filmaře. Filmem Jeanne Dielmanová, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles (1975) se stala pětadvacetiletá režisérka rázem slavnou.

Chanta Akermanová natočila celou řadu dokumentárních filmů, mezi nimi o choreografce Pině Bauschové (Jednoho dne se mě Pina zeptala, 1983) a pianistovi Alfredu Brendelovi (Les trois derniere sonates de Franz Schubert, 1989). Zvláštní postavení zaujímá muzikál Zlatá osmdesátá léta (1986) a film Pohotovka v New Yorku (1996). Zatímco měl muzikál sám v USA v roce 1992 pod titulem The Window Shopping velký úspěch na scéně, zůstala Pohotovka v New Yorku jediným kontaktem Akermanové s kinematografii hlavního proudu.

Strnulá zápletka, drahé hvězdy a tlak na konvenční způsob vyprávění ponechávaly málo prostoru pro ono zvláštní na jejich filmech, pro zcela specifický humor, který tu a tam probleskne, když se do centra pozornosti dostane komparz a na povrch pronikne to, s čím se ve scénáři vůbec nepočítá.

Ženské filmy[editovat | editovat zdroj]

Od hudby se nepožaduje, že by měla být "feministická" nebo "levicová"... Je příliš brzy hovořit o ženském filmovém stylu. Uvidíme později, momentálně to pro mne není důležitá otázka. Čteme-li Schnitzlerovu Slečnu Elsu, člověk by se mohl domnívat, že to napsala žena. A čteme-li knihu Marguerite Yourcenarové o císaři hadrianovi, mohli bychom předpokládat, že ji napsal muž. Dělám své filmy. A nikdo jiný by je nemohl udělat tak jako já.

– Chantal Akermanová, 1983

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • AKERMAN, Chantel. Eine Couch in New York. Frankfurt : [s.n.], 1996.  
  • MARGULIES, Ivone. Chantal Akerman"s Hyperrealist Everyday. Durham : Duke University, 1996.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]