Přeskočit na obsah

Antonín Matějček

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antonín Matějček
Dr. Antonín Matějček
Dr. Antonín Matějček
Narození31. ledna 1889
Budapešť
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. srpna 1950 (ve věku 61 let)
Rataje nad Sázavou
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánípedagog, historik umění, malíř, učitel a kritik umění
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Matějček (31. ledna 1889 Budapešť – 17. srpna 1950 Rataje nad Sázavou) byl český historik umění, profesor Karlovy univerzity. Zabýval se hlavně českým uměním gotické doby a 19. století.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]
Busta Antonína Matějčka sochaře Josefa Klimeše v Praze na Senovážném náměstí

Šlo o výraznou osobnost dějin výtvarného umění. Dějiny umění studoval ve Vídni u Maxe Dvořáka, od něhož převzal i jeho metodu, totiž chápat umění jako obraz duchovní atmosféry určité doby. Od roku 1917 přednášel dějiny umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1920 na Akademii výtvarných umění a od roku 1930 byl profesorem Karlovy univerzity. V roce 1948 vstoupil do KSČ.[1] Od roku 1949 byl také vysokým úředníkem ministerstva kultury.

Mnoho jeho žáků dnes patří k proslulým a uznávaným osobnostem, které se velkou měrou zasloužily o zprostředkování kulturních hodnot veřejnosti. Příkladem je Jaroslav Pešina, František Dvořák, Jaromír Neumann, Pavel Preiss a mnoho jiných.

Od roku 1922 vydával šestisvazkový „Dějepis umění“, knihy o středověkých rukopisech, roku 1931 knihu „Ilustrace“ a roku 1938 vydal dílo „Česká malba gotická“. Napsal také řadu studií a monografií o Josefu Mánesovi, Antonínu Slavíčkovi, Janu Kotěrovi, Janu Štursovi a dalších. Společně se Zdeňkem Wirthem redigoval časopis „Památky archeologické“, „Ottův slovník naučný nové doby“ a řadu dalších souborných publikací.[2]

Knižně

[editovat | editovat zdroj]
  • Jindřichův Hradec (1917) [3]
  • Dílo Josefa Mánesa (1920) – Svazek I: Národní písně [4]
  • Ant. Slavíček (1921) – [5]
  • Dějepis umění (1922) – Díl první: Umění doby předdějinné a starého věku [6]
  • Pasionál abatyše Kunhuty (1922) [7]
  • Jan Štursa (1923) [8]
  • Umění 19. století (1925) [9]
  • Dějepis umění (1927) – Díl třetí: Umění nového věku I.[10]
  • Dílo Josefa Mánesa (1928) – Svazek I: Národní písně [11]
  • Dějepis umění (1929) – Díl čtvrtý: Umění nového věku II.[12]
  • Votivní obraz rytíře z Všechlap (1930) [13]
  • Hlasy světa a domova (1931) [14]
  • Ilustrace (1931) – s 246 reprodukcemi [15]
  • Dějepis umění (1932) – Díl pátý: Umění Nového věku III.[16]
  • Národní divadlo a jeho výtvarníci (1934) [17]
  • Norbert Grund (1937) [18]
  • Petr Pavel Rubens (1941) – [19]
  • Tizian (1941) [20]
  • Jindřich Prucha (1941) [21]
  • O umění a umělcích (1948) [22]
  • Václav Špála (1948) [23]
  • Mánesové (1949) [24]
  • Česká malba gotická: deskové malířství 1350-1450 (1950) – Rozkvět čes. malířství deskového spadá do doby vlády Karla IV. a Václava IV. O tom, jak rozsáhlá byla tehdejší činnost malířská, svědčí velký počet zachovaných deskových obrazů; z hist. uměleckého stanoviska v oné době zvláště vynikli: mistr oltáře vyšebrodského, mistr Theodorik, mistr oltáře třeboňského a mistr oltáře rajhradského. Dějepisci umění, kteří tuto dobu studovali, byli Němci - z Čechů se k nim přidružili Vincenc Kramář a Antonín Matějček, za jehož redakce vznikla i tato základní publikace, přinášející úvodní umělec. historický výklad, dále katalog a posléze soubor reprodukcí (i barevných). Katalog uvádí všechna zjištěná fakta o materiálu, technice, rozměru a stavu zachování obrazů i o jejich provenienci. Podává jejich ikonografický a barevný popis, pokud nejsou v knize reprodukovány barevně, shrnuje starší poznatky a uvádí poznatky nové; posléze odkazuje na přísluš. literaturu. Nové vyd.je proti 1. pozměněno v obsahu i tvaru. Přihlíží k bádání novému, jež zvláště obohatili P. Kropáček a J. Pešina.[25]
  • Jan Štursa (1950) – Studie, jež vznikla přepracováním a rozšířením autorovy knížky o J.Š., vyd. r. 1923, vykládá vývoj Myslbekova žáka od překonavání prvotního impressionismu a přeceňování živočišnosti k nazírání realistickému a umělecky typisujícímu.[26]
  • Jan Preisler (1950) – Figuralista, malíř-básník vytvořil podle Matějčka dílo neobyčejné jednoty; jako lyrik měl smysl pro "pohádkovost", pro ženu "střední polohy a pohody" a vyznačoval se živým vztahem k životu a přírodě. Vytvořil dílo vskutku české, ačkoliv se o tom za jeho života vyskytly pochybovačné hlasy. - Kniha Matějčkova byla napsána za války a podle intencí autorových chce přehlédnout umělcovo dílo, roztřídit a rozvrstvit jeho odkaz methodou kritickou s využitím literatury, sdělení Preislerových přátel, vlastního poznání a vlast. vzpomínek tak, aby byl položen základ k bádání o malířově díle a umění.[27]
  • Národní divadlo a jeho výtvarníci (1954) – Výtvarné dějiny stavby a výzdoby Národního divadla, napsané vynikajícím znalcem a po prvé vydané před 20 lety, "odvíjejí se přímo před čtenářovými očima, na pozadí společenského, politického a kulturního vývoje národa vyvstávají tu jednotlivé osobnosti, vystupují umělci jako živí lidé, představují se jejich výtvory, tlumočí jejich díla. Jsou tu jasně rozlišena obě křídla generace Národního divadla, národní a kosmopolitické, podíl jednotlivých umělců je objektivně zvážen, jejich vývojová poloha přesně vytčena, jejich účast na výzdobě kriticky zhodnocena." Pro zanícené podání a bohatě odstíněný sloh autorův se obliba knihy rychle šířila; některé její části byly i přetiskovány v jiných publikacích.[28]
  • Vlast (1954) – Reprodukce vrcholného díla Alšova mládí, určeného za výzdobu Národního divadla.[29]

Pamětní deska

[editovat | editovat zdroj]

Po mnoho let bydlel v Praze na Senovážném náměstí na Novém Městě v č.p. 1986, kde se dnes také nachází jeho pamětní deska s bustou na konzole, jejímž autorem je sochař Josef Klimeš.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Matějček Antonín. Sv. 7, str. 127

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ BARTLOVÁ, Milena. Punkva. Kde je marxismus v českých dějinách umění?. Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. 2013, čís. 14–15, s. 7–16. Dostupné online.  Archivováno 29. 5. 2020 na Wayback Machine.
  2. ↑ Ottův slovník naučný nové doby, heslo Matějček Antonín.
  3. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Jindřichův Hradec [online]. Praha: F. Topič, 1917 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  4. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Dílo Josefa Mánesa [online]. Praha: Jan Štenc, 1920 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  5. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Ant. Slavíček [online]. Praha: Jan Štenc, 1921 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  6. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Dějepis umění [online]. Praha: Jan Štenc, 1922 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  7. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Pasionál abatyše Kunhuty [online]. Praha: Jan Štenc, 1922 [cit. 2021-01-03]. 827e52 Dostupné online. 
  8. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Jan Štursa [online]. Praha: Jan Štenc, 1923 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  9. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Umění 19. století [online]. Praha: F. Topič, 1925 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  10. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Dějepis umění [online]. Praha: Jan Štenc, 1927 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  11. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Dílo Josefa Mánesa [online]. Praha: Jan Štenc, 1928 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  12. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Dějepis umění [online]. Praha: Jan Štenc, 1929 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  13. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Votivní obraz rytíře z Všechlap [online]. Praha: nákl. vl., 1930 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  14. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Hlasy světa a domova [online]. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1931 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  15. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Ilustrace [online]. Praha: Jan Štenc, 1931 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  16. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Dějepis umění [online]. Praha: Jan Štenc, 1932 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  17. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Národní divadlo a jeho výtvarníci [online]. Praha: Sbor pro zřízení druhého Národního divadla, 1934 [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. 
  18. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Norbert Grund [online]. Praha: Melantrich, 1937 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  19. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Petr Pavel Rubens [online]. Praha: Orbis, 1941 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  20. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Tizian [online]. Praha: Orbis, 1941 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  21. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Jindřich Prucha [online]. Praha: S.V.U. Mánes-Melantrich, 1941 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  22. ↑ MATĚJČEK, Antonín. O umění a umělcích [online]. Praha: Svoboda, 1948 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  23. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Václav Špála [online]. Praha: S.V.U. Mánes, 1948 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  24. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Mánesové [online]. Praha: Pražské nakladatelství, 1949 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  25. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Česká malba gotická: deskové malířství 1350-1450 [online]. Praha: Melantrich, 1950 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  26. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Jan Štursa [online]. Praha: 1950 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  27. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Jan Preisler [online]. Praha: Melantrich, 1950 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  28. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Národní divadlo a jeho výtvarníci [online]. Praha: SNKLHU, 1954 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 
  29. ↑ MATĚJČEK, Antonín. Vlast [online]. Praha: SNKLHU, 1954 [cit. 2021-01-04]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Matějček&oldid=23916847“